Rozhodujícím milníkem poválečného vývoje v Československu byly události z období kolem února 1948. Komunisté je dodnes interpretují jako výsledek historického procesu a samotné převzetí moci pokládají za legitimní, dosažené zákonnými prostředky. Technicky vzato, je to pravda; ovšem pravda dílčí. Veřejnost, traumatizovaná válkou, většinou nekriticky přijala interpretaci, že jedinou pozitivní možností dalšího vývoje je model spojený s komunismem sovětského typu. Když KSČM kritizuje výklad vnitropolitického vývoje z pozic současných historiků, argumentuje touhou lidových vrstev společnosti oprostit se poválečném období od praktik, jež vedly nejen k válečnému prožitku (jenž byl ostatně traumatizován i faktickou kolaborací části těchto vrstev s nacistickou mocí), ale i k potlačení jejích politických a lidských práv.

KSČM však svaluje veškerou vinu za stydlivě přiznávané "chyby" na Kominternu, a vnější tlak. Tzv. chyby, ve skutečnosti masivní a drastické potlačení politických a lidských práv, byly v podmínkách nového režimu programovou záležitostí prosazovanou vedením komunistické strany v čele se Slánským a Gottwaldem. Byli to tito komunisté, kdo otevřel doširoka bránu Stalinovi a zrůdné politice, v jejímž důsledku byli lidé v Československu v podmínkách relativní materiální rovnosti zbaveni svobody. Byli to především čeští, a až v druhém sledu ruští komunisté, pod jejichž vládou byla vyloučena jakákoli soukromá iniciativa , v jimi dirigovaném režimu docházelo ne k deformacím, ale k totální destrukci politických práv, lidé byli pro své názory za hrůzných podmínek vězněni a popravováni, museli režimu sloužit v potupných jednotkách armády, byli v případě neposlušnosti zbavováni hospodářských a společensky exponovaných funkcí, vylučováni ze škol, byli pro své názory všemožně šikanováni a pronásledováni, a museli bez ohledu na své schopnosti pracovat na méněcenných pracovních pozicích.

KSČM se omluvila za "chyby" a "přehmaty" své předchůdkyně, nikdy však nepřiznala odpovědnost za škody, jež ve společnosti napáchala v uvedeném rozsahu. Dodnes se hlásí k tomu "pozitivnímu", čeho dosáhla. Ke všem takovým pozitivům (plná zaměstnanost, dostupnost bydlení) by však bylo třeba přidat různá "ale". Taková reflexe minulosti se však nekoná.

Je nesporné, že k tomu přispívá přepólování společnosti. I současná politická moc odmítá přiznat zjevná porušení zákona, v některých případech je zametá pod svůj koberec, ve společnosti došlo k beztrestnému rozkradení majetku. Nepřehlédnutelné neúspěchy dodnes svaluje na minulý režim. Zářné socialistické zítřky byly nahrazeny zářnými kapitalistickými zítřky -- a současná krize ukazuje na podstatu jejich budování. Česká média však potřebují bezproblémového nepřítele, a proto ukazují jako na příčinu na toho, kdo už je téměř dvacet let bez politické moci.

Z tohoto pohledu je symptomatické, že nejvíce výhrad k případnému podílu komunistů na moci mají mladší lidé, kteří období jejich vlády aktivně neprožili, či je prožili jen z malé části. Velká část médií jim předkládá jen takový výklad historie, který vyhovuje současné politické moci. Nejsou vedeni ke kritickému myšlení a vytváření vlastních názorů. Současná KSČM takové interpretaci svou zabetonovaností v nekriticky zhodnocené minulosti -- a v neposlední řadě i neochotou zbavit se zprofanované značky -- jen nahrává.

Volil jsem komunisty

Pro čtenáře BL bude jistě pikantní, že jsem s vědomím výše uvedeného komunisty volil. Zásadním důvodem byl jejich demokratický program, důvodem poněkud iracionálním byl protest proti stavu současné politické scény. Je samozřejmě pravděpodobné, že pokud by se KSČM podílela na vrcholné moci, můj hlas by z různých dobrých důvodů nedostala.

Autorovi však v jeho zemi především chybí autentická, moderní levicová strana, která by kriticky reflektovala současnou politickou praxi a nebyla ochotna se na ní kompromisnicky podílet. Této představě je program KSČM bližší, než praxe sociální demokracie, která staví na populistických kampaních typu poplatky ve zdravotnictví (ovšem, odmítají je i komunisté, nezakládají však na nich svůj program) a opírá se ve své politice o postoje, jež se při bližším zkoumání jeví jako nevěrohodné.

KSČM je také jediná, která z levicových pozic kritizuje Lisabonskou smlouvu. Vyčítá jí v podstatě totéž, co popsal Petr Schnur a následně shrnul Jan Keller - opakuji:

• Brusel ignoruje vůli občanů jednotlivých zemí.
• Podléhá vlivu hodně podezřelých institucí typu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.
• Jeho politiku ovládají lobbyistické skupiny navázané na velký kapitál.
• Dochází k velkoplošné privatizaci veřejného sektoru.
• Stát je vytěsňován ze své sociální zodpovědnosti.
• Sociální práva občanů jsou ignorována.
• Za rouškou frází o sociálně tržní ekonomice je sociálno stále více podřizováno diktátu trhu.
• Oblast vzdělání je redukována na služku trhu práce.
• Oblast soudnictví je otevřena politickému lobbingu.
• Dochází k militarizaci a k oživování neokoloniálních choutek.

To je důležité zejména z hlediska budoucnosti. ČSSD naopak ratifikaci smlouvy nekriticky prosazuje; ve světle výše zmíněných argumentů tak nemůže být o moderní levicové politice řeči.

Část členů KSČM si dichotomii pozice své strany uvědomuje. Sociálně orientované strany v podmínkách ekonomické krize pochopitelně získávají sympatizanty, tyto sympatie však do značné míry postrádají racionalitu. Širšího přijetí a respektu může komunistická strana dosáhnout jen kritickou reflexí své minulosti a změnou svého vývěsního štítu, na němž je stále ono "dobře míněné" zlo z minulosti patrné..

Strana svázaná v důsledném smyslu toho slova s tím, co je v demokracii absolutně nepřijatelné, toho bohužel nikdy nedosáhne. Bude se muset smířit s faktem, že přes pozitivní prvky její současné politiky jí příznivců bude ubývat. Což se ostatně děje: nevadí, že ke škodě KSČM, vadí, že ke škodě levice.