Jde o slova stará, tak stará, jak dlouhá je tradice obchodu. Nicméně se dá říci, že prazáklad významu těchto slov je společný. Slovo trh představuje ve své podstatě vymezené místo, na kterém platí určitá pravidla. Jinými slovy není to všude a není to pro každého. Prostřednictvím plotu a pravidel, tedy určité izolovanosti tohoto prostoru, se v něm vytváří podmínky pro nadstandardní úroveň důvěry mezi těmi, kteří mají do tohoto prostoru přístup. Když se ovšem podíváme na jeden z přívlastků spojení „finanční trh“, pak často slyšíme slovo „globální“. Dá se tedy tušit, že tenhle trh se s nějakými těmi hranicemi příliš nezabývá, natož aby nějaké vůbec měl.

Pokud se týká přívlastků tohoto slova, dá se hovořit o postupující specializaci trhů. Vezměme si jen několik aktuálních i původních názvů náměstí českých a moravských měst. Kozí rynek, Senovážné náměstí, Zelný trh, Obilní trh, Koňský trh, Dobytčí trh atd.atd. Zde je patrné určité oddělení komodit a bylo by jistě zajímavé pozorovat na vlastní oči setkání komodit Zelného trhu a Kozího rynku. Pokud se podíváme na slovo „finanční“, tak můžeme mít vážné pochybnosti o tom, co že se to na tom trhu vlastně prodává. Vidíme tam sliby nezvané hrdě futures a jiné deriváty, vidíme tam obrovské množství virtuálních elektronických sald, sem tam se mihnou i nějaké skutečné peníze, ale není to v žádném případě trh skutečných hodnot, které jsou podloženy jakoukoliv realitou. Pod známými hesly- „to, co já ti mohu slíbit, to ti nemůže nikdo dát“ a „to, co na co si dneska vypůjčíme, na to nemusíme zítra vydělat“, se tak provozoval podivuhodný virtuální prostor bez pravidel a hranic.

Dlouhodobě se u nás píše o tom, že sedět před hracím automatem s nadějí, že se na displeji objeví tři stejné obrázky a dole zacinkají peníze, je naprosto prodělečné a závislost na takovém přístroji má přesnou psychiatrickou diagnózu. V prostoru finančních trhů je to pro srovnání asi tak, že vůbec nevím, jaké obrázky na kotoučích jsou, těch kotoučů je nespočetně, některé jsou hranaté a těžko se dá říci, kdy se který otočí. Přesto je závislost na takových instrumentariích nejen bez diagnózy, ale naopak je systematicky do společnosti vnášena pod heslem, že žít na dluh je naprosto standardní a je to jediná cesta ke štěstí. Kdo nemá půjčeno, není dostatečně in a hlavně nemůže spotřebovávat. A právě okamžitá spotřeba je to hlavní. Je daleko důležitější, než všechno to, co nastane potom. Tedy, pokud toho „potom“ není tak trochu nad hlavu. Jako třeba teď.

Před necelými 40 lety opustily peníze definitivně svou zlatou paritu a vydaly se na dráhu své svobodné existence, která hlavně způsobila to, že jich může být pod různými záminkami v různých podobách libovolně mnoho. Toto prostředí muselo zákonitě ovlivnit za ta dlouhá léta i celou generaci finančníků a především ty mladší, kteří se do ní už narodili. Dovedu si dobře představit, že toto prostředí umožnilo určitou infiltraci radostného pocitu ze zadlužení jako léku na nutnost odložit spotřebu do doby, než si na ni vydělám, i do horních pater finančních institucí, včetně těch nejctihodnějších. Pokud se Velká hospodářská krize někdy pojmenovává jako „krize z nadvýroby“, pak možná to, co se děje nyní, může nést název krize z „nadspotřeby“. Všeobecné žití nad poměry nemůže nikdy trvat dlouho. Individuálně je to jasné, teď je to jasné úplně, přestože řada renomovaných ekonomů tvrdla dlouhodobě opak. Nelze zcela vyloučit, že někteří tomu i doopravdy věřil a věří. Hlavně ti, které nikdy nepustili k jakémukoliv hospodaření, o domácnosti nemluvě.

Představa, že se věhlasná americká finanční soustava a s ní i pořádný kus světa dostala do osidel „úžery“ podobně jako romská rodina v Chánově nebo Matiční, je skutečně velice instruktivní. O to více, že v obou případech jde o to, že „úžerníci“ jsou z vlastního hnízda. Obavy některých našich spoluobčanů z toho, že se otevře malá černá díra v CERNu, která pohltí celou planetu, nabízejí analogii, zda se na Wall Streetu neotevřela velká černá díra, která pohltí celou tu obrovskou bublinu finančních trhů, nikoliv jen tu hypoteční. S maturitou z fyziky a zdravým rozumem si myslím, že daleko pravděpodobnější je ten druhý scénář, čímž neříkám, že nastane Do jedné ze svých prací jsem napsal, že pokud heslem 20.století bylo slůvko „růst“, pak heslem 21. století by mělo být slovo „stabilita“. Možná, že to, co prožíváme, označí jednou historici za konec novověku a začátek...čeho vlastně?!? No, hlavně jestli nějací historici vůbec ještě budou.

Shrnuto a podtrženo. Finančnímu trhu se nedá věřit. Nemá pravidla a nemá hranice. Nejde zdaleka už jenom o ideologii trhu, která z něj dělá předmět posvátného uctívání a všelék podobně jako kdysi z ramena sv.Víta nebo jiných relikvií. Jde i o samu podstatu. Trh není univerzální instrument. Myslím, že můžeme s klidným svědomím konstatovat, že na menších trzích ohraničených a s jasnými pravidly lze dosáhnout dobrých řešení, které se mohou stát základem i pro chování i mimo ně. Jinými slovy, mohu docela dobře konstatovat, že cena kozy na Kozím rynku je vodítkem pro to, kolik může koza stát i jinde. Dokonce i pro to, jak má prodejná koza vypadat. Ale nemůže to nic vypovídat o tom, jak má vypadat kůň nebo kolik má stát kráva...Nebo tuleň v Grónsku. Tomu se nedá opravdu věřit.

Nedá se věřit ani slovům a soudům, které pronášejí různí experti, auditoři a především ratingové agentury, protože oni i ony stejně jako všichni ostatní na finančním trhu profitovali z růstu finančních trhů a tak dávali vysoká ocenění těm, kteří bublinu přifukovali a jim zabezpečovali jejich příjmy. Na místě je otázka z Iuvenalisových Satir. Quis custodiet ipsos custodes? Mimo jiné je to i název jednoho z článků profesora Stiglitze, který byl vedle tržních skautů a komsomolců přelomu tisíciletí vykreslován jako stará konzerva. Jak říká jeden můj známý: „Můžeš mít policajty, prokurátory,soudy, katy i plné kriminály a stejně je Ti to k ničemu, když si lidé nemyslí, že normální je nekrást...“ Nebo nežít na dluh, dodávám já. Je pozoruhodné, jak se v USA replikovala ve stonásobném měřítku aféra Enron. I zde selhaly kontrolní mechanismy, audity a ratingy, protože byly živy z rostoucího obratu. Rozdávat si odměny z toho, co smlouvou prodám a nikoliv z toho, kolik dostanu zaplaceno, by položilo každou trafiku a je naivní se domnívat, že to nepoloží finanční instituci. Tedy pokud na to není zpráva Světové banky nebo MMF, které ostatně v poslední době podivuhodně mlčí. Také audit od Andersenů by se hodil. Je až podivuhodné, jak málo se spojuje činnost dnes již bývalé firmy Andersen, smutné hrdinky aféry Enron, s osobou významného pohádkáře. Možná se objeví ratingová agentura Grimm Brothers. I když ono Korouhev a Sprostý také nezní nijak dvakrát...

Dlouhodobě píšu o sociálním kapitálu nebo o důvěře jako o něčem, co dokonale prostupuje historii lidské civilizace a kultury. Důvěra je to, co dějiny postihují velmi obtížně, ale stojí za většinou dohod, které výrazně přispěly k úspěchům druhu Homo sapiens. Dovoluji si proto vnímat to, co se děje, prioritně jako krizi důvěry. Důvěry v naše vlastní prostředí a tím i v sebe sama. Prosím všechny, abychom si uvědomili, že najednou se na stole neobjevilo „pět v českých“, ale „tisíc tisíců v amerických“. Milion milionů státních dolarů z daní po celém světě to stojí. Zatím, a ještě bude. A to nám říkali, že není na sociální pojištění, na zdravotnictví, na školství a na hladové umírající děti.... A teď se zjišťuje, že nakonec jsou, ale že půjdou na záchranu těch, kteří nám celou dobu nutili žití na dluh a závislost jako životní styl a sami si vypláceli odměny na úrovni HDP malých rozvojových zemí. Znárodnění nákladů na zcela zjevně opět krátkodobé řešení tohoto problému(co bude „potom“ opět nikoho nezajímá) a jejich přenesení na daňové poplatníky na celém světě povede jen a jen k dalšímu rabování ve veřejném prostoru. Přeneseně řečeno, můžeme se chystat na to, že u nás zůstane pošta už jenom Praze na Hlavním nádraží, kde ovšem pojede osobní vlak jen v sudé úterý...Teď jsme investory na Wall Streetu skutečně všichni, ani jsme nechtěli. O tom se Otcům kupónové privatizace nezdálo ani v nejbujnějších snech...

Věřte si tomu všemu klidně dál, ale já končím. Mám krizi důvěry a už se asi nedožiji jejího konce...