Pracoval jsem v letech 1991/92 v Japonsku a bylo mei tehdy jasné, že japonská ekonomika v minulosti rostla udivujícím tempem a ceny pozemků v té zemi byly nepřirozeně velké. A protože jsem pracoval jako plánovač, dost rychle jsem pochopil, že příčinou růstu japonského pro vývoz významného specializovaného průmyslu byly nízké úroky, které platily velké firmy bankám za investice v odvětvích s velkým mezinárodním významem. A taky jsem poznal, proč mi tehdy jedna z mách kolegyň oznámila velmi důvodným žertem, že by bylo lepší vzít si za manžela Japonce s malým domkem než Američana vlastnícího celý blok domů v New Yorku.

Západní komentoři tehdy mluvili a psali o moci a záhadné regulační práci ministerstva pro mezinárodní obchod a finance, přehlídli ale, že vlastně nešlo o organizaci výroby, ale o dobře zaměřené financování specializovaného průmyslu. Japonské banky tehdy nechtěly vydělávat na půjčkách, které poskytly firmám majícím pro vývoz zvlášť velký význam, v nichž byli sami akcionáři. Vydělávali rostoucími cenami akcií těchto podniků. A zároveň si to kompenzovali úroky z mnohem dražších půjček, které poskytovali soukromníkům a neexportujícím firmám.

V téže době kvetly spekulace s domácím trhem pozemků tak intenzivně, že byla cena půdy neuvěřitelně vysoká. A tato japonská hospodářská bublina praskla, když Američané docílili nátlakem na japonskou vládu, aby japonské banky přestaly podporovat exportní firmy nízkými úroky.

A tohle mohli američtí bankéři a politikové vědět. A taky to, co jsem poznal osobně při každodenním životě, když jsem žil v letech 2000-2002 v Británii. Britští i američtí soukromníci jsou totiž zvyklí financovat si život neustále stoupajícími cenami domů a bytů, na které si berou stále vyšší a vyšší hypotéky. Kdyby si bývali byli bankéři a politikové, ale také komentátoři hospodářského dění, vědomi, že je americká konjunktura podporována na jedné straně nízkými úroky a zvětšujícím se zadlužením státu a na druhé straně prodáváním domů a pozemků lidem, kteří nebudou své dluhy schopni zaplatit, tak mohli z historie japonské bubliny vědět, co hrozí americkému hospodářskému systému: finanční krize a pohledávky nejen amerických soukromníků, ale i amerických firem.

Stalo se, co se stalo, a bude z toho bohužel pro americké hospodářství velký problém. Jasné ale je, že ona politická a také z hlediska vojenské technologie nesmyslná investice do protiraketového systému by bývala nic nezměnila. Jestli se tato investice vůbec uskuteční, vzhledem k dnes a výhledově špatné finanční situaci amerického státu, o tom se dá velice pochybovat. Americká hospodářská krize přijde také do Evropy, ale protiraketová obrana asi ne. Nebo myslíte, že to bude jinak?