V ČR si zjevně od začátku tohoto roku začali dělat jisté mimořádné (ne-li nadstandardní) starosti především předáci vlády i opozice, protože na představitele našeho státu neodvolatelně čeká po 1. lednu 2009 půlleté předsednictví v Evropské unii, což není zrovna nicotná role. Přitom na jedné straně do letní atmosféry dovolených vyslali již na konci jara Irové "signál", že nemohou souhlasit s "Lisabonskou smlouvou", která měla nastolit mj. závaznější "unijní" poměry v celé EU (nepřehlédnutelně také s politicky sjednocenějšími centrálními orgány k výkonu zahraniční politiky!). Na druhé straně přímo doma vzniklo hned po posledních parlamentních volbách nemálo vzrušení nad tím, jakými cestami dosáhnout formálně a teoreticky jen zázrakem dosažitelných výsledků, tedy kromě jiného především spolehlivého ustavení koaliční vlády, samozřejmě že spolu se zajištěním důvěry pro takovou vládu. Pokud neměl vzniknout stabilní levicový blok sociálních demokratů s komunisty, potom se musela od samého začátku povolebních mezistranických jednání hledat na českém politickém rybníce cesta, jak z některých candátů udělat cejny, anebo naopak. Hlavní aktéři tohoto povolebního klání, M. Topolánek a J. Paroubek, nejednou nadstandardně ujišťovali, že mají jakési trumfy v rukávě. Počínali si málem jako nějací falešní hráči. Kdo chtěl, mohl si s nostalgií vzpomenout, jakou proslulostí (a vahou svého "hlasu") slynul historicky poměrně nedávno poslanec Wagner; ač byl zvolen jako sociální demokrat, v souladu se svým svědomím se někdy cítil být "nezávislým", což okamžitě zvyšovalo jeho cenu před každým klíčovým hlasováním. Hra na umělé vypěstování tzv. "přeběhlíků" (tedy konvertitů směřujících přímo ke konkurenci) se začala ujímat nejdřív váhavě. Zdá se ovšem, že to je v české politické současnosti již vnitrostranicky koncesovaná aktivita. Ne že bychom museli nutně porovnávat účinnost biče (tedy kompromitujícího nátlaku) s účinkem cukru (tedy s nabídkami nějaké sinekury, či přímo -- samozřejmě že mimojidášského -- "groše", k podezdívce "žádoucího přístupu" v Parlamentu ČR). Pokud ovšem je možné některými poměrně "(ne)specifickými" tahy na politické šachovnici podlomit relativně vratkou stabilitu stávající české vlády, může být okamžitě nastolena jedna závažná mezinárodně-politická otázka: zda není pro EU riskantní, že už za čtvrt roku má převzít (po Francii) předsednictví v Unii právě ČR, když je tak pragmaticky vůči Unii skeptická! (To ještě bylo takto uvažováno v tom zmíněném Economistu [z 6. září 2008] před těmi rozmanitými divadelně zrežírovanými -- i obscénně přichucenými -- scénami těchto dní.)

Víra prý obstojí před hříšníky. Ale vážné nebezpečí jí hrozí zevnitř, od heretiků. A pokud jde o evropskou politickou integraci, pak -- podle citovaného Economistu -- je právě ČR "nebezpečně heretickým místem" (tamtéž, str. 38). Ne že by se to mělo ilustrovat poměrně vlažným přístupem českých poslanců v Evropském parlamentu vůči integraci v rámci EU. Mnohem "podvratnější" prý je vztah české politické reprezentace ke klíčovým otázkám EU, jež jsou zvláště naléhavě vyjádřeny "Lisabonskou smlouvou". Zmíněná stať k tomu jako druhý závažný bod přičleňuje "Rusko", které se -- podle tohoto textu -- zřejmě bude pokoušet rozmanitě "promasírovávat" do agendy EU. "Češi" jsou údajně v obou naznačených směrech "heterodoxními".

Závěrem se v uvedeném textu píše, že "Češi" sice vědí, co svým členstvím v EU získali a chtějí v ní pracovat. Problém je ale v tom, JAK. Češi se prý nedokážou do toho pustit s nadšením, protože se jim zřejmě zdají být ty velkolepé integrační vize nadnesenými a organizačně nepružnými. Brusel prý vnímá tento "pragmatický" přístup jako "heretický". Údajně slibuje být čas našeho předsednictví v EU "zajímavým".

(A to jsem tento text začal psát ještě před týdnem. Nejenže jsem ještě nic nevěděl o jedné vířivce, ale ani o návštěvě českého premiéra v Kyjevě, kde politická scéna má možná ještě kritičtější situaci než ta česká; aniž bych chtěl rozvádět funkčnost takové návštěvy v době, kdy ani Ukrajina teď neví, jakým přesně směrem se "zítra" vydá. O našem principiálně obousečném vztahu ke kosovské a gruzínské tématice nemluvě.)