Samozřejmě, že princip objektivního užitku či hodnoty do ekonomické teorie již řadu let nepatří, ale na druhé straně, pokud si v tomto případě porovnáme například farmáře, které jen na trhu prodává své produkty za ceny patřičně sražené a zracionalizované konkurencí na trhu komodit, a burzovního makléře, který si vydělá desetinásobek téhož obchodováním s virtuálnem, přestože ono virtuálno může kdykoli zmizet, je otázka, kam se současná ekonomika posouvá. Nicméně daleko podstatnější je, že se ukazuje, že nejsou peníze jako peníze -- tedy že peníze vytvořené spekulací mohou mít velmi krátkou životnost. Z uvedeného pak ale vyplývá relativizace řady ekonomických pouček, ale i společenského úspěchu některých oborů lidské činnosti a jejich aktérů.

Dalším problémem je role vlády. Americká vláda nalila do postižených institucí miliardy (veřejných) dolarů, aby zabránila nejhoršímu. Je zřejmé, že zejména v případě velké pojišťovny AIG jde o správný krok, protože pokud by to neudělala, pak by se životní a jiné pojistky občanů staly velmi rychle virtuální realitou také. Neoliberální přístup -- tedy nechat všechny a všechno, ať se vylížou z problémů sami -- je sice teoreticky čistý a zdánlivě líbivý, ale v praxi nefunkční a také proto empiricky neaplikovaný -- zajímavé ovšem je, že tentokrát za aplausu jinak plně tržně orientovaných ekonomů. Navíc se to ale stalo v zemi, která se neustále zaštituje tržní racionalitou a efektivitou, která ovšem v tomto případě končí tak, že daňoví poplatníci jednou za 20-30 let zaplatí vzniklé ztráty. Nabízí se tudíž otázka, zda by tyto veřejné prostředky nemohly být využity třeba v menším rozsahu průběžně lépe -- tedy investovány pomocí welfare state třeba do zabezpečení některých životních rizik občanů, aby tito nebyli nuceni v tak velké míře k zajištění svých rizik vstupovat na kapitálový trh, který jak vidíme má také svá rizika a omezení a zdaleka není tak dokonalý, jak se nám snaží jeho apologeti namluvit.

Dále se ukazuje, že autoregulační působení trhu ve smyslu dosahování kvality preference zodpovědnosti jednotlivců či soukromých institucí je fikce par excellence. Lze si vzpomenout, jak liberální ekonomové plédovali v řadě sektorů za absenci státní regulace či certifikace, s tím, že např. certifikační roli a kontrolu kvality s přehledem nahradí certifikační agentury, které budou obchodovat s příslušnými certifikáty či značkami kvality, což bude ona správná tržní cesta ke kvalitě namísto státní regulace. A nyní se s klidem konstatuje, že např. co se týče ratingových agentur, tedy jakéhosi etalonu tohoto principu, že se prostě spletly a že tudíž jejich ještě před několika měsíci publikovaná hodnocení bank a dalších finančních institucí nemají ani hodnotu papíru, na nichž jsou vytištěny. V tomto světle nakonec nedokonalá a korupčně vonící státní certifikace vychází jako docela dobrá alternativa, protože na ni alespoň všichni dohlíží a mohou do toho mluvit.

Nechci tím samozřejmě říct, že současná krize je důvodem k tuhé regulaci a návratu centrálně plánované ekonomiky. To by byl anachronismus a cesta zpět. Ani z ní nevyplývá, že banky a finanční instituce jsou zlé instituce určené k záhubě. Jsou jen obětí své vlastní dovednosti, která jim přerostla přes hlavu. Nicméně se ukazuje, že řada experimentů podložených pouze vírou v konkurenci a trh selhala, jakkoli byla realizována zcela na tržních principech. Je to důvod pro to, abychom nestavěli další koncepce pouze na principu tržní racionality a soukromého užitku, ale zabudovali do nich zcela programově a preventivně i aspekty sociální, aspekty veřejné ekonomie a trvale udržitelného rozvoje. Ukazuje se jednoznačně, že trh je dobrý sluha, ale špatný pán, že podřízení života tržní racionalitě a umělé vytvořené honbě za efektivností nemůže skončit jinak, než autodestrukcí, protože touha po úspěchu a zisku nakonec ničí a zničí smysl, kvůli kterému daná instituce či trh s určitým zbožím či produktem existuje. Je tudíž třeba trh ne zrušit, ale zkrotit. Zkrotit pomocí demokracie, pomocí welfare state a pomocí analýzy dlouhodobých důsledků lidského konání. Nepotřebujeme a neměli bychom diskontovat budoucnost, ba naopak.