Potkal jsem dvě důchodkyně, jedna ve věku 69 let, druhá ve věku 86 let, sousedky, které jediné zůstaly ve vysídlené vesnici. Obhospodařují rozsáhlá pole s bramborami, žitem, zeleninou, několik prasat a krav, o slepicích nemluvě. Všechna políčka jsou krásně vyplevelená a na všem je vidět obrovský kus práce. Žijí každý den, jsou usměvavé a pohostinné (domácí tvaroh, domácí puding a plástvový med byl skutečně vynikající).

Potkal jsem učitelky ve školce, které jak je vidět oddávají své práci celou duši a prací s dětmi žijí. Ačkoliv nemají dostatek finančních prostředků, školka je čistá, vyzdobená ručními pracemi učitelek a děti nevypadají, že by strádaly nepřítomnosti Playstationu.

Potkal jsem lékaře v nemocnici, kteří se s platem 900 ukrajinských hriven (2700 Kč) pečlivě starají o své pacienty a přístroje které nemají, si dokáží stavět sami. Nejmodernějším vybavením v nemocnici je nový rentgen, který darovalo japonské velvyslanectví. Celkový stav této nemocnice si nikdo ze čtenářů neumí představit, pokud jej neviděl na vlastní oči a nikdy bych nikomu nepřál dostat se do této nemocnice s vážným úrazem, vyžadujícím ne odbornost lékařů, ale přítomnost lékařského vybavení s datem výroby více než rok 1960.

Na všem je ale zarážející skutečnost, že všichni lidé, které jsem v narodičském regionu potkal a mluvil s nimi, přijímají život takový jaký je, ne stěžují si a maximálně se radují z toho mála, co mají, žijí velmi spokojený život, podložený tvrdou prací...

Nechci samozřejmě srovnávat české zdravotnictví s ukrajinským, chci tímto článkem říct, že by se někteří lidé u nás měli zamyslet nad tím, že se vlastně mají velice dobře.