Dnešní eurokomisař V. Špidla například k této problematice poznamenal následující: "Sociální stát je dnes ve strategické defenzívě. Nejen u nás, ale v dalších evropských zemích. Má-li být jeho budoucnost v nové civilizační etapě zajištěna, je nezbytné ho reformovat. Tato myšlenka si vyžaduje vysvětlení: po historických změnách roku 1989 se rozložil jaltský systém evropského uspořádání. Tím se otevřel prostor k další globalizaci ekonomických a dalších společenských procesů. Různé civilizační okruhy se tak ocitly ve vztahu přímé konkurence. Evropský sociální model tak čelí přímé civilizační konkurenci jak amerického kontinentu, tak například východní Asii. Ukazuje se, že v některých oborech, pokud se to nezmění, začne této konkurenci podléhat. To je vysvětlení pro jistou defenzívu evropského sociálního modelu, jehož jsme dnes svědky."

I v jeho podání se tak jedná o jasný ústup sociální demokracie dokonce i z pozic apologetiky koncepce sociálního státu v zájmu ekonomické efektivnosti. Ač je Špidla historikem, zcela zde opomíjí historickou genezi sociální demokracie a její dřívější požadavky. Dále pak k novodobé koncepci sociálního státu podle sociální demokracie uvádí následující: "Pro uchování sociálního státu bude třeba uvolnit také některé administrativní regulace. Daleko více dbát na to, zda systém umožňuje efektivní podnikání, jak dlouho trvá založení a zrušení firmy. Je třeba reformovat schopnost ekonomické aktivity, posílit ekonomický růst a opustit myšlenku deficitního financování. Bude třeba hledat mnohem pružnější rovnováhu mezi prací a kapitálem. Pokud se nám to nepodaří, pozice zaměstnanců se velmi zhorší. Stejně tak musíme najít nové formy sociální ochrany, které nebudou významně bránit ekonomické činnosti a současně při větší pružnosti uchovají odpovídající míru sociální jistoty."

Otázkou pak ale je, co je tedy v rámci sociálně-demokratických představ více žádoucí, zda je to důraz na ekonomickou efektivnost, v němž si potom ale v ničem nezadá se stranami pravicovými, nebo zda má i v prostředí globalizace hájit sociální stát proti všem, kteří požadují (minimálně) jeho oslabení, když ne přímo rozklad. Moderní sociální demokracie se narozdíl od té "prvorepublikové" chová jakoby podle hesla "s kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak", jakkoli pouze s kapitalismem, který bude moderován pomocí jejích sociálních opatření.

Otázkou ale pak je, zda takováto "taktika" není nakonec škodlivá pro sociální demokracii per se, neboť i přesto, že se současná společnost nevyznačuje existencí revolučních hnutí podobných těm z konce 19. a začátku 20. století, stejně jako se nevyznačuje třídním rozdělením typickým pro stejné období, a tudíž zde neexistuje přímá hrozba náhlých sociálních přeměn, má kapitalismus stále problémy s demokratickou kontrolou, neboť zájmy proponentů tohoto systému jdou často proti demokratické vůli lidu (a tedy samotné demokracii). Tento rozpor se týká zejména problematiky soukromého a veřejného vlastnictví, privatizace státního majetku, jakož i kontroly finančních toků. Demokracie navíc také neexistuje na úrovni podniků, v nichž se organizuje výroba, kde je samozřejmě povětšinou nutné a také obvyklé mnohem autoritativnější řízení, jemuž podléhají zaměstnanci.

Otázka koexistence kapitalismu a demokracie je ovšem historicky otázkou problematickou a dosud na ni neexistuje jednoznačný názor. Navíc se je zde možno setkat s problémem definice jednotlivých systémů, neboť i ta je vlastně předmětem sporů. Je ale jisté, že se současná sociální demokracie dostává do poměrně prekérní situace, obhajujíc kapitalismus a demokracii zároveň a neuvědomujíc si případné problémy, které jejich kohabitace může (pro jeden i pro druhý) přinášet.

Z tohoto hlediska ovšem sociální demokracie v podmínkách České republiky není vůbec nějak výjimečně se chovající sociální demokracií z celoevropského hlediska. Lze dokonce tvrdit, že především její role, a částečně pak i pozice na politické scéně, se značně podobá roli a částečně i pozici jiných sociálních demokracií v Evropě a je jí také do značné míry determinována. Na druhou stranu se ale přeci jen česká sociální demokracie jeví spíše jako strana orientovaná více "doprava", než tomu je u některých jiných kontinentálních tzv. sociálních demokracií. Je ovšem také pravda, že pokud porovnáme její dlouhodobý program např. s britskou Labour Party, pak se bude jevit v poněkud levicovějším světle. Obecně se stala situace sociální demokracie a vůbec existence sociálního státu v Evropě, a také jejich současná a budoucí role, předmětem častých politologických, jakož i sociologických úvah v mnoha zemích.

Česká sociální demokracie pak v tomto ohledu mohla navázat zejména na známou francouzskou iniciativu "Za nový svět", která se snažila najít argumentační linii proti (podle ní) převládajícímu ekonomickému (a politickému) liberalismu. Nakonec se ale zdá, že i tato nepříliš radikální iniciativa byla i na sociální demokracii příliš levicová, a tak nedošlo z její strany k její výraznější propagaci. To tak také jasně potvrzuje fakt, že česká sociální demokracie je oproti francouzské Parti Socialiste prakticky středo-pravicovou stranou. Pro zajímavost je možné ocitovat některé základní teze této iniciativy, pod které by se ČSSD dnes opravdu jen velmi stěží "podepsala": "Levice, která sebe samu nazývá "moderní", se povětšinou rozhodla přizpůsobit se logice nového finančního transnacionálního kapitalismu. Kromě několika výjimek se většina socialistických stran v Evropě účastnila procesu ideologické revize, vzdala se veškerých ambicí na společenskou změnu, a pod záminkou přizpůsobení se novým podmínkám zahrnula do svého programu část požadavků liberálních stran: privatizaci, deregulaci, liberalizaci zahraničního obchodu, flexibilitu pracovního trhu, snížení veřejných výdajů a úlevy na daňových a sociálních odvodech. (...) Tento neúspěch evropské sociální demokracie přispěl k zakořenění ideje, že dělítko mezi pravicí a levicí se stalo výrazně méně rozeznatelným."