Politik nemůže být politikem od osmi do čtyř, stejně jako tvůrce náboženských obrazů, visících v kostelích, nemůže být opilec, sprosťák a chlípný nemrava. Politika je takovým verbálním body artem, happeningem s místy sadistickými, anebo naopak masochistickými epizodami, nicméně součástí theatra mundi.

Václav Havel se choval nikoliv jako v nepochopení Kolombíny i diváků tragický, ale vznešený Pierot, ale (bez ohledu na to, co si o tom myslí Petr Nachtmann) jako kýčař - šašek nejen v tvorbě literární, ale i politické. Kýčařem zůstal i jako člověk, zesměšňující a bořící i ty mýty, které sám pomáhal stavět. Protože právě autor dramat politických i divadelních, který si dává záležet na tom, aby stále zůstával v očích světa celebritou politicko-kulturní, propojující myšlení a éthos humanistického filosofa s tvorbou dramatika, nastavujícího zracadlo společnosti, a velikostí státníka, přesahujícího omezenost volebního období, má dialekticky svázány myšlenky vyřčené s činy vykonanými.

Ať je to na prknech, které znamenají svět a umělcův život věčný, nebo na stránkách pomíjivého denního tisku či křídlech amerických bombardérů, které život berou s neúprosnou krutostí, a onu pomíjivou slávu filosofa a dramatika staví do ještě absurdnějšího nasvícení než Dürenmattovi Fyzikové otázku viny a trestu. Havel se stal namísto sebeobětujícího se Möbia stejnou mocichtivou zrůdou, jako je v Dürenmattově hře Mathilde von Zahnd. Namísto katarze však po skončení Havlových politických inscenací nastalo úlevné vydechnutí, že ona Zahradní slavnost pro patnáct miliónů už skončila a ztráty byly tak malé. Premiéra byla současně derniérou. Opakovat se tento kus už nebude. Lístky do první řady si nikdo nekoupil.

Pozn. Uwe Ladwig: Umělec musí být morální? Tvůrci "náboženských obrazů nemohou být opilci, sprosťácí a chlípní nemravové?" Ale papežové mohli být kurevníci? Kde žije ten pan Kotrba?

Pozn. JČ: Není asi dokázáno, že se Václav Havel stal "mocichtivou zrůdou". Bezpochyby se ovšem po roce 1989 stal politikem, který chtěl stůj co stůj realizovat to, co považoval za správné. Zajímavým paradoxem politiky je, že politik, který stůj co stůj usiluje o realizaci svého přesvědčení, většinou ztratí důvěryhodnost - protože té realizaci musí obětovat své principy.