Je nabíledni, že takové sedmiminutové přistání se nedá on-line ze Země nikterak řídit, protože v tom případě by informace o nutném zásahu řídícího střediska putovala na Zemi čtvrthodinku a i při okamžité reakci by příslušný pokyn letěl k sondě Phoenix další čtvrthodinu, takže shrnuto, podtrženo, pokud by sonda vyslala na počátku přistávacího manévru signál o potřebě korekce dráhy, pak by příslušná korekce dorazila z řídícího střediska NASA k sondě 23 minut po přistání. S křížkem po funuse, dalo by se říci...

Je to naprosto zřejmý příklad toho, kdy sice můžeme něco jakoby řídit, zadávat souřadnice, kódy, točit volantem, posunovat páčky nebo vydávat zákony, usnesení a nařízení, ale jaksi bez skutečného účinku. Možná o to více se někdy snažíme vydávat zdánlivé účinky našich kroků za ty skutečné, anebo se naopak těm skutečným snažíme přizpůsobit interpretací našich řídících kroků tak, aby vzniklo zdání přímé příčinné souvislosti. Problém je to, že při bližším pohledu prostě vyjde najevo, že to prostě není možné. Napadlo mne, v kolika každodenních situacích se s tímto jevem setkáváme.

Krásným příkladem je úmrtnost motorkářů. Velice mne pobavily závěry expertního týmu z nejmenovaného ústředního orgánu státní správy, který hovoří o tom, že příčinou je okolnost, že motocykl má toliko dvě kola a nemá pevnou kapotáž, která by řidiče dostatečně chránila. Já osobně si spíše myslím, že při uvědomění si rychlosti, kterou se motocykly většinově pohybují, a objektivním možnostem průměrného lidského organismu reagovat je spíše pravda, že člověk se při řízení motocyklu stále více ocitá off-line, protože prostě vidí a reaguje na obrazy, které v době, kdy je vyhodnotí, prostě už nejsou skutečností, a navíc často se díky reakční době motocyklista ocitá v době své faktické reakce na obraz již za hranicemi tohoto obrazu, takže po určitou dobu vlastně slepý.

Zatímco u sondy Phoenix je tato faktická slepota on-line řízení jasně patrná, a proto se o řízení nikdo ani nepokouší, pak v případě motorkářů je to více složité, často individuální a navíc to není permanentní. Nicméně stačí onen jeden příslovečný osudný okamžik off-line a onen křížek je pak nejen po funuse, ale i u cesty.

Nabízí se otázka, co je tedy klíčové pro řízení procesů, které pro jejich složitost nebo reakční dobu není možné zvládat on-line?!? Podle mne je klíčovým slovem slovo obraz. Jde o vizualizaci problému a nastavení řídících mechanismů tak, aby zvládaly simulaci celého procesu. To, na čem záleží je tedy kvalita této simulace, naše schopnost si představit si, vytvořit obraz cíle a kroků k němu vedoucích a podle nich dopředu nastavit řídící kroky. Je to cesta plná rizik, snadno se zapomene nějaká varianta, snadno se vytvoří mylná představa, snadno se zamění příčina za následek. Určitě je to však cesta poctivá, reálná, často jediná možná, pokud chceme mít pocit, že jsme učinili vše, co jsme mohli, byť by to bylo i velice málo. Je to i cesta málo efektivní, protože, a znovu si to ukažme na příkladu Phoenixu, devět let vizualizujete, simulujete a pak padne sonda, když ne na kámen, tak na rovník. Je to ale určitě lepší, než trapně hledat souvislosti mezi naším chaotickým počínáním a výsledky, které s ním vůbec nesouvisí, ba dokonce souviset nemůže a počítat si zásluhy, popřípadě hledat viníky. Tím se zabývá systematicky věda zvaná historie, odvěká to služka právě vládnoucích elit, které k tomu zřizují speciální ústavy pro vědce ke všemu ochotné. Je sice otázkou, jaký je z hlediska vědecké etiky rozdíl mezi hledáním zločinů libovolného -ismu a důkazů globálního oteplování, ale to by byl úplně jiný příběh. Omezím se na to, že obojí nese slávu, pocty a granty...

Dovolím si ještě závěrečnou poznámku. Jsem přesvědčen, že totéž platí pro procesy, které jsou natolik složité, že nejsme schopni v reálném čase učinit inventuru variant a vybrat tu nejlepší. Pak musíme mít znovu hotovou představu, vizualizovaný postup i cíl a výběr podle něj zužovat, nehledě na to, že se nám náhle může mimo scénář objevit nějaká nádherná varianta. Pokud nezapadá, musí se stolu do koše, protože jinak prostě nestíháme řízený proces zvládat a celý scénář se rozsype. Náhlý skok po nečekané výhodě je příčinou skoro tolika pomníčků jako morové rány. Typickými příklady takových procesů s velkým množstvím variant neboli nejbližších příštích stavů jsou procesy ekonomické, sociální a politické. Je možné říci, že pokud něco obzvláště trpí nedostatkem vizualizace cílů a postupů k nim, pak je to právě současná česká politika.

Například opravdu ubohé zdůvodnění uznání Kosova slovy, že je to realita, svědčí o tom, že kdyby naše vláda připravovala let Phoenixu, pak by sonda nejspíše skončila na střeše Strakovy akademie. Vláda by to v tiskovém prohlášení vydávala za obdivuhodnou strategickou malou domů, nebo za příklad transferu moderních technologii nebo know-how. Stejné je to se zdravotnictvím, církevními restitucemi, biopalivy, energetickou bezpečností, sociální kohezí i předsednictvím v EU.

Je třeba si uvědomit, že vizualizace v zásadě lineárního procesu sestupu po vypočtené dráze trvalo několik let a pracoval na tom dlouhodobě sehraný tým vysoce kvalifikovaných lidí, který přečkal všechny společenské změny, prezidentské volby, 11. září a hypotéční krizi nevyjímaje. Ten naše vláda nemá, protože s každou novou přichází také kohorty nových, chodu věcí neznalých státních úředníků, kteří jsou pravidelně vyměněni právě v momentu, kdy nezabloudí cestou do kantýny a mohli by začít hledat cestu do archívu. Bez funkční státní správy nemůže demokracie a její role při ovlivňování společenských procesů úspěšně fungovat. Jinými slovy řečeno, naše vláda pravidelně nepřichází s křížkem po funuse, ale asi tak rok po zrušení hřbitova. O to zdatnější se snaží být ve vytváření zdání, že je on-line.

Vypadá při tom sice jako parta Andersenových císařů v nových šatech, ale zato má v čele chlapa s....