Právě na těchto přístupech a nikoli na reálné analýze fakt se zakládá politika Západu, ačkoli Medvěděv dal jasně najevo, že bude pokračovat v politice V. Putina neboť jeho politika byla považována ruskou veřejností za správnou, které ji chápala jako politiku hájící zájmy Ruska jako státu. To neznamená, že nejsou určité korekce možné, neboť již příchod nového lídra vytváří možnost otevřít i jiná témata, míní Kosačev.

Ovšem rozčarováni budou ti, kteří si myslí, že příchodem nového lídra dojde ke specifické liberalizaci – k návratu politiky ruských ústupků s cílem zachovat si dobré vztahy se Západem, dodává autor.. Je tu však šance pro ty, kteří se přespříliš vázali na osobu bývalého prezidenta. Tak tomu bylo, když média vůči němu překládala různá obvinění – soudy s oligarchy, vraždy známých novinářů, skandál s „poloniem“, o změnách ve vedení významných ruských medií, nebo i změny ve vedení významných ruských firem. Všechna tato témata se podávala občanům na Západě způsobem – Proč to Putin udělal?

Tím podle Kosačeva vznikla jistá uzavřenost či schematičnost v chápání této politiky a to začalo být překážkou pro další vývoj, a to i když se začalo i na Západě chápat, že kurz vedení země v zahraniční i vnitřní politice má reálnou podporu občanů, že je trvalý a že je podpořen i materiálními zdroji. Proto příchod třetího prezidenta, který podle ústavy řídí zahraniční politiku země, dává západním „putinofobům“ možnost zamyslet se nad možností změny svého vztahu k Rusku.

V této situaci mají i vedoucí představitelé Západu možnost změnit své vztahy k Rusku. Ovšem bez iluzí o možnosti návratu k pro ně komfortní politice, která je ovšem již dnes nereálná, neboť Rusko nebude v roli jejich podřízeného. A také bez „presumpce“ jeho agresivního chování či jeho a priori nepřátelského chování vůči partnerům v Evropě či Americe.

Jako zcela nesmyslný a bezperspektivní je pak tlak na Rusko „na všech frontách“ tj. pokusy „odtrhnout“ od Ruska Gruzii a Ukrajinu, přinutit nás nakonec nějak „spolknout“ americkou PRO v Evropě, jakoukoli cenou „přehrát“ Rusko v otázce Kosova nebo ve střední Asii. Je dost příznaků toho, že idea dostat Rusko do situace, kdy se ocitne ve „věčném šachu“ stále ještě žije v hlavách euro-atlantických stratégů. Přitom není nutno být historikem, abychom neviděli, že Rusko maximálně šlo v minulosti vstříc Západu a že přistoupilo na skutečně vážné ústupky a podniklo jednostranné kroky nikoli v obdobích, kdy na něho někdo vyvíjel nátlak, ale naopak v období oteplení vztahů, a to dokonce i tehdy, když šlo jen o slovní „oteplení“. Když se na Rusko tlačí, koncentruje se více do sebe, ale přitom se také posilují pozice příznivců izolacionizmu a příznivců silových řešení.

Buď se západní stratégové dokáží poučit z historie našich vzájemných vztahů, nebo se Rusko bude lépe cítit v pozici oponenta Západu a při konsolidaci vlastních řad, bude-li někdo chtít stále zakládat naše vztahy na pozadí známé hysterické kampaně „Rusové přicházejí“, ptá se Kosačev. Možná nad tím můžeme mávnout rukou, ale máme mnoho společných problémů a mnohé z nic se dotýkají i těch, kteří stále démonizují Rusko. Proto si myslím, že žádného pochopení pro změny v ruské zahraniční politice směrem kterým si představovali, nemohou tito lidé očekávat. Naši zahraniční politiku bude určovat pragmatismus a od něho také očekáváme co největší využití možností na zlepšení vztahů se Západem. Ale takový pragmatismus v naší politice zavládne až tehdy, kdy i ta druhá strana pochopí, že na tomto zlepšení vztahů nemá zájem jen Rusko, uzavírá Kosačev svoje zamyšlení.

Россия и Запад: без перехода на личности ZDE