Tyto dvě připravované sankce ale nemohou konkurovat nejpozoruhodnějšímu plodu soustředěné myšlenkové roboty ministerstva dopravy a posléze zákonodárného sboru - neodstraníte-li z předního skla svého auta neplatnou dálniční známku, hrozí vám pokuta ve správním řízení až do sta tisíc korun. Hrozí už dost dlouho, ale nikdo se nad tím ani moc nepozastavuje. Kdyby hrozila pokuta do pěti tisíc, řekl bych, že to někdo vymyslel ve stavu krajní mentální nouze, protože už v takovém případě by byla nepřiměřenost zákonné sankce zcela zjevná. Ale co si pomyslet o možné sankci ve výši sto tisíc korun? Snad jen to, co si podle starého vtipu pomyslel pan Roubíček o panu Leninovi.

Ve všech třech uvedených případech jde o likvidační sankce za banality, které by působily směšně i v obecní vyhlášce Zapadlé Lhoty, ale zanedlouho se zřejmě dočkáme i toho, že ochrana čistých chodníků, předních skel a podobných otázek nadnárodního významu začne pronikat i do ústavních zákonů. Není pak divu, že k zákonům nemíváme přílišnou úctu a že vlastně ani přesně nevíme, co po nás zákony vlastně chtějí; jen to tak nějak odhadujeme a domýšlíme se.

Uvedené příklady ale nejsou nějakými náhodnými produkty chaosu veřejné správy. Jsou vlastně celkem logickým důsledkem některých rozeznatelných dobových tendencí. Ti, kteří rozhodují a lecjaké pitomosti přitom navrhují, bohatnou samozřejmě více, než naprostá většina společnosti. Nějaké té nuly navíc si vlastně ani nevšimnou. A očekávat od nich, že budou promýšlet takové otázky jako přiměřenost, vztah sankce k účelu, který má být dosažen, únosnost pro chudší vrstvy společnosti, možnou zneužitelnost vůči místně či situačně nepohodlným lidem, nebo aspoň prostou úvahu o rozmlžení právní jistoty ve společnosti?

O připravovaných normách se nevede řádná společenská diskuse. A když už se vede, diktuje ji stereotyp obvyklé mediální deformace. Sdělovací prostředky zvýrazňují extrémy. Umanutost, s jakou vkládají emoce do kampaňovitě pojímaných případů z trestní oblasti, má za následek obecné očekávání, že příští zákonná úprava musí být schopna zabránit i takovým vybočením z mezí běžného zločinu, jakými jsou vícečetné vraždy, kruté případy týrání dětí, či rafinovaná hospodářská krominalita ve zločinném spolčení. Jenže jako nelze vymýtit zločin, nelze ani zabránit extrémním činům. Silné emoce a nepřiměřená očekávání se potom nutně projeví v tlaku na nepřiměřené zvyšování trestních sankcí. Nepřiměřenost sankcí se pak odrazí i v dalších sankčních normách, jako by se už vytratil rozdíl mezi přestupkem, který je jen prchavým, nevýznamným porušením obecných zvyklostí, na jehož potrestání - nepřichází-li přiměřená pokuta ihned - většinou už příliš záležet nemůže, a zločinem, který zasahuje do celého lidského osudu.

Zesilováním represe společnost hrubne a chaotizuje se. Snižuje se míra obecné shody nad tím, jak by měla správa věcí veřejných fungovat a jaké hodnoty by měly být ctěny souhlasně všemi vrstvami společnosti - chudšími lidmi, pro které jsou i mnohem menší pokuty likvidační, zajištěnou střední třídou i bohatci, jejichž pohledu na svět mnohdy chybí velkorysost a nezištnost, a proto nepomáhají v dostatečné míře spolufinancovat sociální smír a společenskou shodu. Právní normy nemohou, ale ani nesmějí chtít postihnout či vyřešit všechno, ale nevím, jestli bych to některým právníkům dokázal vysvětlit. Když už si člověk opravdu, ale opravdu neví rady, hodí se občas použít docela obyčejný rozum, pokud ho ovšem máme nablízku k dispozici.

V těch třech příkladech pokut hrozících za jednání zcela neškodné či nepatrně škodné je jistě možné vidět příklad úsměvné nepřiměřenosti, něco jako sloupek do rubriky věřte-nevěřte. Dnešní nepřiměřenost však může znamenat zítřejší frustraci. Raději bychom měli tedy přemýšlet, co můžeme udělat dříve, než si na takové absurdity zcela zvykneme. Pak už bude pozdě na to, abychom vrátili správu věcí veřejných do obvyklých mezí. Vybudovat represivní postmoderní společnost je opravdu snadné, postačilo by k tomu pár vhodně vyladěných mediálních kampaní a pár vhodných lidí na svém místě, z nichž někteří už na svém místě dávno působí. Zatím se tomu ještě můžeme bránit.

Pozorný čtenář si ale ještě chce připomenout, cože si to pomyslel laskavý pan Roubíček o panu Leninovi! Inu, jen to nejlepší!

Autor je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, článek byl psán pro nové číslo Literárních novin jako úvodník