Hanka Hermová, Tomáš Kvasnička, Česká Mountainbiková Asociace (www.cemba.cz, cemba@cemba.cz)

I my se připojujeme ke kritice současného přístupu k rekreační cyklistice, avšak z naprosto opačného směru. V tomto textu bychom chtěli upozornit, že novým trendem v cykloturistice není "trhání kilometrů", ale zážitky z přírody a krajiny, a radost z ovládání kola. Mottem rekreační cyklistiky nemá být "projet krajinou co nejrychleji", ale "pobyt v přírodě i krajině si užít".

Přesto se podpora rekreační cyklistiky v České republice soustřeďuje téměř výhradně na vybudování dálkových koridorů. Mluví se o "cyklostezce" Praha - Paříž, Praha - Vídeň, propojení Baltského moře a Jadranu. Připusťme si však otázku: Jaké procento cyklistů opravdu chce a bude využívat tyto trasy? Kolik lidí opravdu naloží kolo bagáží a pojede po vlastní ose do Paříže? Domníváme se, že většina lidí, kteří takové dobrodružné výpravy touží realizovat, se na ně ochotně vydá i bez cyklostezky.

Absurdní je ale to, že se při plánování dálkových cyklistických koridorů argumentuje tím, jak jsou prospěšné zdraví populace. Rádi bychom upozornili na to, že pokud jde o zdraví, podpora by měla směřovat spíše do krátkých rekreačních okruhů, na které může cyklista vyrazit pravidelně po práci, po vyučování, nebo o víkendu. Naproti tomu vydat se jednou za rok o dovolené s bagáží na kole k Jadranu nebude mít na zdravotní stav tak pozitivní vliv jako pravidelný pohyb.

Tvrdíme, že česká krajina je příliš křehká na to, abychom ji špikovali dalšími asfaltovými a betonovými pásy, po kterých se bude moci hrstka cykloturistů rekreačně na cestovním silničním kole projíždět rychlostí 40 km/h. Česká krajina je ještě stále propletena krásnými polními a lesními cestami, které však nedostatečnou údržbou a nevhodným zacházením chátrají. Naprostá většina lidí v Česku vlastní trekkingové nebo horské kolo, a nejsou tedy omezeni jen na jízdu po rovném živičném povrchu. Podle aktérů činných ve stávající podpoře cyklistiky (zejména Centra dopravního výzkumu a Programu Greenways Nadace Partnerství) však mnozí lidé - senioři, handicapovaní, rodiče s dětmi - na kolo bez "kvalitního" (myšleno zpevněného, nejlépe betonového či asfaltového) povrchu nesednou.

Otázkou však je, zda je skutečně rozumné nutit malé děti k dlouhým (a z jejich pohledu nudným) monotónním vyjížďkám po dálkových cyklostezkách, když je pro ně mnohem atraktivnější pohybovat se s kolem na malém prostoru poblíž domova, zkoušet svoje dovednosti (například jízdu bez držení, projíždění louží...) či závodit. A zároveň mnozí starší lidé se na přeplněných cyklostezkách cítí ohroženi ostatními uživateli, protože si uvědomují, že již nemají tak pohotové reakce, a dávají proto přednost klidné lesní cestě, kde mohou jet svým tempem. Pro takové uživatele přívlastek "kvalitní" nenabývá podobu živičné stezky z jednoho konce Evropy na druhý.

Problém souvisí se zatím nevyslyšeným požadavkem na kvalitní podmínky pro rekreaci v přírodním prostředí. Cyklostezky, jak se dnes staví, připomínají spíše městské komunikace, leckdy jsou dokonce vybavené i obrubníky a zábradlím. Je to mimo jiné proto, že v Česku jsou soustavně směšována řešení dopravní a řešení rekreační cyklistiky. Zatímco dopravní cyklisté technické prvky vítají, zvlášť když jim umožní rychlý a bezpečný přesun při každodenním dojíždění, rekreační cyklisté před nimi ve svém volném čase na kole prchají do lůna přírody. Měli bychom připustit, že lidé navštěvují přírodu kvůli přírodě. Proto by cesty, prostřednictvím kterých lidé přírodu vnímají, měly budit co nejpřírodnější dojem, nikoli připomínat silnice.

Nesouhlasíme se strategií, kterou prosazují stávající propagátoři takzvané dálkové cykloturistiky. Totiž nejdříve českou krajinu zpřístupnit cestovním kolům tím, že se rekreační koridory prolijí živicí, a následně přemlouvat české cyklisty, aby si cestovní kola pořídili, protože je zatím skoro nikdo nevlastní. Místo toho navrhujeme investovat finanční prostředky - šetrněji ke krajině i k veřejným rozpočtům - do poskytování kvalitní infrastruktury pro jízdní kola, které většina obyvatel Česka vlastní, tedy kola horská a trekkingová. Znamená to, že přívlastek "kvalitní" ve vztahu k rekreační cyklistice přestane být používán pouze pro sterilní cyklostezky připomínající miniaturu silnice. Vždyť i cesty s přírodními či přírodě blízkými povrchy mohou být realizovány kvalitně. Navíc mají tu výhodu, že podobně jako cesty, které nám zanechali předkové, dokážou s krajinou srůstat, místo aby ji jizvily.

Rádi bychom reagovali i na názor Františka Řezáče ke sdílení rekreačních stezek. Autor se domnívá, že by se na cestách pro cyklisty neměly plést maminky s kočárky, děti a psi. Notoricky známá je i vzájemná nevraživost mezi in-line bruslaři a cyklisty. Avšak máme v naší krajině dost prostoru na to, abychom mohli každému podle libosti dát jeho vlastní cestu? Nebylo by spíš řešením stavět rekreační cesty a jejich ucelené sítě tak, aby je bylo možné bezpečně sdílet různými uživateli? Tedy cesty, které donutí jet cyklisty tak pomalu, aby dokázali v případě potřeby zastavit a vyhnout se. Cesty, po jejichž přírodním povrchu bude příjemné jet na kole, chodit i běhat. Cesty, po jejichž trase se uživatelé rozptýlí tak, aby si nepřipadali jako na rušné magistrále.

Co je tedy podle našeho názoru potřebné dělat:

1. zapojit cyklistiku nejen do dopravních strategií, ale také do strategií podpory aktivní rekreace v přírodě

2. opravovat a stavět přírodě blízké cesty - a to s ohledem na přírodu a krajinu

3. místo investic do NĚKOLIKA dálkových tras investovat do toho, aby VŠECHNY cesty českou krajinou byly i pro budoucí generace prostupné.