Slovensko, stejně jako Česká republika, jsou na mezinárodní scéně trpaslíky.Je nás 10 nebo pět miliónů, ne 100 nebo dvě stě miliónů a s tím nic nezměníme. Jako trpaslíci jsme odsouzeni do role vazala. (A idealistické řeči o nezávislosti, odzbrojení, nebo světovém míru na tom nic nezmění, stejně jako představa, že všechny státy jsou si na mezinárodním poli rovné.) Dnes jsme v pozici, kdy si můžeme vybírat svého lenního pána, s kterým budeme tancovat, ale tancovat musíme.

Jistě, dnes by mohla nastoupit v Čechách nebo na Slovensku vláda, která by hrdě vyhlásila neutralitu o odvrhla schéma, které jsem naznačil. Hlupáci, kteří nepostřehli, že žijeme v unikátním, šedesátiletém období míru, pak zatleskají. Ale jsou schopni přemýšlet o budoucnosti v časovém horizontu delším než příštích 14 dní? Zabývají se myšlenkami,co se stane,až toto období míru skončí? Jak hrdinný 5 milionový národ by mohl čelit mnohonásobné přesile?

Zabývají se politikou s výhledem na příštích 30 nebo 50 let? V roce 1925 se myšlenka na další světovou válku mohla jevit bláhová. Republika hospodářsky prosperovala, podobně jako dnes. Kdyby někdo udělal předpověď, co se stane roku 1939, o pouhých 14 let později, byl by označen za blázna.

Přemýšlejí lidé,jako pan Stančík,o politice tímto způsobem, nebo žijí v naivní představě, že období míru vydrží donekonečna?

Pan Stančík píše No domnievam sa, že v prvom rade patríme do Európy. A je Evropa stejně silný lenní pán jako USA? Je jednotná? A byla by jednotná tváří v tvář případné krizi? Mohl by pan Stančík ukázat jediný případ v historii 20.století, kdy Evropa byla politicky a vojensky silná, schopná koexistovat vedle SSSR bez pomoci USA? Změnila se od té doby v tomto směru výrazně, nebo ne?

Řada evropských politiků dělá akorát silné řeči. Tito politici (a potažmo Evropa) ve vztahu k USA počínají si pouze jako 16ti letý puberťák ve vztahu k rodičům: Nevynechá jedinou možnost, jak ukazovat ramena a vlastní nezávislost, ale při prvním průšvihu se okamžitě schová mámě pod sukně.