Začněme u slova "Rom". Některým Čechům vadí nahrazování slova Cikán tímto "novým" slovem. Rozdíl mezi nimi je ten, že označení "Cikáni" daly tomuto etniku evropské národy (odvozeno z názvu řecké náboženské sekty - "athinganoi"), zatímco slovo "Rom" je původním označením Romů pro sebe sama. Bohužel slovo "cikán" bylo někdy užíváno hanlivě, ač původně hanlivé není. K vstřícnému nahrazování cizího označení etnické skupiny označením vlastním dochází i jinde. Siouxové jsou dnes v USA nazýváni Lakotové, Němci již neoznačují Lužické Srby "Wenden" nýbrž "Sorben" apod.

Bylo směšné, když svého času ministr školství Eduard Zeman tvrdil, že ne všichni Cikáni jsou Romové. Romové jsou prý jen ti, co přišli z Rumunska. (Slovo "Rom" je ve skutečnosti indického původu a nemá s Rumunskem nic společného.) Když mu novináři namítli, že romisté tvrdí něco jiného než on, reagoval tím, že romistika je mladý vědní obor a nemá v některých věcech jasno. Byla to krásná ukázka naprosté ignorance šéfa vzdělávacího resortu vůči vzdělanosti.

Romové, jak je obecně známo, přišli do Evropy z Indie. V Čechách se objevují ve 13. nebo ve 14. století. (U nejstarších zmínek ze 13. stol. panují jisté pochybnosti, zda šlo již skutečně o Romy.) V průběhu svého putování se rozdělili do více etnických skupin, takže jednotlivé romské jazyky jsou dnes od sebe vzdáleny asi tak jako jazyky slovanské. Na českém území žije celkem pět etnických skupin Romů. Nejpočetnější jsou tzv. Slovenští Romové, kteří tvoří 80 % romské populace u nás, následují Olašští Romové (16 %), Maďarští Romové, Sinthi a zcela zanedbatelnou a dnes již nezmiňovanou skupinu představují Romové Čeští. Z nich totiž jen pár rodin přežilo druhou světovou válku. České Romy je mimoto možno jazykově přiřadit k Romům Slovenským.

Romové bývají často považováni za kočovníky. To ovšem platí u nás jen pro Romy Olašské. Slovenští Romové žili již po generace usedlým způsobem života a to dávno před rokem 1957, kdy bylo u nás kočování zakázáno.

V Evropě byli Romové přijati nejprve poměrně vstřícně. Naučili se totiž vydávat se za kajícné poutníky z Egypta, což vzbuzovalo jisté sympatie křesťanů. Situace se však brzy změnila a od 16. století byli Romové naopak vystaveni tvrdé perzekuci. Pozoruhodné je, že snaha o vymýcení romské populace na vlastním území je charakteristická pro západoevropské země (Německo, Francie, Anglie), zatímco na jihovýchodě Evropy a v Uhrách k žádnému organizovanému pronásledování Romů nedocházelo. Jsou zde zjevné dva paradoxy - za prvé Romy pronásledují civilizačně nejvyspělejší státy a za druhé jejich počínání nelze označit za úspěšné. V Uhrách a na Balkáně se Romové začlenili do feudální společnosti celkem úspěšně a stali se produktivní skupinou obyvatelstva. V západních zemích naopak zůstávali dlouho odkázáni na parazitující způsoby obživy.

Je třeba zároveň říci, že pronásledováni nebyli v té době jen Romové, ale veškeré potulné obyvatelstvo. To se v publikacích o dějinách Romů většinou nezmiňuje. V západní a střední Evropě nastal zřetelný posun ve vnímání žebráků a tuláků oproti středověku. Místo dříve postulovaného křesťanského soucitu s chudými nastupuje luteránské heslo "nečinná chudoba je sama vina" jako ospravedlnění tvrdých disciplinačních prostředků absolutistického státu (vč. katolických zemí) proti spodině. Teprve za vlády některých osvícených panovníků, jako byla Marie Terezie, je pronásledování tuláků nahrazováno snahou o jejich převýchovu k jinému způsobu života.

Za zmínku stojí skutečnost, že v 18. a 19. století nenacházíme u českého a slovenského venkovského obyvatelstva žádné výrazné antipatie vůči Romům. Obraz Cikánů ve folklorních pramenech je celkem pozitivní, což nelze říci třeba o židech. Zejména na Moravě a na Slovensku se Romové okolní společnosti celkem dobře přizpůsobili. V této době již žijí usedle, zhotovují kovářské výrobky, živí se jako muzikanti a nechávají se najmout na příležitostné práce v zemědělství apod.

Problém nastal ve 20. století. V důsledku rozmachu průmyslové výroby a později též kolektivizace zemědělství přichází Romové o své tradiční způsoby obživy. Jelikož na mnoha místech nežili mezi majoritním obyvatelstvem ale v oddělených osadách, dostaly se tyto romské vesnické komunity do sociální pasti. Byli totiž materiálně závislé na většinové společnosti, která náhle ztratila o jejich služby zájem.

Asimilační politika komunistického režimu se neukázala jako příliš úspěšná, katastrofální ovšem také nebyla. Na mnoha vesnicích a maloměstech se Romové přestěhovaní ze Slovenska celkem dobře začlenili mezi okolní obyvatelstvo. Největší problémy jsou ve velkých městech tam, kde vznikla sociálně izolovaná romská ghetta.

Je zřejmé, že Romové mají poněkud odlišnou mentalitu. Folkloristé s tím mají dobré zkušenosti, protože Romové jsou ochotní si s příchozím povídat a většinou mají hned čas. To u Čechů neplatí, zde je potřeba domlouvat setkání dopředu a překonávat neochotu.

Uvedu jednu svou zkušenost. Před časem jsem zavezl (svého známého) Roma ze Šluknovska k Litoměřicím pro meruňky. Zaplatil mi benzín, pozval mě na oběd a meruňky po návratu ve vsi rozprodal. Snažil si tak přivydělávat. Potom jsem mu ovšem obtížně vysvětloval, že jsem na dovolené a že s ním opravdu nechci jezdit pro meruňky každý den, i když mi za to nabízí peníze. Jsou to dvě stránky jedné mince - větší ochota se spojuje s většími požadavky vůči druhým. Čech by se nikdy "služeb" druhých v té míře nedožadoval, proto to zákonitě vnímá jako obtěžování či snahu zneužít jeho dobroty. Nemám to nijak potvrzeno, ale myslím, že je to jeden z důvodů, proč někteří lidé na Romy zanevřou právě poté, co se jim pokusili vyjít vstříc. Pozitivním důsledkem tohoto sociálního modelu chování je fakt, že prakticky nemáme romské bezdomovce, protože příbuzní nikoho nenechají tzv. "na holičkách".

V současnosti se ocitl vztah Čechů a Romů v bludném kruhu. Zjednodušeně řečeno: Romové se nezmění, dokud se na ně většinová společnost nezačne dívat jinak, a většinová společnost se na ně nezačne dívat jinak, dokud se Romové nezmění. Když to však porovnáme s jinými menšinami, tak na tom nejsme tak zle. (Nebo by bylo lépe mít tu separatistické Basky, Albánce či Palestince?) Ke změně k lepšímu u nás dojít může. Bude to chtít ovšem dobrou vůli a trpělivost, které se nám zatím nedostává.