Reálně však vycházejí z toho, co vidí každý den kolem sebe -- touhu žít teď a tedy, sobeckost a nezájem o skutečný a stále naléhavější problém nedostatku levných surovin potřebných k udržení stávajícího životního standardu. Drtivá většina obyvatelstva nemá potřebu se zabývat nepříjemnými otázkami a není ochotna projevit alespoň minimální snahu přispět svým dílem k řešení problémů, které stát jako výběrčí jejich daní ignoruje. Průměrný člověk žije tak, že odpracuje jako nutné zlo svých 40 hodin týdně, volný čas tráví před televizí a o víkendech si jde sníst kýbl popcornu do kina nebo odveze svoje odpadky do přírody. Jeho zájem o společnost se smrskává na sledování bulváru a dychtivém pátrání po tom, která celebrita odhalila svojí bradavku nebo bradavici. Typický Čech žije tak, jak mu to nalajnovali uvědomilejší individua žijící na vyšších příčkách společenského žebříčku, která v tom zkrátka umí chodit a mají tak zajištěn pohodlný život bez nějaké zvláštní námahy.

Nedivím se, že lidé, kteří vidí potencionální celospolečenské nebezpečí v blízké budoucnosti (ať je již skutečné nebo se jedná pouze o jejich zvrácené iluze) nemají zájem a většinou ani nervy řešit toto téma jinak než individualisticky. Proč chystat pro někoho, jak navrhuje Jindřich Kalous, pracovní příležitosti a pozemky pro budoucí samozásobitelství, když teď o to nikdo nestojí. Samozřejmě k tomu nejsou ani prostředky, ty může mít jen stát. A i kdyby zde existovali politici, kteří by si byli schopni výše nastíněné problémy připustit, nemají šanci jejich řešení prosadit proto, že o toto nepopulární téma jejich voliči nestojí. Stávající politici raději některé otázky vědomě přehlížejí, protože z nich nemohou profitovat, ať už osobními nebo politickými zisky v příštích volbách a jejich odpovědnost za neřešení těchto problémů v přítomnosti je nulová.

Kam se například od počátku 90. let pohnula důchodová reforma? A to se jedná o problém, u kterého se na potřebě nového řešení shodne většina obyvatelstva. Jakou pak má asi šanci skupinka čítající maximálně pár stovek lidí nastolit celospolečenskou diskuzi o řešení problému blížícího se nedostatku levných základních životních potřeb a s tím související ekonomické krize. Reálně absolutně žádnou a to až do doby, kdy tento problém pocítí každý z nás.

Zkoušel někdy některý ze čtenářů svým známým předestřít problematiku peak oilu, potencionálního celosvětového jaderného konfliktu nebo hrozbu nebývalé hospodářské krize? Moje zkušenost je taková, že jsem v tom lepším případě považován za blázna, v tom horším za závistivého troubu, který neví, jak se ve společnosti prosadit, a proto se uchyluje ke směšným vizím o konci světa a jimi otravuje úspěšnější.

Je pravda, že společným úsilím podstatné části společnosti by se teď mohlo předejít některým problémům, které lidstvo brzy čekají. Nemyslím si ale, že by se mohl zjevit charismatický blázen, který by se stal vůdcem masy, která by se pod jeho vedením vzdala svého vlastního pohodlí proto, aby čelila hypotetickému budoucímu nebezpečí. Podle mého názoru je taková společenská shoda v oblasti utopie, pro kterou nestojí za to zbytečně plývat silami a společensky se znemožňovat.

Nedivím se, že tato deziluze vyhnala pár desítek lidí z měst na venkov v touze se vrátit k životu v souladu s přírodou, žít si podle svých ideálů založených na úctě k druhému člověku, která ve velkoměstech doslova mizí před očima. Snaží se postarat sami o sebe a nemyslí si, že by se stali vítězi tím, když budou na celospolečenskou krizi (ta podle mého názoru nastane do deseti let, ne-li mnohem dříve) elementárně připraveni. Nemají v úmyslu následně bránit svoje zahrádky a políčka proti smečkám hladových lidí se zbraní v ruce, to jsou velmi naivní představy. Stejně nebudou mít žádnou šanci proti armádě, která jejich několikaletou práci rozmetá na třísky. Ale teď se nechtějí vzdát svoji donquijotské touhy chránit svoje blízké a co nejlépe se o ně postarat. Na konci budou jen samí poražení a žádní morální vítězové.