Bez něj bychom neměli vědu, ale obrovskou hromadu poznatků bez ladu a skladu, ve které by se nikdo nevyznal. Podobnou hromadu kdysi navršila renesance. Ukázalo se, že je vlastně k ničemu. Musel nastoupit systém, ve kterém se každá disciplína zabývá svým okruhem problémů. V tomto systému samozřejmě má své místo i metavěda.

Ale fyzika není metavědou. Zabývá se, zjednodušeně řečeno, matematicky popsatelným vesmírem. Pro tento matematický popis nemá představa dopředu projektovaného Vesmíru příliš velký smysl. Aspoň zatím. Podobné úvahy patří do filozofie a do kosmologie. Tam je místo pro momentálně nepotvrditelné a nevyvratitelné spekulace. Tam můžeme uvažovat o paralelních či bublinových vesmírech, o vesmíru jako obřím počítači, třeba i na způsob Matrixu.

Ty bublinové vesmíry určitý smysl pro fyziky mají, je to vodítko, co hledat a na co se zaměřit při zkoumání raných fází vývoje našeho vesmíru. Myšlenka "projektovaného Vesmíru" může vysvětlit mnohé. Ale co by měl hledat fyzik, který ji vezme vážně ?

Některé části výše zmíněného matematického popisu nelze převést do smyslových zážitků, protože nemají žádnou analogii se světem našich zkušeností. Důsledky speciální teorie relativity si ještě jakž takž představit lze. (Doporučuji knihu Pan Thompkins v říši divů od George Gamowa.) S nejjednodušším případem relativity -- pravou a levou stranou -- se potkáváme denně. Pochopit kvantovou mechaniku je daleko těžší, neboť pro mnoho věcí z mikrosvěta Planckovy konstanty máme jen přibližné analogie. Přesto i kvantová mechanika dává výsledky, které jsou ověřitelné a někdy i prakticky využitelné. Představit si vesmír jako čtyřrozměrnou kouli (nebo erteploid?) je nemožné, neboť smysl pro čtvrtý geometrický rozměr nám chybí úplně. Ale i tento matematický model vysvětluje mnohé, co už pozorovat a pochopit lze.

Pan Tichánek píše, že "podstata lidského vědomí, vědomí sama sebe, není srozumitelná; těžko kdy naučíme námi vyrobený počítač, aby vnímal sama sebe." Z fyzikálního hlediska na tom možná nic nesrozumitelného být nemusí. K základním schopnostem hmoty patří schopnost nést informaci. A také tuto informaci kopírovat, buď přesně (to vidíme už na úrovni krystalů) nebo do podoby fyzikálně odlišných obrazů (nukleová kyselina -- bílkovina).

Na lidské schopnosti uvědomovat si sebe sama tedy nemusí být -- alespoň z mechanického hlediska -- nic tak zvláštního (čímž nechci tvrdit, že vědomí sebe sama má například naše Země). Možná, že daleko více fascinující je chaos a schopnost hmoty vytvářet komplexní struktury. (Ta fascinace je pochopitelně subjektivní.) Jde o čistě materialistický pohled. Jako takový samozřejmě má svá omezení. Třeba psychologovi v praxi asi moc platný nebude. To ale neznamená, že je s ním v rozporu.

Roboty schopné uvědomit si sebe sama možná už máme. Jde o experimentální "umělá batolata". Jejich mozky (založené na síťovém hardwaru, nikoli na sekvenčním zpracování instrukcí, jako je tomu u klasických počítačů) se učí hrou, zahrnující i poznávání vlastních fyzických kvalit v konfrontaci s okolním prostředím. Podobným způsobem vzniká vědomí sebe sama i u lidí. Samozřejmě mozky těchto robotů jsou -- aspoň zatím - kvalitativně někde jinde, než mozky lidské. Ale vědomí sebe sama zřejmě nemá nějakou jasnou hranici oddělující jej od nevědomí.