Se slovesným videm stejně jako s jinými úskalími českého jazyka mají dnes potíže četní politici. Stačí zaposlouchat se do projevů a televizních besed, mít dobře nastavené uši a sledovat spíše jazykovou stránku než obsah (o mnoho se tak nepřijde). Stačí chvíle a citlivý posluchač zaznamená neuvěřitelné množství přeřeknutí, nepřesností, neobratností, krkolomností i naprosto primitivních gramatických a slohových chyb. Těžko říci, čím to je. Buď je čeština tak příšerně těžká, že ji ani jinak úspěšné politické špičky úplně nezvládají, nebo je důvodem neúcta k rodné řeči a názor, že v politice je jedno, jak se mluví, protože stejně všechno projde. Dalším a možná tím hlavním viníkem je škola – co škola zanedbala, to se pak už jen těžko dohání a mnohé sebejisté politiky ani nenapadne, že by také potřebovali zapracovat na své češtině.

Nevšímejme si přeřeknutí a zakoktání. Těm se nevyhne nikdo – důvodem je rozčílení, stres, strach z nezdaru, a hlavně krutý nátlak médií, která nutí politiky odpovídat rychleji, než stačí myslet. Vynechme také jména politiků, z jejichž úst níže uvedené výrazy pocházejí. Na jménech nezáleží, na nikoho nechceme ukazovat.

Pár příkladů, které nejsou žádné zlomyslně vyzobané perličky:

• jednotné a množné číslo: „mými hosty je ...“; „aktéry je ...“
• skloňování číslovek: „ve lhůtě čtyřicetiosm hodin ...“
• stupňování přídavných jmén: „bude více zkušenější ...“
• jednoduché skloňování: „s těmito skrutátorky...“
• přivlastňovací zájmeno svůj: „viděli ho tam se svým poradcem...“; „dovolte reagovat na své předřečníky...“
• cizí slova: „velký potencionál ...“; „konzultanti a poradci...“
• pády po předložkách: „vůči té silácké politiky ...“
• přechodníky: „jsa ovlivněni ...“
• pleonasmy: „aby se zabránilo politickým kšeftům nebo nějakým handlům ...“; „přeji hezký dobrý den...“
• rod a pád: „jsem jedna z těch, která patří...“; „volba je jednou z největších privilégií ...“
• podstatná jména slovesná: „setkávání se...“; „utkávání se...“
• vztažná zájmena: „politici jež se vyjádřili...“

A tak bychom mohli pokračovat. Mohli bychom se také podívat blíže na styl a výrazovou kulturu (či snad nekulturu?) a na rostoucí neschopnost některých politických špiček rozlišovat, co se na jejich úrovni a v jejich postavení vůbec sluší říkat na veřejnosti. To bychom se však už dostali k jinému tématu.

Čeština je vzácná květina, kterou by politici a všichni ostatní, kdo vystupují na veřejnosti a v médiích, měli pomáhat pěstovat a chránit před parazity, místo aby její záhony sami zaplevelovali. Ať se nám to líbí nebo ne, lidé se ve svých politicích zhlížejí a přebírají jejich chování. A osvojují si jejich jazyk. Partaje, které se tak rády chlubí svým širokým rozhledem a schopností řídit věci veřejné v zájmu celonárodním, by se proto mohly starat aspoň o to, aby jejich představitelé svůj rodný jazyk příliš nekomolili.