Každá iniciativa, usilující o řešení nějakého významného společenského problému, ihned vyvolá pozornost zavedených politických stran i těch méně známých. Ty pak vysílají své zástupce, aby činnost iniciativy sledovali, příp. ji zcela ovládli. Ve směru k různým kritickým občanským aktivitám je takto aktivní především KSČM. To je zcela logické, když si uvědomíme, že se snaží jednak vystupovat jako jediná opravdová protestní strana, jednak, že ji hrozí rozpad členské základny v důsledku přirozeného úbytku členů stárnutím.

Jan Čulík má pravdu, že v současné situaci by naději na úspěch mělo jen široké, nestranické občanské hnutí. Jenže: občané jsou pasivní, nevěří v možnost pozitivní změny a jejich nesouhlas se vyčerpává "nadáváním u piva". To je jistě důsledek naší moderní historie od Mnichova až po srpen 1968 a následující normalizaci.

Za této situace se iniciativy chápou již zorganizované skupinky, které přirozeně usilují o vlastní zviditelnění, tj. o vlastní prospěch. K těmto skupinám se pak přidává několik málo aktivních občanů, kteří se logicky dostávají do závislosti na tomto aktivním jádru. To je např. situace iniciativy Ne základnám, kde především v pražské skupině byla myšlenka na širokou a nestranickou občanskou iniciativu rozhodně odmítnuta, a to především proto, že v ní dominují dvě skupiny, využívající tuto iniciativu k vlastní propagaci, tj. KSČM a Humanistická strana.

Výsledek je pak dán předem. Veřejnost, za velmi ochotného přispění médií je s touto skutečností podrobně seznámena. Pro její velkou část je nepřijatelná KSČM, pro jinou politické strany vůbec. Do iniciativy se také proto nezapojuje a jen se utvrzuje ve své pasivitě.

Metod k diskreditaci jakékoliv občanské iniciativy je mnoho. Zaznamenal jsem i putující individua, přecházející od jedné iniciativy k druhé a přesvědčující jejich členy, že za vše mohou židé (psal jsem o tom již vícekrát, naposledy ZDE ). Možná to dělají z vlastní hlouposti, možná za peníze.

Žádné řešení této situace není možné, pokud bude velká část veřejnosti žít v moralizujících iluzích. Nejde o dobro a zlo, a již vůbec nejde o morální charakter politiků. Jde o moc a zisky. Proto ta rvačka, proto ta rozhodnutí, která nejsou obecně špatná, ale jsou špatná z pohledu neprivilegované většiny národa žijící z průměrné mzdy.

Z hlediska vlastnických a mocenských elit jsou všechny ty reformy správným, jedině správným rozhodnutím.

Pokud si zaměstnanci, nyní převažující kategorie, neuvědomí, že přes všechny rozdíly mezi jejich jednotlivými profesními skupinami jsou právě oni tím moderním proletariátem, že mají společný zájem, protikladný zájmům elit, nestane se nic.

Jinak řečeno, široké občanské hnutí vyvolají k životu až naléhavé sociální zájmy. Pak se teprve začne skutečně vážně mluvit o přímé demokracii i dalších, mnohem závažnějších věcech. Možná, že tato doba není tak daleko, jak se snad může zdát.