1. Turecko mělo se stát plnoprávným členem EU.

2. V Německu žijící Turkové by se měli integrovat , ale ne asimilovat.

3. V Německu by se měly začít stavět turecké školy a univerzity.

4. V Německu žijící Turkové by se měli nejprve učit turecky a teprve potom německy.

Kdo se divil, že Erdogan žádal, aby se Turecko v dohledné době stálo plnoprávným členem EU, ten možná taky nesouhlasil s jeho upozorněním, že dnešní EU už není jen spolkem křesťanských věřících. Že to není dostačující argument pro plnou integraci Turecka do EU, to je asi jasné, ale stejně je to zajímavý fakt, na který často hodně lidé zapomínají. Tak ale, jak v EU nežijí jen křesťané, ale taky němečtí buddhisté, muslimové, židé a nevěřící, a taky tam žijí nejen lidé, kteří jen jednou státní, německou, příslušnost, ale taky jinou a to někdy i vedle té původní.

Tu věc s členstvím nechám stranou a zeptám se, proč si Erdogan myslí, že by se lidem mělo bránit, aby asimilovali do německé společnosti. No, podle mého není turecký ministerský předseda jen nacionalista, ale i rasista. Proč by mu jinak mělo vadit, když se po dvou nebo třech generacích děti Turků, kteří se přistěhovali do Německa, v zemi zcela asimilují? Nevěřím, že to chce jen proto, aby lidi nebyli nešťastní, ale nevím, proč by nešťastní měli být. Nevím, kolik přistěhovalců se integrovalo do německé společnosti natolik, že by zapomněli na to, že jejich předkové kdysi žili v nějaké jiné zemi. Nevím taky, na kolika jménem v hamburském telefonním seznamu je vidět, že tomu tak bylo, ačkoliv to hodně z nositelů takových cizích jmen ani neví. A proč by měl mít asimilovaný Čech nebo Turek v německé společnosti větší problémy než šátek nosící bývalá katolička, která uvěřila v existenci islámského Boha? Problémem asimilovaných lidí není jejich dobrovolná asimilace, ale postoj nacionalistů a rasistů, kteří žijí v jejich blízkosti.

A s tím jsem u těch tureckých škol a universit. Pravda není jen, že mimo Německo existuje několik (ne, ne dost!) německých škol a universit, ale taky, že němečtí politikové okamžitě bezmyšlenkovitě argumentovali proti zakládání tureckých vzdělávacích institucí v Německu. Měli se ale raději hned zpočátku ptát, o co vlastně jde, a o co jde Erdoganovi.

Německé školy umístěné v zahraničí mají informovat v cizině o německé kultuře a umožnit také dočasně v cizině žijícím dětem, aby se učily podle německých osnov tam, kde žijí se svými rodiči -- diplomaty či pracovníky německých firem v zahraničí.

V takové souvislosti lze pochopit, proč Erdogan žádá, aby se školáci v tureckých školách v Německu měli nejprve učit turecky. O tom se ale v Německu nehovoří, a to právem, protože Erdogan měl na mysli taky děti z rodin, které v Německu žijí už hodn let a které se asi nikdy do Turecka už nevrátí, anebo pokud ano, tak jen jako důchodci. Že se děti nemají učit hlavně jazyk země, v němž žijí, ale spíš neobvyklý mateřský jazyk svých rodičů nebo prarodičů, na to může přijít jen ten, kdo nemyslí, že by lidé měli pochopit, že jsou doma tam, kde z vlastního rozhodnutí žijí, a nikoliv tam, kde kdysi žili jejich prarodiče.

A co by se tedy mělo dělat, aby se i málo vzdělaní rodiče rozhodli pomoci svým dětem, aby se naučili onu řeč, jíž se v jejich nové zemi nejčastěji mluví? S matkami těch dětí by měli hovořit odborníci a vysvětlit jim, jaké možnosti matky svým dětem odeberou, když nepodpoří jejich začlenění do většinové společnosti. Měli by je přesvědčit jejich vlastním jazykem, že bez takové pomoci povedou své děti jen ke společenské vyloučenosti, s větším rizikem chudoby a s velkým rizikem kriminality. Ano, a to platí nejen pro turecké matky v Německu, ale taky pro matky Romů v ČR. Nejde v tomto případě ale jen o jazyk, ale také o integraci do společnosti. A aby se to stalo, to je úkolem politiků a celé společnosti, nebo myslíte, že ne?