Ostentativně spokojený důchodce z Vysočiny ukazoval českému světu, že ví, že zná, že stále umí, ale už nechce... V poklidu čte dávno nakoupené stohy knížek a teletext, odmítá tištěné noviny, uveřejňuje memoáry a miluje svou ženu, s níž nemá společnou domácnost. Straní se strašných otrapů ze stranických sekretariátů. Jejich rozhodování ovlivňuje výjimečně a okrajově, z chalupy televizním prima showmanstvím, do něhož se novináři údajně "pozvali sami"; mizerové žurnalisti, zrovna chvilečku před vnitrostranickými volbami jednoho z dědiců, tuplovaného přítele v čele ČSSD.

Zeman, nejdříve liberál, jenž kdysi ctižádostivě vystihl volbu předsedy sociální demokracie -- doprovázený nezbytnou sklenkou něčeho ostrého a hořící cigaretou -- neustále v dokumentu citoval nebo byl citován. Prostřednictvím vzpomínek Jak jsem se mýlil v politice přišla řeč na filokomunistu Zdeňka Nejedlého. Jaká náhoda! Historika a muzikologa, ministra školství, milovníka Smetany, Masaryka, Jiráska, husitské revoluce, národního obrození, rodného kraje, Lenina a ruštiny, Zeman na odpočinku evokoval dávno.

Po festivalové premiéře filmového dokumentu bonmoticky podotkl, že v něm bylo hodně Zemana a málo Vysočiny. Neobvyklou zaměřenost na sebe sama stárnoucí prognostik kouzlem proměňuje v láskyplnou vlastivědu. Lze se těšit na zpřístupnění modré Ostravy Mirkem Topolánkem, černého Zlína panem Čunkem, na obdobně citlivé čerešňové jižní Čechy v podání komunisty Filipa?

Takzvaný "velký pupík" vděčí kopcovitému kraji za mnohé, neboť unavený vůdce bleskově regeneroval právě tam. Jenže to už je minulost. Kéž by mu dal poznovu energii k ráznému rozhodnutí, definitivnímu odchodu. Vnukla Miloši Zemanovi a jeho obdivovatelům ze socdemokracie lidovou moudrost poválečných let: "Kdyby tak bylo více jedlého a méně Nejedlého".