Jiří Beránek: Podstatné je, že věda má potenciál vysvětlovat původ věcí, včetně původu vesmíru, ať už ve formě hypotéz, či prokázaných teorií.

Erik Kratochvíl: Mýlíte se. Přírodní vědy vůbec nemají potenciál vysvětlovat původ věcí a jevů. Přírodní vědy se toliko snaží "pozorovat" jevy a vytvářet modely a hypotézy, které "pozorované" jevy popisují. Přírodní vědy nevysvětlují, proč jsou jevy takové, jaké jsou, ale pouze nabízejí lidmi zkonstruované domněnky (hypotézy), proč by snad mohly být takové, jaké jsou.

Elektron není modrá kulička a nikdy jí ani nebyl. Elektron je jen zjednodušený koncept pro něco, co má určitou sadu lidmi detekovatelných a měřitelných vlastností, ale *kde* se berou tyto vlastnosti, co jsou, proč jsou a proč by vůbec měly být? Proč by měla existovat gravitace? Proč by se například hvězdy a planety měly přitahovat? Protože zakřivují časoprostor? A proč by ho měly zakřivovat? Prostě proto, že taková je představa..

Je univerzum vůbec to, co si myslíme, že je?

JB: Přijmeme-li tezi, že vesmír stvořil Bůh, potom se naskýtá otázka, kde se vzal Bůh. Stvořil sám sebe, nebo byl stvořen jiným Bohem? A proč vlastně existuje?

EK: Problém vašich úvah je, že předpokládáte, že existence vyšší bytosti nutně musí být vysvětlitelná (ba ospravedlnitelná) prostředky, které poskytuje lidský rozum nebo logika. Pokud tento předpoklad odstraníme, nelze vyloučit, že existují věci, které lidskými konstrukcemi prostě vysvětlit nelze.

Ptáte-li se, kdo stvořil vyšší bytost, je to jako uvažovat o tom, zda bylo dřív vejce nebo slepice. Problém je už v samotné otázce a v prostředcích, které chcete použít k jejímu řešení. Odpověď na otázku slepice/vejce nelze najít v termínech slepice-vejce, ale nachází se úplně mimo tento trivializovaný prostor řešení. Stejně tak na otázku vzniku vyšší bytosti nejde dát jednoduchou odpověď; ta totiž může být daleko divočejší, než dokážeme svou představivostí nahlédnout.

JB: Skutečně si myslíte, že je věda jenom soubor domněnek a hypotéz? Že vědecká fakta, teorie a zákony nemají objektivní platnost? Že tato jejich platnost nebyla nikdy verifikována? Je technická aplikace vědy, např. ve formě jaderných elektráren či jaderných zbraní jen pouhou fantazií? Že vývoj vědeckého poznání neovlivnil povahu světonázoru i u lidí nevědců? Že stále např. považují Zemi za placku a střed vesmíru?

Ve filozofii se v minulosti vyhranil určitý směr krajního subjektivního idealismu - solipsimus, který neuznává objektivní kvalitu jsoucna: bytí je vlastně jen plynutí představ. Takový postoj je vlastně logicky nevyvratitelný, protože je-li vše představou, potom i možný důkaz.

Tuto filozofickou spekulaci ale spíše vyvrací reálný život: kdyby se po světě pohybovaly bytosti, které o něm nemají relativně objektivní informace, mohly by přežít?

Já vycházím z následující gnozeologické koncepce: není důvod domnívat se, že existuje oblast nepoznatelného. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že bude vždy existovat oblast nepoznaného. Stavím se tedy k tomu poněkud "pozitivisticky": pokud bychom přijali tezi, že existuje oblast nepoznatelného, pak nám to stejně k ničemu nebude, když to nemůžeme poznat. Proto zkoumejme to, co poznat můžeme (i toho není málo, vlastně nekonečně mnoho).

EK: Ten zásadní rozdíl mezi Vámi a mnou je, že vy věříte, že svět je ve své podstatě poznatelný. Já netvrdím, že není, jen odmítám přijmout tento předpoklad jako jasný a na něm stavět svoje závěry. Já si myslím, že je stejně dobře možné, že svět není poznatelný.

Proto na roveň Vašemu tvrzení: "Není důvod domnívat se, že existuje oblast nepoznatelného." mohu bez jakýchkoli obtíží postavit: "Není důvod domnívat se, že neexistuje oblast nepoznatelného."

Říkáte: "Pokud bychom přijali tezi, že existuje oblast nepoznatelného, pak nám to stejně k ničemu nebude, když to nemůžeme poznat." Soudím, že nelze vyloučit, by mohla existovat oblast nepoznatelného, kterou nelze poznat jako 'bytost, kterou jsem nyní', přesto totéž nepoznatelné může být 'bytostí, kterou budu' (například po smrti) už poznatelné.

Více se tomuto tématu asi nemá smysl věnovat.

Dál se budu zbývat otázkou: "Skutečně si myslíte, že je věda jenom soubor domněnek a hypotéz?" A o tomto tématu bych velmi rád dál diskutoval.

Ano, to si skutečně myslím. Snažil jsem se to pokrýt již v předchozí reakci, ale zkusím Vám to přiblížit jinak. Vezměte si libovolnou přírodní vědu (fyziku, chemii, biologii, ...) a v ní si vezměte libovolný fenomén. A ptejte se. Co je jeho příčinou? Co je jeho podstatou? Proč existuje? Proč se projevuje tak, jak se projevuje? Dostanete-li odpověď na tyto otázky, hledejte znovu v těchto odpovědích a zjistíte, že se podobně jako předtím lze ptát dále. V jednom okamžiku se doberete do bodu, kdy už na položenou otázku nebudete moci odpovědět jinak, než "Protože to ta hypotéza říká."

Například:

Otázka: Proč, když je jádro atomu tvořeno protony s kladným nábojem, se nerozletí na kusy?

Odpověď: Teorie říká: protože existuje silná a slabá interakce, která převažuje na tyto vzdálenosti nad elektromagnetickou interakcí, a protony tak drží při sobě.

Otázka: Kde se bere slabá a silná interakce? Co je JEJÍ příčinou?

atd.

Klidně si to můžeme zkusit, vyberte fenomén a já se Vás budu ptát.

V otázce: "Že vědecká fakta, teorie a zákony nemají objektivní platnost?" je velmi ošemetný pojem a sice 'objektivní platnost'. Co jí myslíte?

Nakonec bych rád reagoval na Vaše otázky "Je technická aplikace vědy, např. ve formě jaderných elektráren či jaderných zbraní jen pouhou fantazií? Že vývoj vědeckého poznání neovlivnil povahu světonázoru i u lidí nevědců? Že stále např. považují Zemi za placku a střed vesmíru?".

To je úplně jiná věc. Nemusíte znát podstatu jevu, abyste byl schopen tento jev v rozumné míře ovládat. Lidé ve starověku pramálo tušili o chemických prvních a vazbách vznikajících při chemických reakcích cementu, písku a kamení, přesto byli schopni stavět zděné domy. Prostě pozorovali jev, popsali ho, využili, ale skutečnou podstatu neznali.

JB: Ještě k tématu poznatelnosti - i když už o něm diskutovat nechcete. Já nechci a priori vylučovat možnost nepoznatelnosti světa, ale poznatelnost světa beru jako axiom, tj. věc vzájemné dohody (která se již dále nerozporuje) pro smysluplný dialog určitého typu. Jakkoliv se to někdy na první pohled nezdá, tak pořád považuji vědu za činnost pro člověka užitečnou. (Proč by se jí také lidé jinak zabývali, kdyby jim nepřinášela žádný užitek?) A tedy ten důvod, proč nemá smysl si jako axiom stanovit nepoznatelnost světa, souvisí právě s jeho užitečností: co bychom tím získali? Jak by to bylo pro člověka užitečné?

Podobně jako Vy možná trochu postupoval Immanuel Kant v "Kritice čistého rozumu": než budeme bádat o světě, zastavme se nad možnostmi našeho rozumu jako nástroje poznání "světa o sobě". Nakonec dospěl k apriorním formám názoru, které ztotožnil s logickými kategoriemi. V čem ale spočívá kritika takového postupu? Především v jeho ahistoričnosti: nebere do úvahy historii lidského poznání a jeho sociálně podmíněné meze. Takto se totiž ukazuje, že hranice poznatelnosti světa člověkem je relativní, je posunovatelná s časem, s rozvojem vědy, techniky a celé společnosti. To, co se v určité době jevilo jako nepoznatelné a prakticky neuskutečnitelné člověk již mnohokrát ve své historii překonal (viz např. schopnost létat). Z toho také vyplývá gnozeologický optimismus.

Co se týče otázek na podstaty a příčiny fenoménů: Nechápu, proč považujete tyto otázky za nezodpověditelné. Samozřejmě je třeba rozlišovat mezi jevy jednoduššími, kde příčina je celkem jasná (např. příčinou deformace auta je jeho srážka s jiným autem) a jevy složitěji determinované, které také mají svoji příčinu (resp. celý komplex příčin), ale jejich vysvětlení již tak jednoduché není. Např. co je příčinou psychické deprese? V případě úmrtí blízké osoby, rozchodu partnerů, ztráty zaměstnání apod. je příčina zřejmá. Ale někdy je člověk postižen depresí, aniž k podobné události došlo.

V sociálních oborech lze také rozlišovat mezi příčinou a záminkou. Co bylo příčinou občanské války v Americe v l. 1861-65? Jeví se to tak, že otázka otroctví byla spíše záminkou (či příčinou v pozadí, měně bezprostřední), skutečnou příčinou byl spor o právo jižních států vystoupit z americké Unie. (Kdyby toto právo Lincoln respektoval, tak by došlo k rozpadu Unie, ale ne k občanské válce.)

Podobné je to s otázkou na podstatu. Např. co je podstatou vody? Jevová stránka vody je různá: jako dešťová kapka, moře, destilovaná voda, led, pára atd. Tyto jevy mají ale společnou podstatu: to je chemická struktura vody, tj. H2O.

Samozřejmě složitější to bude u sociálních jevů. Protože jsem studoval hudbu, kladl jsem si otázku: co je podstatou hudby? (Jednoznačnou odpověď jsem nenašel, definic se dá uvést několik: třeba, že hudba je "estetizovaný zvuk". )

Samozřejmě, pokud se ptáte na prvotní příčinu všeho, tak tady asi sloužit současná věda nebude: tam prostě lidské poznání nedospělo.

Pod pojmem "objektivní platnost" míním existenci jevů a vztahů ve světě an sich, tj. nezávisle na poznávajícím subjektu. Samozřejmě, že poznání takového subjektu vždy zahrnuje složku subjektivní (jako např. jeho smyslový aparát) a objektivní (informace, které zjistí o světě nezávisle na tomto aparátu, např. s pomocí rozumové abstrakce či intuice). Ale i smyslové poznání vlastně obsahuje objektivní složku: různé subjekty mohou pozorovat stejnou plochu (třeba natřenou různě barevnými pruhy) a vidět na ní barvy odlišných kvalit. Budou se ale shodovat v tom, že ty barvy nejsou stejné. (A naopak i rozumové poznání je také subjektivní, což se projevuje např. již v jeho zaměřenosti na určitou věc.)

To, že nemusíte znát podstatu jevu, abyste jej mohl ovládat či využívat je pravda, ale platí i opak: lidé mohou znát podstatu určitých věcí, aniž by byli schopni je ovládnout. Např. je znám zdroj šíření AIDS, přesto si medicína s tímto zatím zatím neporadila (ale tím méně by si s tím poradila, kdyby příčinu neznala.)

Někdy ale takové ovládnutí podstaty bylo nutné. Bez znalosti principů štěpení jádra by nemohlo dojít ke konstrukci atomovky a jaderných reaktorů.

EK: Abyste mi rozuměl - i já samosebou považuji vědu za užitečnou. To myslím není ohroženo, připustíme-li, že svět o sobě (an sich) není poznatelný.

Už dříve jsem dospěl k závěru, že filosofické úvahy jsou jako tápání ve tmě. Není se vlastně o co opřít, ke každé tezi existuje stejně silná antiteze. Záleží tedy na tom, z čeho vycházíme. Otázkou může pak být, jaké závěry lze z vybraných tezí (axiomů, chcete-li) odvodit, ale i jaké prostředky k odvozování použít.

Problém vědy je její omezenost. Ta je dvojího druhu. Za prvé: každá hypotéza je založena na axiomech. A za druhé: prostředky použité k odvozování poskytuje lidský rozum. Jistě už tušíte, kam směřují moje námitky. O axiomech se totiž ve vědě nikdy už dále nepochybuje. My se však můžeme ptát: jsou to ty správné axiomy? Nelze je vysvětlit nějak jinak? Jinou hypotézou snad? A nebude snad ta trpět tímtéž nedostatkem? Z tohoto pohledu se jako jediné logické řešení jeví, že musí existovat neomezený počet hypotéz anebo bude existovat taková hypotéza, která vysvětlí sebe sama. Neuvažujme existenci uzavřeného "kruhu hypotéz", který by v obecně uznávané logice nebyl validní. Z prvého plyne, že je lhostejno, kolik hypotéz budeme mít, podstaty se dobrat nelze - tedy ne v konečném čase (a zde narážím na Vaši poznámku o ahistoričnosti a tomu, kam lze dojít). V úvahu pak připadá druhá možnost; mohlo by však takové řešení být validní? Nejde vlastně jen o uzavřený kruh o jednom prvku?

Proč se obávám, že existuje možnost, že se stejně pravé podstaty věcí nelze dobrat (minimálně ne vědecky)? Vzpomeňme na Platónův mýtus o jeskyni - co když to, co pozorujeme a zkoumáme a měříme a popisujeme a o čem spekulujeme a hypotetizujeme, je pouhá projekce skutečnosti? Je vůbec možné se *v rámci této projekce* dobrat ke skutečnosti? Tím se opět vracím na začátek; věda je založena na zkoumání světa, který ve skutečnosti může být pouhou iluzí. Přírodní vědy tento inherentní problém neřeší a právě odsud plyne má skepse.

A co když zaútočíme na samotný rozum? Wittgenstein pochybuje o jazyku jako prostředku schopném vyjádřit vše. Vskutku, kolikrát jsme již nebyli schopni slovy vyjádřit stav věcí, třeba své pocity? Můžeme pokračovat a spekulovat, zda samotný rozum je dostatečný prostředek k vyjádření (uchopení) pravé podstaty věcí.

Zastavil bych se ještě krátce k ovládání a využívání jevů. Totiž, ať už jde o stavbu domu z kamení a cementu nebo o "štěpení jader", jedná se prakticky o tytéž věci. Druhý případ je pouze specifickým tím, že bylo nejprve potřeba pozorovat jevy trochu jinak. Byla vytvořena představa atomu a v rámci této představy se pozorovalo, že atomům (=jevům pojmenovaným atomy) je možno připsat schopnost se za určitých podmínek štěpit (= podstupovat kvalitativní změny). Tedy: určité jevy, pro něž jsme si vytvořili rozumem uchopitelnou představu, mohou za určitých podmínek podstupovat kvalitativní změny. Rozhodně však na této úrovni pouze konstatujeme, že k takovým změnám může docházet, jakmile se budeme chtít dobrat toho, proč by k pozorovaným změnám mělo docházet, roztočíme znovu spirálu otázek.

Vystudoval jsem Matematicko-fyzikální fakultu a přišel jsem do styku s fyzikou, matematikou a biologií. Přišlo mi, že čím víc odpovědí věda dává, tím víc dalších otázek se vynořuje. Je to jako kruh poznání v (nekonečné?) rovině poznatelného - čím větší je obsah kruhu, tím větší je i jeho obvod hraničící s nepoznaným.

JB: Otázky, které si kladete a na něž si odpovídáte jsou filozoficky zajímavé, zdá se mi však, že někdy tvoří celé klubko problémů, které by bylo nutno při jejich řešení nejprve poněkud rozplést.

Pokusím se o to alespoň náznakem (i bez záruky, že se mi to povede).

Protože témat jste zmínil několik, začal bych jedním z nich a trochu se u něj zastavil: téma mé důvěry ve vědu a její potenciál: To tvrzení je poněkud nepřesné: rozlišme totiž dvě věci: 1) důvěru v poznávací potenciál vědy; 2) důvěru ve vědu jako nositelku pokroku a užitku pro lidstvo. V zásadě skutečně v obé věřím (nikoliv bezdůvodně), ale samozřejmě ne slepě a bezmezně a jsem si dobře vědom toho, jak se dá obojí zpochybňovat a sám bych tak mohl činit. (Nic totiž není černobílé.)

Jenom zmínka o historii 20. století musí vést v tomto ohledu k relativní skepsi, protože jedním z důsledků rozvoje vědy byla skutečnost ohrožení existence lidstva např. ve formě jaderných zbraní a možnosti jejich použití. To mě ale opět přivádí k sociálnímu rámci, v němž tato věda působí. Na něm záleží, jakým způsobem bude věda využita. Na něm také záleží poznávací potenciál vědy. Uvědomme si, jak dlouho existuje člověk (dnešního typu řekněme minimálně 10 000 let) a jak dlouho existuje věda (maximálně 500 let, pomineme-li její náběhy v antice). Takže je vlastně v plenkách z hlediska celkové historie a prehistorie člověka: proto na ní chtít, aby měla v tomto stadiu odpovědi na všemožné otázky je jako chtít na batoleti, aby běželo maratón. Až budě věda fungovat dalších 10 000 let, potom se ptejme, jaké problémy vyřešila či nevyřešila. (Jestli tady ovšem ještě bude člověk.)

Další poznámka k tomuto tématu: Uvědomme si, že věda také není jedinou možnou a jedinou existující formou společenského vědomí, které má pro člověka poznávací potenciál: proto také existuje filozofie, umění, náboženství, různé ideologie apod. Takže např. otázky typu "co je smyslem života" věda v podstatě neřeší.

Podobně ani lidský mozek nemá jediný instrument poznání, ale minimálně tři: rozum, smysly a intuici. Ty pak dále může zmnožovat svými technickými vynálezy: např. ve formě počítačů. Další potenciál představuje rozvoj genetiky a biotechnologií.

Je zajímavé, že ve Vaší poslední replice "je to jako kruh poznání v (nekonečné?) rovině poznatelného - čím větší je obsah kruhu, tím větší je i jeho obvod hraničící s nepoznaným" jste vlastně v zákrytu s mojí původní tezí, že bude vždy existovat oblast nepoznaného v oblasti poznatelného. Ta věc se dá ale interpretovat pesimisticky i optimisticky. Pesimisticky v tom, že člověk nikdy nedojde "absolutního poznání" (což pravděpodobně skutečně nedojde). Optimisticky v tom, že bude vlastně pořád o čem bádat (a že se tím tedy alespoň část lidí zabaví).

Ještě bych se vyjádřil k několika tématům, které jste otevřel.

K tématu zpochybnění rozumu jako nástroje objektivního poznání. Jak jsem již naznačil výše, rozum není jediným druhem poznávacího aparátu pro člověka. A dále - a tím se opět vracím k tezi o ahistoričnosti - není to aparát konstantní. To je hlavním nedostatkem úvahy o zpochybňování rozumu: nepočítá se v ní totiž s tím, že jak se rozvíjí věda, tak se zároveň s ní rozvíjejí i vědecké metody a poznávací aparát člověka.

Některé vědecké poznatky mají totiž schopnost stát se metodou pro zjišťování dalších poznatků. I z toho důvodu dochází k exponenciálnímu růstu vědeckých poznatků.

K Platónovi a jeho podobenství o jeskyni. Řekl bych, že Platónovo podobenství (spíše než mýtus) má spíše opačný efekt, než mu ve své úvaze přisuzujete. Je totiž kritikou smyslového poznání - v tom směru, že kvality našeho vnímání nejsou kvalitami věcí samých. (V tom se Platón nemýlí.) Snad ale uznáte, že to je něco jiného než teze o nepoznatelnosti objektivních kvalit. To Platón netvrdí, ba právě naopak, je racionalistou, čili tuto roli právě přisuzuje rozumu. Přesněji řečeno - abych citoval ze svojí seminární práce -

"Platón vychází z přesvědčení, že rozdílným druhům poznávaných předmětů odpovídají různé druhy poznání. První kategorii předmětů viditelného světa (stíny, obrazy na vodě ap.) odpovídá dohadování, druhé kategorii (živočichové, rostlinstvo, umělé výrobky) věření. Myšlení je poznáním první kategorie pomyslného světa (předměty studia matematiky - trojúhelníky, aj.) a nejvyšší rozumové poznání druhé kategorie (předměty nejvyššího poznání)."

Abych citoval samotného Platóna: "Druhým tedy úsekem pomyslného oboru rozuměj, že myslím to, co chápe rozum sám pomocí dialektiky, maje své předpoklady ne za počátky, nýbrž za předpoklady v pravém slova smyslu, jako za výstupky a východiště, aby došel až po to, co jest bez předpokladů, k počátku všeho, a pak aby chopě se toho zase nazpět sestupoval až ke konci, drže se toho, co s tím souvisí, neužívaje přitom ku pomoci docela žádného jevu smyslného, nýbrž idejí samých o sobě a jejich postupných vztahů, a tak končil v ideji."

Z uvedeného vyplývá, že koncepce, kterou zastáváte není platónská, spíše se jedná o kantovsko-humovský koncept metafyziky (či nějakou jeho variaci). Pro kantovce je poznání ve smyslech a to, co je za nimi, je spekulace, metafyzika, hypotetické soudy. To, že člověk připisuje zákony přírodě, je stanovisko Kanta, ale ne vědy.

Co hovoří ve prospěch rozumu - tedy v termínech psychologie - ve prospěch abstraktního myšlení z hlediska poznání objektivního jsoucna? Srovnejme poznání světa u člověka a u zvířat. Jistě najdeme mnoho zvířat, které mají v mnoha ohledech vytříbenější smysly než člověk: orel lépe vidí, pes má vyvinutější čich, kočka lépe slyší, netopýr se orientuje ultrazvukem, atd. Znamená to, že poznání zvířat o světě je dokonalejší než poznání člověka? Nebo v něm přeci jenom hraje nějakou roli abstraktní myšlení, které zvířata postrádají? (I když myšlení určitého druhu mají, stejně tak jako i určitý typ abstrakce.)

K tématu nedostatečnosti jazyka pro vyjádření určitých věcí. Je evidentní, že rozvoj lidského myšlení šel ruku v ruce s rozvojem jazyka, resp. řeči (od prvotních citoslovců přes výpovědi subjekt-predikátového typu až ke složitým strukturám rozvitých souvětí). Kombinací omezeného počtu hlásek se tedy vytvořil poměrně složitý a vlastně nekonečně variabilní systém konkrétních výpovědí (zahrnující mnoho jazykových rovin: foneticko-fonologickou, morfologickou, syntaktickou, lexikální, sémantickou, stylistickou, pragmatickou, textolingvistickou, socio- či psycholingvistickou atd.).

Určitému typu sdělení tedy odpovídá určitý typ jazyka: např. se liší jazyk vědy od jazyka poezie, např. ve směru od denotace ke konotacím - až třeba v podobě tzv. "hudby slov".

Je ale další otázka, zda myšlení člověka je vždy pojmové, tedy vázané jazykově. Např. v psychologii hudby se hovoří o "hudebním myšlení", které se projevuje jednak jako "myšlení o hudbě" (to by bylo pojmové) a jednak jako "myšlení hudbou", nebo "myšlení v hudbě". Hudební sémiotika pak zkoumá významy, které člověk připisuje určitým hudebním strukturám.

Z čehož vyplývá, že člověk je schopen si přizpůsobovat druh komunikace předmětu, kterým se zabývá: od formalizovaného jazyka matematiky a logiky, jenž využívají přírodní vědy, přes různé druhy "vyprávění" v humanitních oborech či v literatuře (beletrii) - srov. koncept sociologie jako třetí kultury mezi literaturou a exaktní vědou - až k sebevyjádřením a komunikaci v hudbě či ve výtvarném umění. (Tyto různé druhy komunikace pak navzájem ještě různě kombinuje - srov. již Wagnerův koncept tzv. Gesamtkunstwerku.)

K tématu omezenosti vědy. Nejsem si jist, že postup, který popisujete - tedy stanovení axiomů a z nich odvozování závěrů - ve skutečnosti popisuje vědeckou metodu. Spíše to vypadá na popis dedukce, ale to je jenom jedna z mnoha dalších metod. Jinak kupř. popisuje vědeckou metodu Bertrand Russell ve spise "The Scientific Outlook": 1) Pozorování významných faktů; 2) dosažení hypotézy, která - pokud je pravdivá - by vysvětlovala tato fakta; 3) dedukování konsekvencí z této hypotézy, které mohou být testovány pozorováním. Russell je tedy induktivistou, z čehož vyplývá, že poněkud jednostranně ztotožňuje vědeckou metodu s indukcí (tak jako zase Vy naopak s dedukcí). Induktivisté chtěli dosáhnout toho, aby u induktivních úsudků plynuly závěry z premis se stejnou jistotou jako u deduktivních úsudků (viz R. Carnap, "Inductive Logic"). Kritikové tvrdí, že se to nepodařilo. Jestliže premisy jsou pravdivé, pak závěr deduktivního úsudku je nutně pravdivý (na rozdíl od induktivního úsudku). Informativní obsah induktivního závěru je bohatý, jistota mu ale chybí.