a) Filozofie vědy proti náboženství vědy

Především je třeba poznamenat, že se zde pohybujeme v oblasti, která -- přísně vzato -- není vědou, ale je filozofií vědy (její teorií, metodologií, v anglosaském kontextu vědou o vědě, tedy science of science). Necháváme zde stranou otázku, do jaké míry je vědou sama filozofie, neboť co je to vlastně filozofie je jedním z řešených a stále nedořešených (a asi nedořešitelných) filozofických problémů .

Což znamená, že ačkoliv je s vědou v úzkém kontaktu (obsahově i metodologicky, ale i historicky), přece jen vyžaduje specifické pohledy, ale také schopnosti pro analýzu, resp. syntézu tohoto typu. Z toho vyplývá dvojí: za prvé to, že filozofické závěry vědců o svém oboru bývají velmi cenné, neboť jsou to právě oni, kdo znají nejlépe svůj obor. Na druhé straně se však mohou ve svém uvažování dopustit řady omylů, protože se nevyznají ve filozofii (event. v jiných sociálních oborech). Za druhé, o tomto předmětu mohou uvažovat i lidé -- neodborníci v přírodovědě, avšak se smyslem pro filozofii vědy. Ti totiž mohou vycházet z metavýroků a metazávěrů právě těchto specialistů (viz např. kniha Keithe Devlina Jazyk matematiky jako excelentní příklad podkladu pro filozofické úvahy o matematice).

Mám za to, že někteří vědci vedle svého vědního oboru ale nerozvíjejí filozofii vědy, jako spíše náboženství vědy (čehož dokladem je právě Vladimír Král).

Pokusil bych se o vyhmátnutí základních tezí z jednotlivých vybraných kapitol knížky, k nim bych přiřadil svoje antiteze a výsledná syntéza by již byla na čtenáři.

b) O vesmíru

Teze: Věda nemůže vysvětlit původ všech věcí. Kde hledat původ a povahu přírodních zákonů? Kde se vzaly a proč jsou takové, jaké jsou? Přírodověda popisuje svět pomocí přírodních zákonů, ale nevysvětluje jejich původ. Vše je v přírodním dění obdivuhodně vyváženo. Je to náhoda, nebo výsledek přesně promyšleného plánu? Podle modelových výpočtů poskytuje jedině skutečně existující vesmír možnost pro existenci života. A mohl takový vesmír vzniknout sám od sebe a řídit sám sebe? Protože takový vesmír tady existuje a je i přes neblahé působení člověka na naší planetě stále velice vhodný pro život, pak nás celá popsaná situace v souladu s názory současných fyziků vede k biblickému - tedy stvořitelskému pohledu na Zemi a život na ní. Základem našeho poznání o světě a o životě jsou první slova bible.

Antiteze: Proč být hned maximalistou a požadovat nemožné: vysvětlení původu všech věcí? Podstatné ale je, že věda má potenciál vysvětlovat původ věcí, včetně původu vesmíru, ať už ve formě hypotéz, či prokázaných teorií. Nehledě na otázku, že původ věcí není jediným zájmem vědy. Pokud např. zkoumáme nějaký systém, zajímá nás rovněž jeho struktura, fungování a vývoj. Tento potenciál lze částečně připsat i náboženství, event. též mytologii, ale vzhledem k tomu, že náboženská víra se -- na rozdíl od vědeckých hypotéz -- neprověřuje, potom se jedná spíše o subjektivní dojmy (bez ohledu na to, kolik lidí tuto víru zastává) než o objektivní poznání světa. Navíc ani toto vysvětlení není absolutní: přijmeme-li tezi, že vesmír stvořil Bůh, potom se naskýtá otázka, kde se vzal Bůh. Stvořil sám sebe, nebo byl stvořen jiným Bohem? A proč vlastně existuje? Jenom kvůli tomu, aby stvořil člověka? (Který navíc se mu asi ani příliš nepovedl -- viz Boží likvidace části lidstva i vcelku nevinných zvířat během "potopy světa", proti které holocaust je hadr: není divu, že se Hitler dovolával Boží prozřetelnosti.) Když je všemohoucí, proč nestvořil nějakou dokonalejší bytost, která by nebyla zatížena "dědičným hříchem"? A proč vůbec něco vlastně tvořil, proč si nevystačil sám? A když vyžaduje víru v sebe po lidech, věří také sám v sebe nebo ještě v něco či někoho jiného? Uvážíme-li hypotézu, že vesmírů je více, má každý z nich svého Boha, nebo je jeden Bůh pro všechny vesmíry? Má i antihmota svého Antiboha? Opět tedy nemáme vysvětlen původ všech věcí, ani jejich smysl. Spíše naopak, zabředli jsme do informačního smogu.

c) Evoluční a stvořitelský model vesmíru

Teze: Zákon gravitace, zákony termodynamiky, zákony pohybu jsou stálé, na rozdíl od předpokladů evolučního modelu. Věda ukazuje, že základní zákony přírody nejsou v procesu stálého vývoje, ale jsou stálé, jak předpovídá stvořitelský model. Vesmír musel mít počátek a bude mít i svůj konec v konkrétním čase. Má-li vesmír počátek, pak vznikl z ničeho -- má tedy svého Tvůrce. A protože navzdory zákonu o entropii vykazuje řád, má i Hybatele a Udržovatele. Vesmír směřuje do stavu rovnováhy, k vyrovnání teploty, k tepelné smrti vesmíru. Evoluce je přírodní, sebeobsahující, nezáměrná, přímá, nevratná, univerzální, stále pokračující. Stvořitelský model popisuje náš vesmír jako výsledek nadpřirozeného působení, řízený z vnějšku, účelný, dokončený, univerzální. Mezi dvěma modely si musíme vybrat na základě filozofických úvah nebo na náboženském podkladě. Kreacionistické vysvětlení se kryje se zákony příčiny a následku, termodynamiky a zákony pravděpodobnosti, ale také dává jistotu, že existuje opravdový význam a smysl naší existence Buď tedy uvěříme ve všemohoucího Boha Stvořitele, nebo přičítáme hmotě stvořitelské vlastnosti. Ovšem žádný následek nikdy nebyl kvalitativně vyšší než jeho příčina. Následek může být nižší, ale nikdy ne vyšší než jeho příčina.

Antiteze: Především není jasné, proč si máme vybírat pouze mezi těmito dvěma modely. Z dějin filozofie je známo, že pokud se objevily dvě vyhroceně antagonistické ideje, vzápětí se našla třetí, snažící se o kompromis mezi nimi, event. jiné řešení, viz např. spor o univerzálie mezi realisty (universalia ante rem) a nominalisty (universalia post res) ve středověké scholastice vyřešil po svém Pierre Abélard (universalia in rebus). Dále pak je nejasné, proč tyto modely musí mít zrovna takovou podobu, jakou jí dává autor publikace. Jeho postup spíše připomíná klasický postup demagoga: vymyslí si něco, co oponent netvrdí, a pak tento jeho "nesmysl" vyvrací. Proč by např. tepelná smrt vesmíru měla stát mimo evoluční model? Spíše bych řekl, že je jeho součástí (přesněji řečeno expanzivního modelu, vedle modelu recesivního). Stálost fyzikálních zákonů je v pořádku, jinak by se přece nejednalo o jeden a týž vesmír, na základě těchto zákonů se ale vesmír vyvíjí, tedy mění. Jako logický rozpor se mi jeví autorovo tvrzení o ukončenosti ve stvořitelském modelu na jedné straně a v jeho přiznání, že vesmír směřuje do stavu rovnováhy. Dále si libuje, že stvořitelský model může dát smysl lidské existenci. Nevím ovšem, zda teze o tom, že "směr dalšího vývoje je snižování úrovně, pokles, pád původního dokonalého Božího stvoření" bude mít právě tento účinek. Spíš může vést k pasivismu a apatii. To, že má hmota "stvořitelskou vlastnost", tedy potenciál vývoje (nejen ve směru změn kvantitativních, ale i kvalitativních), je mimo jakoukoliv pochybnost (jak říkal Schelling, hmota je dřímající inteligence) a považoval bych to za natolik zřejmý axiomatický kánon vědy, že jeho zpochybňování nedává žádný smysl (kromě úmyslů postranních, nevědeckých). To, že následek může být pouze nižší než příčina je holý nesmysl. To přece závisí na tom, o jaký druh děje (resp. souběh dějů) jde: zda o destruktivní (pak by následek byl nižší) nebo o konstruktivní (pak by byl vyšší). Nevím, jestli autor slyšel něco o holismu, resp. o spřízněné gestaltpsychologii. Pak by ani věty tohoto typu nemohl vážně vyslovit. Jinak o kauzálním řetězci autor uvažuje poněkud primitivně (ve stylu "co bylo dříve, vejce nebo slepice?"), bez vědomí dialektiky vývoje. Má-li vesmír počátek, pak nemusel vzniknout z ničeho (nic nevzniká z ničeho, jak věděli již filozofové v antice), ale z něčeho jiného.

d) O určování stáří Země, Radiometrické datování

Teze: Na otázku jak stará je naše Země, musíme odpovědět: Nevíme. Vědeckými metodami se zatím nemůžeme dobrat k definitivní a přesné odpovědi. Na druhé straně řada okolností naznačuje, že pohazování miliony a miliardami let nesvědčí o příliš seriozním přístupu, spíše se jedná o prosazování evoluční koncepce, která samozřejmě tak dlouhé časy potřebuje. Antiteze: To je opět demagogie: nevím-li argumentačně kudy kam, osočím protivníky z neserióznosti. Nehodlám zde rozebírat jednotlivé metody určování stáří Země (protože se v nich nevyznám), jedno je ale jasné: vědeckými metodami se dá stáří odhadnout. Je pravda, že věk existence jak Země, tak i člověka a vesmíru se ve vědě měnil (také právě s vývojem metod jeho zjišťování), ale přesně opačným směrem než naznačuje autor, tj. dále do minulosti. Autor sice tvrdí, že (ve sporu mezi evolucí a kreacionismem) "vědecky nikdy nebude možné úplně a beze zbytku tento problém rozhodnout", ale pak se snaží zpochybňovat vědecké postupy a útočí na vědu, neboť "věda byla často v dějinách, a to i zcela nedávných, služkou ideologie". Pokud tedy věda (a evoluce je její součástí) byla služkou ideologie, (ideologii považoval K. Marx za falešné vědomí) pak je třeba říci, že náboženství (včetně kreacionismu) je ideologií samotnou (která právě vědu historicky poručníkovala) především v době, kdy církev měla nejen mocenský, ale i ideologický monopol ve společnosti. To, že postupy kreacionismu, včetně kritiky určování stáří Země, nejsou vědecké (což přiznává částečně i autor -- je v tomto směru inkonzistentní) lze poznat i podle toho, že se ve vědě neprosadily tak jako se v minulosti prosadily a prosazují některé původně menšinově zastávané postoje, teorie a postupy. (Viz T.S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí.)Ve filozofii (alespoň v jejích hlavních směrech) také ne.

e) Je život jen náhoda?

Teze: Úloha vědce i věřícího je stejná. Oba mají hledat pravdu. Věda popisuje svět, v němž žijeme, bible popisuje, jak v tomto světě máme žít. Potíž nespočívá v tom, že Boha není možné poznat, nýbrž v tom, že jsme se vůči němu vzbouřili, že si sami chceme vytvářet své zákony, pravidla hry, měřítka, hodnocení. Nechceme mít zodpovědnost za náš život před Bohem. A tak to raději vyřešíme ateistickým přístupem. Ale zodpovědnosti před Bohem tak stejně neutečeme. Není pravda, že není nožné uvěřit, spíše člověk nechce uvěřit. Nechceme věřit, protože se nechceme změnit. I kdybychom velice podrobně prozkoumali, jak všechno vznikalo, budeme nešťastni, protože nebudeme znát odpověď, proč to tu je. Tuto odpověď nám dává tolik diskutovaná první kapitola Genese. To, co v ní čteme, nejsou informace o postupujícím vývoji, nýbrž vyznání víry v Boha Stvořitele. Vyznání, že vesmír tu není náhodou, že stvoření není něco nevyzpytatelného, že je v něm řád. Ano, toto stvoření bylo velmi dobré. Alespoň do té doby, než ho lidé začali ničit. Nejsme tady díky pozoruhodné shodě neuvěřitelných náhod, díky polidšťování opice. Boží vyhlášení o tom, že jsme jeho dětmi, nám dává pevnou půdu pod nohama. Nemusíme se bát, můžeme v klidu pracovat, milovat, radovat se. Svět je tu z Boží vůle.

Antiteze: A ještě tu o zlaté rybce. Autor se vyznačuje v knize jednou rozšířenou vlastností, a to takovou, že vytváří na čtenáře jakýsi tlak, že se má rozhodnout mezi dvěma polaritními možnostmi, které jsou však většinou zcela falešné a zavádějící a z nichž sám autor jednu preferuje. (Autor by tak mohl aspirovat na titul mistra světa v tvorbě falešných polarit, a kdo mu to baští na mistra světa ve skoku na špek.) Takovou polaritu obsahuje i název knihy, zda je život "náhoda nebo záměr" (přičemž odsuzuje náhodu a propaguje záměr). Polaritní kategorie jsou pro filozofa denním chlebem, ale musí jít o skutečnou polaritu (jako je kategorie podstaty a jevu, jednoty a mnohosti, jednotlivého a obecného apod.). V případě náhody by její polaritou nebyl záměr, ale určenost (neboli determinace). V novějším pojetí z hlediska teorie pravděpodobnosti je náhoda tedy druhem zákonitosti (platí zde např. zákon průměrných čísel) v prostoru mezi určitostí a nemožností. Je to tedy jiný druh zákonitosti než je zákonitost kauzální (např. v tom, že platí pro statistický soubor jako celek, nikoliv pro jeho jednotlivé prvky), ale pořád je to určitá zákonitost. Naproti tomu autor se jakoby snaží vsugerovat čtenáři, že v případě náhody jde o něco téměř neslušného, nebo těžko uvěřitelného a klade jí nesprávně do protikladu k řádu. Složitější (resp. méně jasná) je situace teleologická, tj. princip účelu. Zde autor (a není v tom sám) žongluje s několika na první pohled podobnými pojmy, které by bylo potřeba blíže vyjasnit a od sebe oddělit: účel, záměr, smysl, význam, reference, funkce. Zde je nejasná i polarita těchto pojmů. Tvrzení o tom, že věda popisuje svět je nepřesné. I věda (jakož i filozofie: příznačná je v tomto smyslu kniha Henryka Jankowského Umění žít, v polském originále Drogowskazy, tj. ukazatelé cesty) nás také poučuje jak máme žít (viz např. ekologické poznatky vedoucí k chování zabezpečující tzv. trvale udržitelný rozvoj) a dokonce i přímo vytváří nové modely chování (zejm. vliv různých technických či biotechnologických aplikací). Navíc zejm. v humanitních oborech jsme svědky axiologické ingerence: máme popisnou (pozitivní) a normativní etiku, ekonomii, historiografii, pedagogiku, hudební teorii, atd. (K této klasifikaci sociálních věd "zevnitř" by se dala ještě přidat podoba axiomatická, jak jsem učinil v souvislosti s hudební teorií a s teorií her.)

Lidská morálka (zvířecí neexistuje) je tedy relativní, podmíněná sociálně-historicky, etnicky, třídně, z hlediska pohlaví i individuálně, o čemž svědčí mj. i Bible. Nejen v desateru (dnešní trest ukamenování za cizoložství by se asi nesetkal s ohlasem, i když kdo ví?), ale i v rozporu mezi Starým a Novým zákonem, ale i uvnitř Nového zákona, atd. Jaká je tedy společnost (a jaký je člověk), takového má Boha (ať už je tímto "Bohem" cokoliv či kdokoliv). Nebo jak říkali staří Řekové: kdyby voli měli bohy, pak by bozi měli rohy. Podobně reagoval i prof. Jelínek na tvrzení jednoho studenta konzervatoře, že má svoji vlastní víru: "vašeho boha bych nechtěl potkat".