Předseda vlády a její místopředsedové a by měli být v první řadě odborníci nadáni nadprůměrnými schopnostmi myslet, domýšlet a řídit. Toto by měla být podmínka nutná, nikoli však postačující. A z těchto vybrat nejmorálnější, nebo aspoň ty, kteří jsou bez větší poskvrny. I když právě o morálce se těžko mluví tu si všichni vládci přizpůsobili svým potřebám ještě lépe než před rokem 89.

Pamatuji se, že ve své době, kdy byl V. Mohorita zvolen členem ÚV KSČ, tento volba vadila každému včetně straníků z důvodů vzdělání.

Všechno toto je do určité míry pokračování trendu z devadesátých let. Většině lidí, se kterými jsem v průběhu 90. let mluvil, vůbec nevadil fakt, že místopředsedou sněmovny a místopředsedou senátu byli přestárlí studenti a ani to, co se dělo při majetkových převodech.

U majetkových převodů jsem tenkrát ne zcela pochopil, proč většina poslanců hlasovala pro zákon, že privatizační "podvody" budou promlčeny až za 20 let. Vypadalo to jako kdyby politikům na tom záleželo, aby se vše vyšetřilo. Až mi jednoho dne svitlo, že tímto zákonem chránili sami sebe. 20 let byla z jejich hlediska doba, kterou mohli ještě strávit v politice a tímto zákonem si zajistili po tuto dobu mlčení privatizátorů, kterým vědomě, nevědomě nebo za protislužbu pomohli.

Snad nějaká ne moc bolestná cesta z tohoto marasmu ještě existuje. Zkusme nejdříve vypnout (nejlépe vyhodit a odhlásit) televize a začít přemýšlet o tom co je podstatné. Nebo si na chvíli vypněme a zkusme poslouchat co v televizi povídají.Třeba zjistíme, že většina z toho opravdu, ale opravdu nedá poslouchat. Pak by třeba ani nikdo neodpověděl, že největší politickou událostí roku je aféra Clinton Lewinská.