Anežka Janátová -- předmět Biografie. Anežka vypráví o tom, že to základní, v čem bude tkvět naše práce coby terapeutů, je vysvětlit těm, se kterými budeme mluvit, že jsou teď a tady dobře. To se však v první řadě týká našich vlastních životů. Mluví o názvu školy: o izraelské hoře Tabor, na níž si Židé ve starém zákoně obhájili svou existenci a v Novém zákoně tu Ježíš spolu se třemi věrnými učedníky komunikoval s proroky Mojžíšem a Eliášem. Statek, v němž teď jsme, leží pod východočeskou horou Tábor a Anežka (není ředitelkou školy, jak jsem si myslel, protože funkce ředitele v struktuře organizace školy neexistuje), a také náš třídní Martin Procházka a další jsou z Tábora. Anežka vezme Raffaelův obraz proměnění na hoře Tabor a vyzve nás, abychom ho objektivně popsali. S úsměvem zkušené klinické psycholožky hodnotí náš stav, v němž máme úplně zakrnělý objektivní pohled a jsme neustále v oblasti citů a myšlenek. Nakonec nás Anežka vyzve, abychom na chviličku přestali myslet a vypráví nám pohádku O třech sudičkách. Ptá se, kdo cítíme, že jsou sudičky, kdo je Lída atd. a znovu se usmívá tomu, jak pohádku tentokrát zase dokážeme rozanalyzovat, ale srdce máme překryté myšlenkami. Dává nám dobrou noc s tím, abychom vyzvali své sny, aby nám na naše otázky ohledně pohádky odpověděly. Během Anežčina vyprávění cítíme jakýsi zvláštní léčivý klid a neskutečné ticho. I když jsou po obvodu místnosti dva kruhy křesel, většina z nás leží na zemi, jen tu a tam nás přeleze pes, kočka, či roční Vojtíšek, synek naší spolužačky Hanky. Sál je udělaný z bývalého chléva, na oknech jsou nádherné vitráže s ptáky a celému sálu vévodí nástěnný obraz Davida Newbatta, představující novozákonní výjev z hory Tabor.

Ukládáme se ke spánku v pohnuté atmosféře, v níž cítíme, že se s námi něco děje. Před spaním si povídám s novými spolužačkami: sociální pracovnicí Ladou a chovatelkou koní Hankou, a po pár větách cítím zvláštní pocit, který jsem dlouho, dlouho neměl. Pocit, že jsem u svých, doma.

... Dnes jsme si pohádku improvizovaně zahráli. Dostal jsem roli Lídy a v ní jsem si ve vší nahotě prožil svůj současný stav....

Kulturní antropologie Tomáše Boňka je vynikající, ale můj mozek nemůže vydržet nápor šokujících odpovědí na dávné, a někdy dosud nevyřčené otázky. Odpovědi jsou schopny čelit jakékoli logické kritice. Svým stylem mi připomínají židovské anekdoty. Je to tiše pronášená série neskutečně prostých konstatování, o nichž si říkáte: "Jej, jaktože mě to nikdy nenapadlo?" Souvislosti se spojují jako dávno zaprášená relé, která nikdy nezacvakla. Nestačím si psát odpovědi, ani nově vzniklé otázky, a přitom si po okraji sešitu kreslím staré ornamenty, které mě provázejí od základní školy.

Kreslení forem. Nevím o co půjde. Přichází zvláštní tichý člověk, rozdá nám papíry a tužky a začíná na tabuli kreslit -- ornamenty (Ex post: později se dozvím, že je to ředitel lycea v Semilech Petr Šimek). Podobají se těm v mém sešitu. Vůbec nám nevysvětluje, proč je kreslíme, ale radí nám, abychom se při kreslení dívali na špičku tužky. Udělám to a najednou mám pocity, o nichž zřetelně vím, že jsou dvacet let i víc let staré. Znovu prožívám pocity dítěte, které poprvé v životě jede tuhou po papíru. Ale zároveň i něco navíc. I po ukončení kresby se ve mně zmírní stálé napětí, o němž jsem ještě před chvílí vůbec nevěděl. Ten pocit je jemnější -- jako bych byl blíž sobě. Lektor přechází od lehčích ke složitějším křivkám, které už na první pokus nezvládám. Petr nám vysvětluje, že je v pořádku, že nám to nejde -- nemáme cvik. Ačkoli mi intuice a předchozí zkušenosti celou dobu našeptávají odpověď, nevydržím to a musím si ji potvrdit. Každý ornament má svůj hlubinně terapeutický léčebný význam

Píšeme si bibliografii knihy, kde najdeme vzory forem a dostáváme radu, abychom doma prostě cvičili...

Filosofie. Matematik a filosof Martin Semerád. Mluví úsporně a dívá se na nás, kteří mu skáčeme do řeči pohledem, který jako by říkal: Nežeňte se tak, ubližujete sami sobě. Probíráme zlatý řez a postupně se dozvídáme, co znamená v sochařství, v hudbě, v architektuře, v hospodářství. Dlouho, dlouho mi trvá, než si to srovnám v hlavě, ale výsledek je tak ohromující: jako by se mi v hlavě najednou, zčistajasna, zažehla záře pochopení. Zlatý řez je důkaz, že svět je estetické dílo!

Keramika. Náš třídní Martin Procházka nás nechá z velké hroudy hlíny odrýpnout kus do dlaně. Pak si sedneme a snažíme se ho procítit. Prohlížíme si ho, se zavřenýma očima ho převalujeme v dlani, čicháme k němu, někteří (včetně mě) ochutnávají. Z kousku vytvoříme kuličku, která je naše a předáme sousedovi pop své levé ruce. Nakonec dostaneme náhlé a rychlé zadání: Udělejte nádobu. Na práci máme pět minut. Pak v houfu obcházíme své výtvory a vidíme: je to mistička, prostá, dobře se do ní dostává, dá se z ní pít, vypadá , jako by byla z toho či onoho materiálu. Charakteristika nádoby vždy velice přesně charakterizuje svého autora, ale má i něco navíc: má v sobě vždy něco z toho, kdo onen kousek hmoty držel před ním. Já osobně nevycházím z úžasu. V pár minutách mi z pod rukou vyšel hranatý pohár, u něhož zřetelně cítím, že až ho podle tohoto předobrazu jednou opravdu vyrobím, bude z kovu, zdobený barevným sklem či drahými kameny...

Hermeneutika. Přírodovědec doktor Kalva na první pohled vypadá jako typický nesoustředěný vědecký podivín, ale už na ten druhý ví přesně proč nám říká každé jedno slovo. Mluvíme o hermeneutickém kruhu, který obsahuje dvanáct hlavních způsobů náhledu na nahlíženou věc: od materialistického až po spiritualistický. Začínáme plamenem svíčky, která po celou dobu stojí uprostřed místnosti. Když si můj mozek zvykne na hru, roztočí se na nejvyšší obrátky a zdá se mi, že hermeneutický kruh je mozkový elektromotor, který můžu každému doporučit.

Honza Chromeček, muzikoterapeut. Přichází s lodním kufrem, plným hudebních nástrojů a stohem not pod paží. Z nástrojů vybírá kantelu a dává ji kolovat s tím, ať si s ní děláme, co chceme. Kantela je jednoduchý předchůdce harfy a mi si projíždíme její struny. Pak nás Honza nechá zavřít oči a dvěma z nás rozdá kantely. První jezdí po strunách kantely nahoru, když přestane, druhý po nich jeden dolů. Po pár minutách se nás Honza ptá, co je jinak. "Máme úplně pravidelný dech," říkáme. "Ano," odpovídá Honza, a přes naše protesty, že neumíme noty, nás z nich, pomocí techniky "Notu nahoře zpívej výš, než tu, co je pod ní," za první vyučovací hodinu naučí dva středověké chorály a dvě lidové písně. Všechno jsou to kánony a všechny na konci hodiny zpíváme za doprovodu kantel, tamburín, bubnů a trianglů, které s sebou přinesl. Nakonec za našeho ohromeného mumlání, že neumíme noty, odchází s lakonickými slovy "Do konce roku každý z vás napíše a veřejně zazpívá dvě písničky." (Ex post: Napíšeme a zazpíváme je opravdu všichni, přičemž do jednoho zjistíme, že slova a melodie přicházejí zároveň.. Já -- který neumím noty -- navíc po čtvrt roce studia získám odvahu zpívat v chrámovém sboru -- o němž napíšu ročníkovou práci. Měsíc po dokončení prvního ročníku zpívám na kamarádčině svatbě Dvořákův žalm.)

Hanka Mandlíková, pohybová terapie. Zavíráme oči, říkáme si jednotlivé hlásky, a zkoušíme, jak na ně reagují naše těla. Když pak oči otevřeme, všechna naše těla dělají podivuhodně shodné pohyby. Každá hláska a tón má několik pohybů, které ji vyjadřují a z této abecedy se pak dají skládat slova a věty s neuvěřitelně estetickým a emocionálním nábojem. Tento balet se nazývá eurytmie.

Harmonizující tance s kolující hůlkou či koulí. Při nich se neustále pohybujeme v kruhu či kruzích, kdy jeden "gender" tvoří vnější a druhý vnitřní kruh. Opět elektomotor. Kruh je základní sociální útvar.

Arteterapie -- Kristýna Brabcová. Když si navlhčujeme čtvrtku, tak mi to připadá jako na základce, když jsme konečně jednou nekreslili Auroru, ale nechali jsme do sebe surrealisticky vpíjet barvy. Teď ale děláme něco jiného: po obvodu obdélníkové čtvrtky malujeme sytě červenou obrubu, která se směrem do středu stává stále světlejší a ve středu je bílá. Do středu pak malujeme žlutou skvrnu, která je naopak nejsytější ve svém středu, ale její neostrý okraj se postupně mění v bílou. Ten obrázek jsem si dal nad postel. Uklidňuje mě a něco mi strašně připomíná. Ale nevím co...

Dramaterapie Markéty Martínkové. Jdeme na stráň nad statkem a jeden po druhém chodíme svým charakteristickým krokem, který se celá skupina snaží napodobit. Potom si povídáme o tom, co asi ten, který šel napřed, ve svém kroku vyjadřuje ze své osobnosti. Co asi cítí. Nato každý z nás deset minut pozoruje v sadu strom, který tam vysadil při práci s půdou. Pak se je snažíme pohybově charakterizovat.

Markéta po absolvování Taboru odešla studovat divadlo do Německa a dělá ho tak, že mi to silně připomíná režijní styl Evalda Schorma anebo terapii konstelace. Nedělá totiž nic. Přečte pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel. Rozdělíme se do skupin a ty pohádku po scénách "napíší" do dialogů. Pak jsou volby představitelů rolí, a kdo získá nejvíc hlasů, roli dostane (je to vždy přesně ta role, v níž si prožívá svůj aktuální stav, ta, která jej na něco upozorňuje). Mezitím si ze štočků látek a běžného oblečení a propriet, které máme v batozích, děláme kostýmy a rekvizity. Zkoušíme. Markéta jen tu a tam něco navrhne, nebo pár inspiracemi změní náš úhel pohledu na věc. Zkoušíme a někteří.z nás své role či děj prožívají tak hluboce, že začínají brečet. Praskáme jako nalité pupeny. Čistíme se. Během pěti dnů závěrečného soustředění od zadání do premiéry skládáme zkoušky, prezentujeme ročníkové práce a autorské písně a formou integrace mentálně i pohybově "postižených" (většinou jsou to děti, které měla Anežka na starosti v Jedličkově ústavu) do našeho týmu absolvujeme praxi práce s postiženými, kteří s námi a za naší pomoci spějí, myjí se, jedí, zkoušejí a dva z nich vystupují v hlavních rolích. A jsou z nás nejlepší, protože jsou nejpravdivější!

David Newbatt -- sociální umění. David je anglický malíř, který žije ve Skotsku, a první, co mě na jeho obrazech upoutalo, byly schématické struktury figur jakoby vystupujících z mlhy, protože to je způsob, jakým si celá desetiletí kreslím do sešitu. Také mě upoutal jeho způsob kresby silnými barvami a silnými lineárními tahy na temnou černou čtvrtku.

Máme k dispozici jednu ze zdí ateliéru, dříve už mnohokrát pomalovanou, která byla pro nás opět nabílena. Je nás asi dvacet, a tak se musíme rozdělit na skupiny. Jedni kreslí a druzí přitom mlčky (nesmíme jim do toho mluvit) pozorují je a vznikající výtvor. Pak se vymění. David sedí úplně vzadu a sleduje jediné: nakolik je obraz kolektivním estetickým dílem. Když vedle sebe sedí dva, jejichž námět, tahy a barvy se začínají drasticky bít, David k nim přichází a říká jim: "Zkuste se na sebe naladit. Ty bys mohl třeba ubrat na studenosti barev, zatímco ty bys mohl zaoblit struktury." Konflikty, které se přitom odehrávají v nás, kteří malujeme, něco chceme a s druhým či s vyzněním celku (který neměl předem daný koncept) to neladí, nebo bychom chtěli malovat a mluvit, ale musíme sedět a mlčet, neboli držet EXERCICIE (česky CVIČENÍ), jsou archetypálními sociálními konflikty dialogu.

P.S. Obraz, který nakonec na zdi vznikne, je fakt skvělej!

Fakt se těším, co nás bude Sylvie Richterová příští rok učit v LITERATUŘE:-)