Posluchač by očekával, že člověk, který přiznává, že o věci ví "velmi málo", se vyvaruje formulací kategorických stanovisek k problému, jemuž evidentně příliš nerozumí. Profesor Pačes je molekulárním genetikem, nikoliv vojákem, fyzikem, politikem či odborníkem na sociální otázky. Přesto prezentoval vyhraněný názor na věc -- názor, který při bližším pohledu sotva obstojí.

Na dotaz reportérky, co si myslí o škodlivosti záření, odpověděl takto: "Tak na to zase jsou odborné názory, které by měly být platné, a neměly by jako vzbuzovat v těch obyvatelích dojem, že to je objednaný názor expertů. Já jsem trošičku tenhleten dojem měl, jednou jsem v televizi viděl nějakou diskuzi o tom, ale ve skutečnosti to záření radaru skutečně je malé, je směrované, ono se navíc pohybuje, takže nejde jedním směrem."

Malé směrované záření, které se navíc pohybuje různými směry, to zní jako zajímavý objev. Podle Pačese je ale hlavní skutečně poctivé vysvětlení: "A teď jde o to, aby se těm obyvatelům skutečně poctivě vysvětlilo, jaké záření, jaké by mohlo mít škodlivé důsledky, kam hlavně směřuje, tam se mluvilo o tom, kdyby se tam dostal nějaký rogalista, například, do toho, že by ho to zasáhlo a tak dále. Já teda nevím, ale mně připadá, co, z toho co vím z fyziky, k tomu, že to jsou obavy liché." Náhodný rogalista, který by se do blízkosti radaru dostal, by jistě ocenil, kdyby mu někdo skutečně poctivě vysvětlil, proč se cítí jako by proletěl mikrovlnnou troubou. Puls z radaru ve vzdálenosti pár kilometrů totiž vygeneruje hustotu zářivého toku řádově desítky kilowattů na metr čtvereční. Výkon mikrovlnné trouby je přitom méně než jeden kilowatt.

O mnoho lepší skóre Pačes nezaznamenal ani v další disciplíně -- obecných vědomostech o protiraketové obraně: "Já si myslím že pokud NATO, jehož jsme členem, dokonce by se toho účastnilo, a nebo přinejmenším s tím souhlasí a neúčastní se prostě proto, že na to nemá peníze, a že na to nemá tu technologii kterou mají Spojené státy, tak bych řekl, že bych to skutečně svěřil teda těm, kteří jsou za to zodpovědni, to je politikům - a ti, zase, by měli si nechat vypracovat a samozřejmě nechají si vypracovat vojenskou analýzu toho. Pokud by NATO s tím nesouhlasilo, nepodporovalo to, potom bych teda to viděl jako veliký problém."

Tvrdit, že se NATO projektu Národní protiraketové obrany USA neúčastní z finančních či technologických důvodů, může pouze ten, kdo nerozlišuje mezi jednotlivými typy balistických raket, systémy obrany proti nim -- potažmo mezi čistě americkými iniciativami a iniciativami Severoatlantické aliance. NATO na rozdíl od USA v žádném ze svých bezpečnostních dokumentů výslovně nedeklarovalo potřebu budovat obranu před útokem balistické mezikontinentální rakety, proti němuž je systém NMD/GMD, o jehož umístění v Evropě se uvažuje, primárně určen. V rámci NATO existuje především projekt na integrovanou protiraketovou obranu bojiště před raketami kratšího a středního doletu. Některé členské země se kromě toho podílejí na vývoji systémů AEGIS nebo MEADS. Technologie, kterou Američané vyvinuli na politickou objednávku v rámci systému NMD/GMD má ke spolehlivosti daleko a podstatně větší nároky plánovaných aliančních systémů například na reakční časy atd. ji nečiní zrovna nejvhodnějším východiskem pro konstrukci zralejších a pokročilejších systémů. Vykládat neúčast NATO na budování systému s úkoly a výkony, které jsou pro Alianci až dosud nezajímavé, nedostatkem finančních prostředků, je názor hodný pěstitelů exkluzivních americko-českých vztahů.

Těm, kdo vidí paralely mezi někdejšími sovětskými raketami a nynějším úsilím Američanů postavit u nás radar, profesor Pačes vzkazuje: "Prostě v té době se nás nikdo neptal, byli jsme vazalem, to je jednoznačné, dneska jsme suverénním státem, který o tom teda nějak rozhodne, a jsme demokratickou zemí, která je součástí demokratického systému, ať už Evropské Unie, nebo té transatlantické aliance, a proto se nedá srovnávat to, že jsme tu měli dřív sovětské rakety, a dneska bychom tu měli mít americký radar, nebo lépe ještě, kdyby to byl radar NATO." Tak jednoduché to ovšem není. Oba případy -- sovětské rakety i americký radar na českém území -- lze v jistých aspektech srovnávat velmi dobře. V obou případech šlo o umístění vojenského zařízení cizí mocnosti na našem území a v obou případech nedošlo, respektive nedochází, k regulérní veřejné debatě o celém problému. Okolnosti, které cizí mocnosti umožňovaly vyhýbat se takové debatě, se přirozeně již liší. V prvním případě prostě okupant nadiktoval kolaborantskému režimu své podmínky. Ve druhém případě dochází k zákulisním jednáním mezi oběma stranami, jejichž výstupy s největší pravděpodobností odpovídají výstupům z podobných jednání vedených v minulosti. Dokonce i neklasifikované informace zůstávají nadále ve vlastnictví poskytující strany, jež schvaluje jakékoliv jejich další využití a podílí se na určování okruhu osob, které s informacemi mohou zacházet. Zatímco Sověti se s představiteli bývalého Československa o svých záměrech prakticky nebavili, současná americká administrativa nám ve snaze "přesvědčit" sděluje, co se jí zrovna hodí -- a co se nehodí, o tom mlčí.

Nadstranický prezident, kterým byl Václav Pačes rád byl, by neměl jednoduše přebírat překroucené názory na problémy, v nichž se samostatně neorientuje. Poslanci a veřejnost, kteří se o jeho kandidaturu zajímají, tím totiž sotva budou nadšeni.