Naskýtá se otázka: muselo to dojít tak daleko? Odpověď je nasnadě a stále zřetelněji ji vyslovují ti ekonomové, kteří si teorii nepletou s propagandou. Zní: nemuselo, kdyby se k reformě přistupovalo odpovědně, nedogmaticky a ideologická klišé zůstala stranou.

Není pochyb o špatném stavu veřejných financí, v tom se shodují všichni, odprava doleva. Z toho by logicky vyplývala potřeba trpělivé diskuse napříč celým politickým spektrem. Namísto toho se vyplýtval drahocenný čas neplodnými šarvátkami, nesmyslnými protinávrhy a přímým vydíráním ze strany některých poslanců.

Pozice ODS je extrémní

Základní příčinou současného zmateného a nekonzistentního návrhu je extrémní pozice, kterou zaujala ve svém volebním programu ODS. Archaická koncepce rovné daně existuje jen v málo vyspělých zemích a neprosadila se ani ve Spojených státech. Daně totiž nejsou jen ekonomickým, ale především politickým fenoménem. To mnozí ekonomové -- propagandisté jakoby nebrali na vědomí a namísto hodnocení ekonomického dopadu jednotlivých daňových variant na všechny skupiny obyvatel prosazují jednostranně zájmy podnikatelů a dobře placených manažerů. Daňová soustava především vyjadřuje způsob financování státu a veřejných služeb většinově akceptovaným způsobem. Progresivní zdanění, které se prosadilo po první a zejména po druhé světové válce ve velké části civilizovaného světa, není výsledkem zmatení myslí "keynesiánských" ekonomů, nýbrž konkrétním výsledkem politické emancipace sociálně slabších vrstev dané silou jejich hlasů po schválení všeobecného volebního práva a vyššími formami jejich organizovanosti. Tlak na jeho odbourání je naopak důsledkem posíleného sebevědomí české pravice a její falešné představy o "beztrestnosti" jakéhokoli útoku na zájmy neprivilegovaných občanů.

Další překážkou pro všeobecnou dohodu je "tržní" pojetí zdravotnictví, prosazované vlivnou, na farmaceutické koncerny a zdravotní pojišťovny napojenou skupinou kolem náměstků Hroboně a Šnajdra či tiskového mluvčího Cikrta. Naopak důchodová a sociální reforma umírněnějšího Petra Nečase skýtá prostor pro další konstruktivní jednání.

Nikoho nepřekvapilo, že se za vládní koncept postavila většina lidovců. Vždyť i západní křesťanské strany vyjadřují podobné pravicové postoje. Rovněž lavírování až odpor některých jednotlivců z této strany není ničím udivujícím, neboť KDU-ČSL má i své sociálně orientované křídlo a voliče z nižších společenských vrstev.

Zelení: odsouhlasíme cokoli

Dokonalý šok však připravila Strana zelených. Soustředila se na ekologickou daňovou reformu, kterou jsme museli tak jako tak přijmout na základě direktiv EU a ostatní jakoby ji ani nezajímalo. Opět se ukázalo, že Zelení pod vedením Martina Bursíka představují jakousi "ekologickou a proevropskou ODS" a odrbané džíny jejích členů a aktivistů jsou jen matoucím mimikrem. Neznám podrobně sociální složení členů a voličů Zelených, nicméně je pravděpodobné, že se rekrutují spíše z mladší generace středních a vyšších vrstev a sociální problémy mimo rámec základních lidských práv je moc netlačí. "Zásadový" postoj Zelených byl korunován posledním stanoviskem, ve kterém slibují, že odsouhlasí vlastně cokoli.

Jako obvykle rozhodují přeběhlíci

V současné polarizované situaci záleží hodně na postoji solitérů Melčáka a Pohanky. Na počátku sice deklarovali rezervovaný postoj, nicméně postupně stále více prokazují, že u nich probíhá transformace, kterou jsem popsal ve svém lednovém článku "Cesta do hlubin duše politického přeběhlíka". Výše jmenovaní poslanci se stali existenčně závislými na dalším fungování současné sněmovny a proto svůj souhlas prodali lacino za pár drobtů v podobě zachování pastelkovného a podobných "ústupků". Topolánek se může spolehnout, že spolknou i to, co před rokem zarputile odmítali: rovnou daň, poplatky u lékaře, škrty v sociálních dávkách. Své názorové kotrmelce však ani nemusejí vysvětlovat, nikoho to už nezajímá. Jako politici jsou odepsaní a po příštích volbách po nich ani pes neštěkne.

Topolánek s Kalouskem se museli více obávat skupiny pravicových fundamentalistů kolem Vlastimila Tlustého a těch lidovců, kteří ještě nezapomněli na sociálně tržní ekonomiku Josefa Luxe, především Jana Kasala a Ludvíka Hovorky. Topolánek toto napětí jako obvykle neustál a přišel s pozměňovacími návrhy, které u koaličních partnerů vyvolaly přinejmenším rozpaky. Od premiéra, který ignoruje jednomyslné usnesení vlády a mění svůj vlastní původní návrh, to působí mimořádně neseriózně. Nakonec Topolánek Tlustému ustoupil a co předtím odmítal, tvrdě prosazuje vůči koaličním partnerům.

Dnes je jasné pouze jedno: že vše bude nejasné až do samého konce, i když se zdá, že reforma nakonec projde. Ani pár hodin před hlasováním ale nikdo neví, co vlastně přijde na stůl a jaký definitivní výsledek se z urputného klání zrodí.

A aby to bylo ještě více složitější, máme tu senát. I ten bude chtít k reformě říci svoje, i když většina poslanců ODS se jistě postará, aby předložený koaličně "tlustý" zmetek prošel.

ČSSD: chtělo by to víc odvahy

Zdálo by se, že současný zmatek okolo reformy nahrává největší opoziční straně -- sociální demokracii. Jenže její vedení dokázalo vypotit pouze neslanou nemastnou "alternativu", jejímž hlavním kladem je důkaz, že kostrbaté a neprovázané daňové přemety vládního návrhu dosáhnou stejného vlivu na vývoj veřejných financí, jako kdyby se nedělalo nic. Je správné, že ČSSD prosazuje nejprve šetřit a pak teprve snížit daně. V tom ji podporují i někteří ekonomové. "Permanentní reforma" v podání ČSSD mi ale tak trochu připomíná Klausovo pojetí boje pro globálnímu oteplování: když se zvedne hladina moří, budeme stavět hráze a ještě tím zvýšíme HDP. Otázkou je, zda se hladina nezvedne rychleji než očekáváme a totéž platí i pro vývoj veřejných financí. I z tohoto důvodu jsou požadavky na radikální daňové úlevy pro bohaté ze strany ODS v dnešních podmínkách nezodpovědným populismem, finančním hazardem, projevem ideologické slepoty a dogmatismu. Klíč k ozdravení veřejných financí tkví v sociální, důchodové a zdravotní reformě a ne v oblasti daní. Až jmenované reformy veřejné rozpočty ozdraví, vznikne prostor pro další snižování daní všem. Tak to také ČSSD říká, bohužel však málo odvážně specifikuje, jak to provede.

Neustálé obviňování sociálních demokratů z růstu zadlužování za doby jejich vlád je namístě jen zčásti. Otřepaná písnička pravicových novinářů i konzervativního voličstva nebere v úvahu, že za těchto vlád se daně snižovaly nejrychlejším tempem v historii České republiky. Bohužel ČSSD chyběla strategie, jak regulovat růst výdajů (nikoli jejich přímý pokles, ke kterému stát nutí snižování daňových sazeb v režii ODS). Lidsky je to pochopitelné, neboť na výdajích státu závisí do jisté míry životní úroveň sociálních skupin s nižšími příjmy, tj. voličská základna levice. Naopak voliči pravice převážně sociální výdaje tolik nepotřebují a proto prosazují nižší míru daňové a sociální solidarity.

Je možný kompromis?

V souvislosti s důchodovou a zdravotní reformou vzniká otázka, zda je vůbec možné nějakým způsobem dosáhnout kompromisu mezi liberálně konzervativním a sociálně demokratickým přístupem. Objevují se také různé extrémní postoje, které na internetu požadují možnost vyvázat se z povinných dávek a přejít na čistě komerční bázi. Některé podobné příspěvky se objevují čas od času i na stránkách BL. I když s nimi hluboce nesouhlasím, právě v nich bych viděl paradoxně jednu z možností kompromisu. Veškerá dosavadní jednání mezi politickými stranami jsou totiž ovlivněna úsilím o zatlačení, zadupání partnerů a prosazení vlastního stanoviska za každou cenu. Výsledkem je pak buď kompromis, který nikoho neuspokojuje, anebo střídavě totální vítězství jedné strany a potácení se "od pangejtu k pangejtu".

A což tak zavést dva systémy, z nichž si budou občané moci svobodně vybrat? Je to sice technicky dost obtížné, avšak při současné úrovni výpočetní a komunikační techniky nikoli neuskutečnitelné. Občan by měl na výběr mezi variantou minimálních a vyšších odvodů. První by mu zajišťoval více peněz k volné dispozici za cenu vyššího životního rizika, které by si musel dotyčný poplatník soukromě pojistit. Pokud by to neudělal, musel by v případě nemoci či jiného postižení platit veškeré služby hotově nebo z úvěru. Druhý by vycházel ze standardů evropského sociálního státu a byl by založen na dobrovolných vyšších odvodech.

Nejsložitějším problémem by bylo ocenění veškerých veřejných služeb poskytovaných státem. Ti, kteří zvolí "liberální" (či spíše libertariánský) přístup, platili by za veřejné služby plnou cenu, ostatní by obdrželi slevovou kartu, která by jim umožnila platit současný standard. Tak například libertariáni by platili mýtné na všech druzích komunikací, zatímco ukáznění a uvědomělí plátci daní a odvodů by jezdili jako dosud. Pro jedny by byl poplatek u soudu v dnešní podobě a u druhých mnohonásobně vyšší (platili by celý náklad včetně úředníků a soudců atd.). A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Věřím, že po přečtení těchto řádků se "liberálové" rozčertí nad údajným porušováním svých lidských práv. Ale proč? Vždyť nemusí jezdit autem. Mohou chodit pěšky nebo používat veřejnou dopravu (samozřejmě za vyšší, nedotovanou cenu), nemusí podávat žaloby nebo se rozvádět, namísto policie si mohou pořídit soukromou ochranku atd. Přitom budou moci realizovat svůj ideál odluky od státu, stát od nich bude požadovat pouze příspěvek na své základní potřeby (především obranu, zahraniční politiku apod.) a dál již na nich nebude nic chtít. Je to tedy přesně to, po čem tito jedinci touží. Samozřejmě stát bude v tomto případě očekávat, že vyznavači neomezené osobní svobody nebudou požadovat nic na něm, a pokud ano, že si tuto službu od něj koupí za tržní cenu.

I když vím, že uvedená představa je jistou nadsázkou a v praxi by nebyly rozdíly mezi oběma variantami tak drastické, byl bych zvědavý, jak dlouho by to stoupenci Ayn Randové a podobných koncepcí vydrželi. Přirozeně je nikdo nenechá "chcípnout na prahu nemocnice", očekával bych však častější návštěvy exekutorů vymáhajících nezaplacené pohledávky za veřejné služby. Postižené však jistě bude hřát na srdci, že půjde o exekutory soukromé.

Podobně by se mohlo postupovat i u podnikatelů. Chceš nízké daně? Dobrá, ale žádné odpočitatelné položky, žádné výjimky, žádné dotace -- přesně tak, jak to navrhuje Vlastimil Tlustý. Naopak chceš-li výhody, budeš odvádět více.

Pomohla by daňová harmonizace v EU

K odbourání stavu trvalé daňové nejistoty a neustálého střídání protikladných koncepcí by přispěla i daňová harmonizace v rámci Evropské unie, které se řada zemí vytrvale brání - jedni proto, že mají daně nízké a druzí protože je mají naopak vysoké. Hovořím-li o daňové harmonizaci, nemám na mysli jednotné sazby daně (i když u DPH by to bylo na jednotném evropském trhu zcela logické), ale jednotná pravidla pro jejich stanovení. V takovém systému si dovedu představit i regionální (nejen mezistátní) rozdíly v daňových sazbách (v zaostalých regionech by platily daňové úlevy jako nepřímá podpora investic). Vzhledem k současnému stavu evropské integrace je však uvedená představa ještě nepravděpodobnější než předchozí varianta.

Čeká nás slovenský osud?

Není tajemstvím, že se česká pravice při přípravě reforem inspirovala vzorem slovenských reforem z období vlád Mikuláše Dzurindy. Jako poradce dokonce angažovala některé autory těchto reforem. Pokud vládní "batoh" projde, čeká nás zřejmě podobný osud jako na Slovensku. ČSSD již vyhlásila, že v případě převzetí vládní odpovědnosti po příštích volbách podobně jako současný slovenský premiér Fico reformu "opraví" nebo úplně zruší.

Ne všechno však půjde jednoduše obrátit zpět. Například pokud by se nižší sazba DPH opět vrátila na původní úroveň, lidé by z toho moc neměli, neboť rozdíl by převážně inkasovali obchodníci. Také bude budoucí vláda muset vzít v potaz nepopularitu jakéhokoli zvyšování daní a pravděpodobně by následovala slovenský příklad s druhou sazbou daně z příjmu postihující pouze ty nejvyšší výdělky. S tou by ostatně souhlasili i lidovci a "tolerantní" Zelení. Základní sazba daně z příjmu by asi zůstala již nezměněna. Očekávat bychom ale mohli zrušení nebo snížení poplatků u lékaře a některých dalších nepopulárních kroků ve zdravotnictví a sociální oblasti.

Chce-li ČSSD definitivně obrátit trend ve vývoji voličských preferencí, bude muset po předpokládaném schválení reformy co nejrychleji jasně a nedvojsmyslně říci, co z ní po svém budoucím volebním vítězství hodlá ponechat a co a jak upraví. Tím si totiž vytvoří výhodnou pozici pro případné povolební koaliční vyjednávání, neboť stávající koalice bude na opoziční alternativu nucena reagovat, počítat její varianty a tím tak fakticky nahrazovat nedostatek ekonomických expertů v řadách levice. Pouhé mlžení a ideologické fráze levici politické body nepřinesou.