Následující řádky mají odpovědět na otázku, které praktiky publikování statistik považuji za nesprávné a zavádějící a proč není nic tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.

“Faktů” je tolik, kolik je metod jejich výpočtu

K věrohodně znějícím statistickým údajům lze často dojít vícero způsoby a různé metody vedou k různým výsledkům, z nichž všechny jsou svým způsobem pravdivé. Obzvláště nebezpečné jsou všechny střední hodnoty, čehož si jistě všimnul každý, kdo se nědy podivil nad výší průměrných platů. Průměrné mzdy lze uvádět jako aritmetické průměry nebo mediány. V čem je rozdíl? Aritmetický průměr je suma všech hodnot dělená počtem jednotek. Průměr je výrazně vychýlen, pokud se v souboru nachází extrémní hodnoty. Spočítejme si to. Mají-li tři lidé příjmy 10 000, 14 000 a 36 000, suma příjmů je 60 000, po vydělení třemi dostaneme aritmetický průměr 20 000. Seřadíme-li mzdy do vzestupné řady, prostřední hodnota se nazývá medián. V našem případě je medián 14 000. Ke zkreslení extrémními hodnotami zde nedochází, medián je jednoduše prostřední hodnota souboru bez ohledu na to, jaké jsou vzdálenosti mezi jednotlivými hodnotami.

“Průměrné platy” se často vyjadřují právě pomocí mediánu, který se zdá být objektivnější charakteristikou než aritmetický průměr. Stejný princip je uplatňován pro vyjádření rozdílu mezi mzdami mužů a žen. Český statistický úřad používá charakteristiku Gender Pay Gap (GPG), vyjadřující relativní rozdíl mezi mediánovou mzdou žen a mužů, vyjádřený v procentech. Odůvodňuje to snahou vyhnout se zkreslení extrémními hodnotami. Jenže v případě genderové analýzy může být tato jinak správná statistická úvaha diskutabilní. Extrémně vysoké platy na nejvyšších řídících pozicích, které způsobují vychýlení průměru, jsou totiž ve většině případů platy mužské. Odstraněním tohoto vlivu tedy snižujeme význam rozdílů mezi mužskými a ženskými platy. A rozdíl mezi zmíněnými dvěma způsoby statistického výpočtu rozhodně není zanedbatelný. V loňském roce uváděl Český statistický úřad Gender Pay Gap (mediánů) 19%, rozdíl průměrů ale činil celých 25%.

ČSÚ: Zaostřeno na ženy a muže - kapitoly 4-34 až 4-37 ZDE

Nutnost interpretace čísel a hledání příčin nerovností

Co oněch 25% znamená? Znamená to snad, že zaměstnaná žena má průměrně o čtvrtinu nižší plat než muž na stejné pozici se stejnou pracovní náplní? To naštěstí ne. Průměrně o čtvrtinu nižší ženské platy jsou důsledkem vyššího zastoupení žen ve finančně méně lukrativních odvětvích (školství, zdravotnictví atd.), jejich většinou nižším pracovním postavením a nižším počtem odpracovaných hodin. Český statistický úřad na svých stránkách vysvětluje, že vyšší GPG v některých kategoriích nemusí nutně znamenat diskriminaci, rozdíly lze vysvětlit odlišnou strukturou vzdělání, odvětví, zaměstnání apod. u mužů a u žen.

Toto je běžné vysvětlení platových nerovností a za ním většinou následuje tvrzení, že se “ve skutečnosti” o žádnou diskriminaci nejedná, pokud nedochází k diferencované odměně za stejnou práci na stejné pozici. V tomto bodě narážíme dle mého názoru na jádro problému. Čísla prostě nemohou říci všechno, slouží pouze jako nezbytný základ k podrobné analýze a další argumentaci. Upozorňují nás na existující rozdíly, ale odpověď na otázku, zda se jedná o diskriminaci či nikoli, nám jednoznačně neposkytnou. Abychom na ni mohli/y odpovědět, musíme se ptát dál, nepovažovat existující nerovnosti za normální, dané a nevyhnutelné, ale pátrat po jejich příčinách. Vysvětlování platových nerovností odvětvím a pozicí není dle mého názoru vysvětlení, ale pouhé statistické konstatování. Klíčovou otázkou je, proč jsou některá odvětví tak feminizovaná a proč se ženy stále nedostávají na nejvyšší řídící pozice.

Strukturální a individuální příčiny nerovností

Diskuse ohledně příčin genderové a platové diferenciace odvětví je prostorem s častým výskytem metodologicky chybných úvah a argumentů. Ačkoli uvažujeme v celospolečenském měřítku, dochází v této problematice k vysvětlování strukturálních jevů příčinami individuálního charakteru. Vysvětluje-li někdo nepřítomnost žen v určitých odvětvích a jejich nižší pozice v zaměstnanecké hierarchii nezájmem (např.o politiku, vědu apod.) či nedostatečnými schopnostmi (chybějící “přirozeně mužské“ vlastnosti jako dravost, rozhodnost apod.), přesouvá tím zodpovědnost ze znevýhodňujícího systému na ženy samotné a činí z dysfunkce systému vlastnost jednotlivce. Vnímá-li jedinec svou situaci jako výlučně individuální problém, chybí síla ke kolektivnímu řešení strukturálních nerovností.

Spor o pojem přirozenost

Povaha zmiňovaných nerovností je přitom mnohem hlubšího rázu, tkví v ustáleném řádu společnosti, který trestá vybočení z předepsané dráhy společenským odsouzením. Tento řád je postaven na společensky sjednaném kritériu přirozenosti, který se stává zaklínadlem pro veškeré lidské chování a jednání. Pečlivě skrývanou a popíranou myšlenkou je sociální konstrukce konceptu přirozenosti. I sama zdánlivá podstata naší existence, naše “přirozenost”, může být jako každý výtvor lidské kultury předmětem změny. Ti, které dnes “přirozenost” zvýhodňuje, se samozřejmě změně brání a proto popírají samotnou možnost její proměnlivosti, ačkoli vyrovnanější řád by byl ve svých důsledcích výhodnější pro všechny.

Připustíme-li, že současný společenský řád znevýhodňuje na pracovním trhu ženy, protože jim je od dětství vštěpována určitá představa životní dráhy a “přirozených” rolí, které mají naplnit, dostáváme se zpět k otázce diskriminace a můžeme se na naše oblíbené statistiky podívat novým pohledem.

Opravdu je statistická skutečnost, že ženy jsou převážně zaměstnány na nižších pozicích za menší platy, čímž vzniká onen průměrný platový rozdíl 25%, pouhým statistickým konstatováním, nebo se může jednat o systémovou diskriminaci?

Autorka je studentkou sociologie a externí redaktorka gitY