Již dlouho se mi to nestalo, ale co čert nechtěl, v pátek mi ujel před nosem autobus a stát ve frontě na možná jediné volné místo se mi opravdu nechtělo. Nezbývalo než vzít zavděk drahou. Jeden můj přítel říká, že při cestování s ČD se neplatí za dopravu, ale za zážitky. A má naprosto pravdu. První co mě omráčilo při nákupu jízdenky do jednoho malého západočeského městečka bylo to, že místenka z Prahy do Plzně stojí skoro stejně jako doprava autobusem. Ale vzal to čert, o 84 Kč nezchudnu a budu mít jistotu, že si ve vlaku sednu.

Na nástupiště dobíhám těsně před příjezdem vlaku, ale mám štěstí, že má rychlík zpoždění 10 min, tak si stačím ve stánku koupit ještě něco k pití, protože se připravuji na cestu přehřátým neklimatizovaným a podle počtu cestujících čekajících na nástupišti, též přeplněným vlakem. Nestačil jsem se ale připravovat dlouho, protože vlak opravdu přisupěl s jen šestiminutovým zpožděním. Alespoň budu mít v Plzni šest minut na přestup. Vlak se okolo mě přehnal a dav čekajících cestujících mě nahrnul do prvních otevřených dvířek. Řazení vlaku jsem nenašel a že bych si snad stihnul přečíst potrhané cedulky přilepené na oknech někdy i ve vícero provedeních, které vždy oznamovaly jiné číslo vagónu, o tom v té tlačenici a rychlosti brzdícího vlaku nemohla být ani řeč. Nedbal jsem tedy na místenku a usadil se na první, alespoň trochu volné, místo. Prodírat se zaplněnou uličkou někam dopředu nebo dozadu nemělo smysl.

Spolucestující v kupé byli všichni podobného věku a netrvalo to dlouho a začali jsme si povídat o všem možném, hlavně pak o negativních zkušenostech o cestování s ČD. Názor jsme měli všichni stejný, dokonce i ti dva, kteří u ČD pracovali. To se provalilo při příchodu průvodčího, protože se prokazovali režijní jízdenkou.

Tím by snad moje zamyšlení mohlo skončit, ale protože byl pátek a třináctého, rychlíku se na trati mezi Prahou a Plzní nepodařilo dohnat šestiminutové zpoždění. Naopak, navýšil jej na rovných, již na Smíchovském nádraží avizovaných, 10 minut. Z času na přestup mi z původních dvanácti zbyly jen dvě minuty. Ale co, při troše běhu se to dá zvládnout. Nelenil jsem, připravil jsem se co nejblíže ke dveřím vagónu a hned jak mě dveře vypustily ven, běžel jsem z prvního na třetí nástupiště.

A zase ten pátek. Třináctého. Lidí bylo všude jako máku a mnozí z nich se během snažili stihnout stejný spoj jako já. Ti cestující, kteří jeli jiným vlakem, se nám pletli pod nohy, protože většina spojů do ostatních směrů na rychlík z Trutnova čekala. V nastalém zmatku se skupina asi dvaceti mírně zadýchaných cestujících přiřítila na třetí nástupiště právě ve chvíli, kdy již výpravčí zvedal plácačku.

Marné bylo naše volání a po odjezdu onoho vlaku i něco ostrých slov směřovaných vůči výpravčímu. Suše nám oznámil, že tento vlak podle jízdního řádu na nic nečeká a příští vlak nám jede za hodinku.

A měl pravdu ten muž. Za necelou hodinu se na třetí nástupiště západní části přihrkalo dva a půl vagónu motorového vlaku. Do vlaku jsme se zmáčkli a při troše dobré vůle a pár pošlapaných nohách se mezi námi protáhla i malá štíhlá průvodčí.

Ta nám nakonec vysvětlila, že i ve věku moderních a mobilních komunikací to je složité: „Výpravčí prostě jede podle grafikonu. Ani když jim voláme z vlastního mobilu, že je tu pár lidí, kteří to potřebují stihnout, nepočkají ani minutu. Dříve tady jezdilo 20 nákladů denně do západního Německa, to možná problém byl, ale teď, když tu jede jeden vlak, tak to nechápu...“

Cestování drahou je asi již jen pro abonenty. Ti se vyznají v tajích železnice, nekupují si zbytečné místenky a jízdné mají za 60 %, když předtím zaplatili členství v klubu za 600. Náhodný cestující nemá šanci. Ostatně stejně jako na dráze, musí si i cestující cestu naplánovat, nejlépe při změně jízdního řádu. Jestli se České dráhy a jejich zaměstnanci budou podobným způsobem chovat k cestujícími nadále, nezbude brzy než jejich privatizace. Nikdo toho nebude litovat. A potom se asi celá modrá armáda bude divit. Cestující se diví již nyní.