4. 12. 2006
RECENZEBORATománie jako důkaz blbosti intelektuálůNetoví i nenetoví filmoví recenzenti můžou zbláznit blahem, diváci v diskusích s nimi z osmdesáti procent souhlasí a film Borat, Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, se zvolna stává komedií roku, div ne desetiletí, století, tisíciletí... Čeho je to důkaz? Toho, že humor umřel. Borat je (abychom ho intelektuálně zhodnotili) ta nejnudnější hovadina, na kterou můžete příští měsíc do kina jít. Slovy jednoho z osvícenějších internetových diskutérů: je to milion sedmá variace na téma buran ve městě, ve které se objeví dohromady tři vtipné momenty, z nichž ten nejlepší je nadšený proslov o irácké válce před publikem amerického rodea. Zbylé dva se dozvíte předem v recenzích. Gró Boratovy vtipnosti se ničím neliší od prdící, krkavé, smradlavé, nahaté a nevěrohodně buranské poetiky Tele Tele nebo zvířecích eskapád Jima Carreyho. Ať se tomu směje, kdo chce, ale recenzenti dobrých periodik to dřív nedělali. Z časopisu Dobrá adresa |
Nemám nic proti dalším a dalším důkazům o tom, že Američané jsou idioti, proti nekorektnímu humoru, skryté kameře, slepicím v kufru, zesměšňování americké televize ani onanistům na ulici, smát se ale každému, kdo něco takového předvádí, mi nepřijde nutné. Viděl jsem totiž už pár jiných, kteří to všechno dělali dobře. Přirovnávat Borata či jeho majitele Sashu Barona Cohena k Monty Pythonům nebo k Peteru Sellersovi je jako dělat z Dalibora Gondíka nástupce Jana Wericha. Jelikož humor je záležitost dobová, zdá se, že doba znovu pokročila ke vtipům blahých estrád Petra Novotného, kde stačilo říct "tchýně", "Karel Gott" či nejradši "prdel" a bujará legrace byla na světě. Borat je nejsilnější tam, kde konfrontuje naše vlastní modly (multikulturalismus, toleranci) s věcmi, které je opravdu testují (rodinné fotky nahého mladíka u učitelky etikety, pytlík výkalů na večírku tolerantních multikulturních liberálů, sýr "přímo od manželky" v ústech kongresmana). Většinou se ale spokojuje s prostou buranskostí (naháči v hotelu, líbání lidí v metru). Sedmdesát z osmdesáti minut jeho superkomedie je tak nuda. Ne něco budícího šok a pohoršení u mravokárných pokrytců, prostě nuda. Borat nebo seriál South Park jsou zřejmě předzvěstí nové vtipnosti, ve které se (na rozdíl dejme tomu od zmíněných Monty Pythonů nebo od Simpsonových) intelektuálové už nesmějí tomu, že někdo zvrací ve vtipné situaci, ze vtipného důvodu nebo vtipným způsobem, smějí se prostě tomu, že někdo zvrací. Zdá se, že je jim humor à la Tele Tele stejně blízký jako tolik opovrhovaným divákům Novy, jenom se k němu musí přidat špetka rebelské politické provokace, aby to mělo šťávu. Nejlíp takové provokace, se kterou všichni souhlasí, aby to náhodou nebylo spojené s nějakým skutečným nebezpečím (kdo by dnes hájil Bushe?). Přestože je tenhle nový humor skoro náboženský (nacházet důvod ke smíchu v každém prdnutí, penisu a vyslovení slov "kurva", "vagína" či "cikán" chce jistý druh osvícení), pořád ještě jsem mu nepřišel na chuť. Naději, že nejsem sám, ve mně vyvolává fakt, že v zaplněném sále kina, kde jsme na Boratovi byli, se náznak smíchu během celého filmu ozval opravdu jen třikrát. Sál, v kontrastu ke zřejmě všem ostatním sálům, v nichž seděli Boratovi internetoví vzývači, skutečně "neřval celou dobu smíchy" anebo jsem hluchý. Chci proto všechny, kteří mají rádi Simpsonovy, ale South Park je moc nebere, varovat: nevyhazujte za Borata zbytečně peníze. |