Je samozřejmě nesnadné rozhodnout, do jaké míry je nám tato potřeba vrozená, do jaké míry je projevem naší svobodné vůle a do jaké míry je vynucená okolnostmi, v nichž žijeme. Vycházíme-li z představy starořeckých filozofů, že člověk je zóon politikon, tj. společenský tvor, pak by se dala potřeba odlišnosti povšechně vysvětlit jako únik ze stáda, což je ostatně jev, který pozorujeme i u jiných živočichů. Vyskytoval se už v pravěku: Poustevníci odcházeli do hor nebo na poušť, aby se tam, jak sami prohlašovali, oddávali meditaci, a stařešinové, náčelníci a kouzelníci se vydělovali z rodového klanu tím, že si (ať už právem či neprávem) přisvojovali právo řídit a léčit své svěřence. Skutečnými solitéry byli ovšem jen poustevníci, případně staří lidé, kteří se dobrovolně uchylovali do ústraní, aby nebyli na obtíž - unie poustevníků nebo liga umírajících je představa, která by obstála jen v absurdním románu. Zato stařešinové, náčelníci a soudci záhy pochopili, že musejí své postavení utvrdit pomocí spřízněných či podmaněných duší, což dovolilo Karlu Marxovi, aby z nich učinil vládnoucí a vykořisťovatelskou třídu, která si zasluhuje nemilosrdnou likvidaci.

Je jisté, že aristokracie, která vystřídala stařešiny, nemusela o svou odlišnost nijak zvlášť usilovat -- těžila ze svých rodových svazků a ze svého ekonomického a politického postavení. Hrady a zámky neměly jen zaručovat pohodlí, ale měly také vzbuzovat obdiv, neboť bohatství odjakživa oslňuje. Podobný postup volila i katolická církev: Svou výlučnost utvrzovala (v rozporu s původním učením) oslnivou chrámovou výzdobou, mešními rouchy a náboženskými obřady. Rovněž filozofové, vědci a umělci, v raném středověku ještě anonymní, si postupně vydobyli právo na zvláštní ocenění, čímž se víceméně úspěšně vyčlenili z ostatní populace. Pro lidi bez majetku a bez zvláštního talentu bylo ovšem vydělování ze společnosti riskantnější: Stávali se z nich zbojníci, pobudové a venkovští blázni, kteří pohoršovali jak vrchnost, tak své sousedy (portréty těchto vyděděnců nám uchovali například Božena Němcová ve Viktorce z Babičky a v Divé Báře, Antal Stašek v Blouznivcích našich hor a Ivan Olbracht ve Zlých samotářích). Podobně mnohé ženy, obviněné z čarodějnictví, byly zřejmě jen solitérky, které se svými zvyky nebo svým chováním vymykaly svému okolí.

Potřeba odlišnosti je však, jak se zdá, tak bytostná, že se neprojevuje jen navenek, ale i vskrytu. Celé lidské dějiny přinášejí zprávy o tzv. tajných společnostech, o elensinských mystériích, o alchymistických dílnách, o zednářských lóžích, o sionistech, o rotariánech apod. (odkazy na tyto organizace najdeme například v povídkách Jorge Luise Borgese). Programy těchto společností, pokud se o nich nezasvěcenci dozvědí, vyznívají spíš pozitivně a naivně než nebezpečně: Jejich cílem je objev elixíru mládí, vzájemná bratrská podpora, nebo uchování kulturních hodnot, které by jinak přišly vniveč.

Nevzbuzují-li členové těchto společností přesto všeobecnou důvěru, je to právě proto, že jejich schůzky a jejich činnost nejsou vystaveny očím veřejnosti, a také proto, že každý vyhlašovaný program je předem podezřelý. Jejich vliv není nicméně zanedbatelný, uchylují-li se mocenské instituce, jako je stát či církev, občas k jejich potlačení; podle některých jedinců, kteří se amatérsky zabývají historií a politikou (například podle Karla Gotta), není běh světa určován vývojovými tendencemi, respektive souhrou náhod, nýbrž důmyslnými plány těchto tajných spolků.

Na tomto světě, plném násilí a proradnosti, nelze sice zavrhnout ani tu nejfantastičtější domněnku, ale skutečnost je zřejmě prostší: Do současných tajných společností vstupují především lidé, kteří chtějí zdůraznit či ozvláštnit prestiž, získanou při veřejném působení (snad Edvard Beneš), nebo lidé, jimž vyhovuje spíš prestiž skrytá než veřejná (snad František Kupka), nebo konečně lidé, jimž lichotí možnost neoficiálního kontaktu s významnými členy těchto institucí. Je sice pravda, že ten, kdo nevyčnívá, nenarazí (jak zní krédo přizpůsobivých), ale je také pravda, že vlivné známosti ulehčují kariéru a že komplex méněcennosti lze překonat vědomím příslušnosti nebo výlučnosti.

Podle biologů záleží také na tom, na jaké příčce společenského žebříčku stojíme (vypozorovali to nejdřív u domácích ptáků): Hierarchie sice zaručuje fungování dané skupiny, ale její podřízené členy omezuje, případně nutí ke vzdoru, tj. k vyčlenění. Nejběžnější reakcí na tuto zavedenou hierarchii jsou anarchistické tendence, například hnutí skinů, republikánů a neonacistů, kteří většinou smysl svých provokačních akcí neumějí ani rozumně vysvětlit - stačí jim, že se něco děje a že vyvolávají všeobecnou nevoli.

K zdůraznění odlišnosti slouží většinou vnější znaky, které vlastně odpovídají někdejším atributům světců. Zatímco například zednáři vybavují své lóže zednickým náčiním, odbojná mládež navléká usárny, vyčesává si kohouty a dredy a pokrývá svou kůži tetováží. V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že ne všechna hnutí mladých lidí vystupují militantně; může se však stát, že je společenské okolnosti zpolitizují, aniž by o to sami stáli. To se týká nejen trampské vlny z dvacátých a třicátých let minulého století, na niž do jisté míry navazují novodobí ekologové, ale například i undergroundových kapel z let sedmdesátých, z nichž učinil rebely teprve disent.

Jinakost lze ovšem naznačit i opačným výstřelkem, a to přehnanou hygienou, prvotřídním oblekem a vybranými módními doplňky, jak je to typické pro jinou společenskou vrstvu -- pro snoby. Její příslušníci nechtějí ovlivňovat dějiny ani tajně, ani veřejně a hlásí se ke své odlišnosti jen do té míry, jak to dovoluje společenské klima. Jejich doménou je především životní styl; rekrutovali se na přelomu 19. a 20. století z řad novodobých zbohatlíků, kteří sice neměli urozený původ, zato však měli majetek, jimž mohli zaštítit elitní kluby pro aristokraty (v několika případech své prostředí významně přerostli, srv. literáty Oscara Wilda a Marcela Prousta). Dnes si představujeme pod pojmem snob člověka, který dává okázale najevo, že má vybranější vkus než ostatní populace, a dává tedy přednost kontaktu s lidmi, kteří jeho vkus a záliby sdílejí. Jeho kulturní znalosti sice nejsou vždy na té výši, jak se sám domnívá, ale takovou maličkost leckterý umělec a manažer rád přehlédne, protože ví, že je na snobské přízni závislý -- kdo by jinak zaplňoval operní sály a nabízel sponzorskou výpomoc?

Komunistický režim samozřejmě snoby odsuzoval, protože představovali přepych a bohatství, tj. protiklad jeho materiálního zaměření, ale to neznamená, že v něm snobové nedokázali přežívat: Snobská společnost, k níž patřili především výtvarníci, se scházela v soukromých bytech, na chatách i v ateliérech; i nezasvěcenci věděli o mejdanech u spisovatele Jiřího Muchy na Hradčanech (odkazy na tyto sedánky lze najít mj. v dramatických textech Pavla Landovského).

Na snoby si občas zahráli i sami komunističtí předáci, když si zvali tehdejší hvězdy pop-music na své chaty, kdykoli se potřebovali pobavit; do jaké míry tím saturovali svou potřebu odlišnosti, je ovšem nanejvýš sporné. Neskrývaný a nebývalý rozkvět snobského životního stylu umožnil nicméně až sametový převrat: Snobské prvky už nezasahují jen oblast kultury, ale i oblast managementu, politiky, soukromého školství a sportu (především golf, tenis a dostihy), jinými slovy oblasti, v nichž se točí velké peníze, a nezbývá-li majetným otcům na snobské aktivity čas, obstarávají to za ně jejich synové a dcery, tj. současná zlatá mládež, která zabíjí volný čas v luxusních autech a restauracích.

Sami snobové jsou si evidentně vědomi, že na ně společnost nepohlíží vždy přátelsky; někteří se ke své odlišnosti veřejně hlásí (Miroslav Macek), jiní o ní zbytečně nemluví (Karel Schwarzenberg) a jiní prostě těží z toho, že jsou se snobismem spojováni (Jan Saudek). Je zřejmé, že už si vydobyli jistou imunitu: Ten, kdo v Čechách kritizuje či ironizuje snobské postoje, vystavuje se podezření, že sympatizuje s levicí (podobně jako ten, kdo podporuje sociální programy). Snobové si nicméně kritiku zaslouží -- ne snad pro svou majetnost, ale pro svou nekomunikativnost, která podstatně blokuje demokratickou výměnu názorů.

Zpravidla totiž nejsou ochotni vysvětlit, jaké principy vlastně zastávají, co je podle nich kultivované (slušné, vhodné) a co ne, co se dělá a co se nedělá atd., jako by jejich hodnotový žebříček byl jedinou, odvěkou a nepsanou mírou správného jednání. Snobové, působící v novinách či v televizi, se zase rádi ohánějí vágní floskulí, že jejich rubriky či relace jsou výběrové, čímž naznačují, že do nich nehodlají přizvat jen tak ledaskoho. Kdo tedy patří k jejich favoritům?

Nejsou-li tyto floskule projevem profesionální nejistoty, mohly by být podvědomou a opožděnou reakcí na opovržlivý postoj k intelektuálům, jaký prosazovali komunisté; házeli intelektuály vlastně do stejného pytle jako snoby, což dodnes nejen ztěžuje rozlišení obou vrstev, ale nepřímo umožňuje i pseudointelektuálům, aby se považovali za stejně důležité jako je skutečná intelektuální elita.

K závažnějším důsledkům vede ovšem potřeba odlišnosti, na níž lpějí etnické skupiny s rozdílným kulturním či náboženským zázemím. Jako zdroj nesnášenlivosti mezi křesťanským a islámským světem se většinou označuje odluka církve od státu na jedné straně a ztotožnění obou institucí na straně druhé; zdá se nicméně, že oba světy rozděluje stejně tak idea pokroku (ve vědě, v technice, v uspořádání společnosti): Zatímco křesťany naplňuje tato idea pyšným uspokojením, muslimové ji ostře odmítají. Neměli bychom koncepci pokroku, jakou vyznáváme, přehodnotit, a to nejen s ohledem na nebezpečí terorismu?

Při nezaujatém zkoumání (rozvíjí je například britský filozof John Gray) je skutečně sporné, zda nás, příslušníky západní civilizace, pokrok zdokonalil a zušlechtil: Přinesl spíš pohodlí než spokojenost, spíš depresi než vitalitu, spíš názorovou rozptýlenost než názorovou syntézu. Na národy, které nedosáhly takové životní úrovně jako my, pohlížíme jako na rozvojové země, což nedokáže zastřít náš despekt vůči ekonomické zaostalosti, jako by to bylo jediné měřítko vyspělosti. Z historické perspektivy je zřejmé, že podobně pohlížel antický Řím na Germány a na další národy, které však později starověkou říši rozvrátily. Bylo by samozřejmě troufalé předvídat, do jaké míry hrozí podobný úděl euroatlantické civilizaci, ale ať už bude příští svět vypadat tak či onak, určitě se neobejde bez černých ovcí a bílých vran, které jsou solí každého společenství.