Myslím, že si tuto svoji premisu vůbec neuvědomuje. Přitom ale máme kolem sebe spoustu příkladů věcí, které mají jiné vlastnictví než soukromé a společensky to to dlouhodobě funguje: Ovzduší. Řeky. Nerostné bohatství (v mnoha společenstvích je možné dostat koncesi k těžbě, ne však naleziště jako takové). Radiové frekvence. Společenské know-how (myslím třeba takové věci jako jak má společenské uspořádání vypadat; jak vypadá parlamentní proces - "Robert's Rules of Order"; jak fungují společenské hierarchie atd.). Lidský život (všimněte si trestnosti sebevraždy a pomoci k ní!). A obrovská spousta dalších věcí - není mým cílem se je pokusit vyjmenovat.

Pokud tedy některé věci mohou dobře fungovat i bez soukromého vlastníka, proč je tak těžké si představit, že i jiné věci mohou fungovat bez soukromého vlastníka? Jediný argument, co mě napadá, a argument, který je u většiny diskutérů implicitní, je, že to takhle fungovalo posledních sto let v úspěšných společenstvích; tohle bylo soukromé (státní atd.) - ale o tamhletom se nediskutovalo. V nich k tomuto rozdělení došlo z velké části spíš z důvodů, které se týkaly uhajitelnosti nároku na majetek (jak vám zabráním dýchat můj vzduch?) a strategických potřeb státu (v případě války se rekvíruje ostošest v každém společenství), než z důvodů nějaké efektivity. Zdůvodnění "vyšší morální správnosti", například "správnosti soukromého vlastnictví", přicházela až po faktu, jak je ostatně u lidí zvykem všeobecně.

Nevím, jestli je soukromé vlastnictví XXX (něčeho) lepší nebo horší než jiné vlastnictví. A nesnažím se ani naznačovat, že odpověď existuje. Jen se snažím upozornit na to, že proponenti "soukromého vždy a všude" pracují s implicitně omezeným zorným polem a přitom se toto omezení zorného pole nepokoušejí definovat.

Nebo to celé špatně chápu a měl bych si jít koupit na zítřek dýchačenku (poukázku na spotřebu vzduchu)?

Mimochodem, v Česku velmi časté argumenty o tom, že soukromník je lepší vlastník, než stát, jsou podle mě z velké části následkem doslovného Parkinsonismu ("Zákony profesora Parkinsona"). Odhlédněme teď od faktu, že zákony profesora Parkinsona jsou primárně satirický text, nikoliv společenská teorie. (Osobně znám lidi, kteří je považují za vědecký fakt!) Přívrženci Parkinsonismu si většinou nevšímají, že profesor Parkinson principiálně srovnává efektivitu malé instituce a velké instituce. Je sice pravda, že jako příklady velkých institucí často cituje různá ministerstva, ale podle mě je jádro jeho argumentu ve velikosti, nikoliv formě vlastnictví.

Zeptejte se prosím někoho, kdo pracuje ve velké nadnárodní akciové společnosti (i když třeba většinu akcií vlastní rodina zakladatele!), zda by tuto firmu vydával za vzor efektivity a agilnosti ("ve srovnání se státní institucí"). Nebo si dovedete představit odpověď předem? Pozor, neptám se, zda je firma navenek úspěšná; ptám se, zda je uvnitř efektivní a zda je například schopna dost rychle reagovat na změnu prostředí - zda po změně podmínek na trhu neskončí jako dinosaurus, ve své době úspěšný, leč neschopný adaptace.