Otevřená společnost v kuloárech

7. 11. 2006 / Daniel Veselý

Domnívám se, ač nejsem poznamenán negativní historickou zkušeností, že otevřená západní společnost sice může na jednu stranu nabídnout přehršel příležitostí, jak realizovat určité ideje, ale na druhou se také uzavírá obrovské mase lidských bytostí, jež nemají to privilegium volby nebo možnost seberealizace. Těchto lidí je nepochybně mnohem víc, nehledě na potenciál, který mohou skrývat.

Autor mluví o ilegální a legální imigraci, třebaže se mi nezdá dvakrát férové považovat obrovskou skupinu osob za ilegální. Značná část, troufám si tvrdit, že nadpoloviční většina migrantů z chudých zemí Jihu opouští svoje domovy z ekonomických a politických důvodů, způsobených zahraniční politikou bohatých států Severu prostřednictvím hybných pák neoliberálních reforem, které favorizují silné ekonomiky na úkor těch slabších.

Kořeny současného hromadného exodu ze zbídačeného Jihu na bohatý Sever můžeme vystopovat již v koloniálním období, kdy si tehdejší velmoci rozdělily kořist, nehledě na kmenové, náboženské a další vazby.

Například problém Sinhálců a tamilských tygrů má svůj neuralgický bod v britském koloniálním dědictví, podobně jako problém Pákistánu a Indie. Samozřejmě, že všechny problémy zemí Jihu nemůžeme svalovat na kolonialismus a neoliberální politiku, ale to nás nečiní nezodpovědnými.

Pakliže sledujeme přísnou optikou ty druhé, v současnosti v podobě hrozby globálního terorismu, je třeba, abychom stejným, ba přísnějším metrem nahlíželi na své vlastní činy.

Odsuzuje-li pan Lánský jednu nebo více společností na základě vlastní bolestné zkušenosti či na základně jemu věrohodných faktů a aplikuje-li coby mravní osobnost emoční stanovisko, pak jako erudovaný člověk musí uznat, že společnost, již obhajuje, nemůže před těmito kritérii obstát. Samozřejmě, že autor promítá do svých názorů svoji politickou zkušenost, a proto představa té druhé, vzdálené se stává zidealizovanou. Musí být těžké žít dlouhý život v nesvobodné společnosti a jisté potřebné iluzi; o to je horší rozčarování, zjistíme-li, že společnost, již jsme považovali jako pozitivní opak té, která nás dusila, může mít ještě černější praktiky doložené dějinami.

Stejnou hodnotu tak má pohled na svět například očima kolumbijského rolníka, jemuž americké letouny zničily chemickými folianty pole, které po generace živilo jeho rod a které již nemůže poskytovat žádnou úrodu. Nakonec on i celá jeho rodina skončí v některém z mnoha brlohů na periférii malé bohaté společnosti. V těchto ghettech, v Latinské Americe nazývaných "favelas", žije v otřesných podmínkách na celém světě jedna miliarda lidí, z velké části kvůli politickým a ekonomickým reformám západní "otevřené společnosti".

Nikdo nemůže být katem někoho, kdo přišel o svobodu a celý majetek. U nás šlo o nemovitosti a zemědělské usedlosti, mnohaleté tresty odnětí svobody, zničené rodinné vazby i lidské životy, v Libanonu například během nedávné války přišel nejeden nešťastník o celou rodinu a své nuzné obydlí a stal se jenom statistickým údajem nemajícím naději na žádnou rehabilitaci.

Domnívám se proto, že člověk nějak poznamenaný vnější zlou skutečností má srdce víc otevřené cizím neštěstím, a tudíž pochopení pro strádání druhých.

Autor v textu píše, že hlavním zdrojem islámského terorismu je Blízký východ a snahy o likvidaci Izraele. Každý, kdo je schopen si na internetu vyhledat webové stránky OSN, nejlépe v angličtině, a dvou konzervativních organizací zabývajícími se lidskými právy - Human Rights Watch a Amnesty International, může se seznámit s desítkami rezolucí Rady bezpečnosti OSN a řadou výročních zpráv těchto dvou organizací, jež v drtivé míře odsuzují izraelskou militaristickou politiku a v menší míře akce radikálních palestinských organizací a buněk. Před několika lety se konal v zemích Evropské unie průzkum veřejného mínění a okolo šedesáti procent respondentů na dotaz: "Jaká je největší světová hrozba?", uvedlo, že izraelská politika, a to především v okupovaných teritoriích.

Přestože existuje mnoho rozporuplných studií i výzkumů veřejného mínění, zprávy o dění v regionu můžeme čerpat od různých nevládních organizací provádějících mravenčí práci, například od organizace Betselem. Cenné je zpravodajství přímo od žurnalistů, jako jsou Robert Fisk, reportér píšící pro britský deník Independent, nebo nezávislý novinář Jonathan Cook, který dlouhodobě působí v izraelském Nazaretu. Kritika agresivní politiky Izraele přichází i od představitelů izraelské inteligence a kultury. Spisovatel Uri Avnery patří k těmto čelným kritikům, a navazuje tak na kritiku izraelské politiky osobností židovského původu, jako jsou Albert Einstein, Martin Buber a Erich Fromm.

Co je ale ještě více zarážející -- nesouhlas s izraelskou zahraniční politikou přichází také od křesťanů a Drúzů žijících v Libanonu, ba dokonce ze Saúdské Arábie, věrného spojence Spojených států. Mluví-li pan Lánský o Hizballáhu jako o teroristické organizaci dotované Íránem, má částečně pravdu, i když zmiňuje jeho sociální programy pro chudé, kterými je hnutí kloní na svou stranu, stejně jako Vietkong ve vietnamské válce, IRA v severním Irsku a čerstvě nyní Talibán v jižním Afghánistánu.

Hizballáh, který mimo jiné vznikl po americko-izraelském tažení do Libanonu v roce 1982 z pohnutek přeživších, kteří přišli o vše, i pohnutek zradikalizovaných osob,a zároveň jako reakce na početné válečné zločiny způsobené touto plánovanou agresí (ostřelování sanitek, nemocnic a budov Červeného kříže, bombardování bezbranných uprchlíků, hlavně žen a dětí, mučení vězňů v koncentračních táborech), má v regionu velkou podporu.

Hizballáh má nyní podporu napříč mnoha arabskými zeměmi, a je velkou částí tamní veřejnosti vnímán jako organizace, jež dokázala přes početní handicap vzdorovat izraelskému vpádu. Je také považován za jakési paralelní vedoucí centrum odboje proti izraelské zahraniční politice.

Faktem je, že hnutí dostává zásilky vojenského materiálu hlavně od Íránu, ale trochu cynismu si neodpustím. Zatímco Hizballáh ostřeloval vojenské a civilní objekty starými kaťušemi, dárkem to od již patnáct let neexistujícího Sovětského svazu, Izrael je první zemí na výplatní pásce štědrého donora USA a inkasuje denně 15 miliónů dolarů vesměs na zbrojení.

Vlastní několik set jaderných hlavic v pohotovosti (na rozdíl od neexistující íránské atomové pumy), které byly vyráběny proti stanovám Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) a dalším úmluvám. Izrael může jednat na svou pěst, jelikož má za zády světového hegemona.  Izrael se ale obává toho, že by zdejší národy mohli žít v míru, jak dokazuje jeho letitá opozice vůči usmiřovacím tendencím, které prosazuje mezinárodní společenství přes třicet let, a které jsou vytrvale blokovány, jak dokazují oficiální i neoficiální zdroje.

Autor se rovněž zabývá postavením "jihoamerických tygrů s totalitářskými tendencemi" a poukazuje na jejich "jakousi levicovou ideologii". Ve státech, jako jsou Venezuela, Bolívie, Brazílie, Chile a Argentina (po pětisetletém porobení Španěly a Portugalci, kteří během sto padesáti let vyhladili na sto miliónů domorodých obyvatel ve jménu evropské kultury a zanechali zemi vydrancovanou na úkor svých mocenských choutek, později diktátu Spojených států, Světové banky a Mezinárodního světového fondu, jenž tyto země likvidoval celá desetiletí prostřednictvím ekonomické politiky, jež ještě více prohloubila rozdíl mezi malou bohatou elitou a drtivou většinou zbídačených, i prostřednictvím eskader smrti), se z občanských hnutí, která vznikla v reakci na extrémní útlak, stávají politické struktury, a obyčejní lidé volí někoho ze svého středu. Na pořadu dne jsou témata, o kterých se jim dříve ani nesnilo: sociální reformy, znárodnění majetku cizích korporací, práva žen, právo vlastnit půdu a vodní zdroje atd.

Cokoliv si můžeme myslet o populismu Huga Chaveze nebo skandálech Luly da Silvy, nevypočitatelnosti Evo Moralese, jedno je jisté -- přesto mají obrovskou podporu obyčejných lidí, jaké se u politiků v některých otevřených společnostech západního typu nelze dopátrat.

Pan Lánský má pravdu v tom, že do budoucna je třeba s těmito a dalšími zeměmi, jako jsou Indie a Čína, počítat, ale kovbojská rétorika texaského honáka tuto možnost přímo ohrožuje.

Na konci článku se autor zmiňuje o americkém prezidentu Ronaldu Reaganovi a nazývá jej velkým státníkem, který zemím trpícím pod komunistickým jhem velkou měrou pomohl. S tímto názorem se nemůžu ztotožnit. Stalo se tak na úkor desítek milionů amerických občanů - kvůli plošným škrtům v sociální sféře ve prospěch iracionálního zbrojení, militarizace kosmu a projektu SDI ( Strategic Defense Initiative), lidově hvězdných válek, což mělo podle mnohých expertů za následek kolaps sovětské "Říše zla".

SSSR trpěl dlouhou dobu vnitřními ekonomickými potížemi a navzdory marným výstřelům do tmy a dlouhotrvající agónii v podobě perestrojky spolu s vynucenou militarizací země musel pod náporem těchto i dalších faktorů zkolabovat. Mám za to, že Reaganova agresivní politika tento pád jen urychlila, ale nebyla jeho hlavní příčinou.

Zahraniční politika Reaganova kabinetu se v prvé řadě soustředila na vymýcení terorismu v Centrální Americe -- rozuměj -- odborů, rolníků, katolického disentu i komunistů, a zanechala za sebou čtyři spálené země, statisíce mrtvých a miliony lidí vyhnaných do exilu. Reaganova administrativa podporovala taková monstra politických dějin, jako byli Suharto, Husajn, Ceaucescu, Duvalier, Marcos, Čon; apartheid v Jihoafrické republice, režim, jenž má na svědomí v Angole a Mosambiku jeden a půl milionu lidských životů během Reaganovy éry, izraelský vpád a následnou okupaci jižního Libanonu, kdy přišly o život desítky tisíc lidí atd.

Je tedy dle mého soudu nespravedlivé mluvit o obětech iluzorního představitele dobra jako o politováníhodných přešlapech a omylech a démonizovat zločiny oficiálního nepřítele - ať již mluvíme o vyzbrojování darebáckých států, či teroristických buněk. Třebaže pod tíhou těchto zjištění můžeme propadnout marasmu, alternativ k současnému světovému uspořádání je mnoho, stačí jen pořádně naslouchat a přemýšlet o dění kolem nás.

Vytisknout