Pomiňme běžné věci, jako je jistá únava z 8 let vlády ČSSD, nalepení různých kriminálních existencí na vládní stranu, katastrofická kádrová politika Stanislava Grosse a další. Soustřeďme se na to, co tvoří předpoklad toho, aby ODS mohla dlouhodobě mocensky ovládat celou zemi. Důvodů umožňujících současnou superioritu občanských demokratů je jistě spousta, zaměřme se na šest bodů, které jsou dlouhodobějšího charakteru, a jejichž změna je otázkou neviditelné, často sisyfovské, práce. Bez této změny bude ovšem stín bavorského scénáře dopadat na levici neustále.

V první řadě jsou to média. Stává se to sice již jistým klišé, že česká média jsou silně propravicová a po jistém výkyvu v druhé polovině 90. let i "proódéesácká", ale kdo sleduje český mediální provoz, tak opravdu nestačí žasnout. Základní mantinely českého novinářského mainstreamu (MF Dnes, LN, Reflex, Euro, Týden, HN apod.) jsou nastaveny tak, že vytyčená norma směřuje od společensky konzervativních idejí a společenského liberalismu po neoliberální ekonomickou doktrínu. Na tomto hřišti se odehrávají umělé bitky o směřování české společnosti, aniž si aktéři těchto wrestlingových soubojů uvědomují (a nebo právě proto), že celou svou činností a myšlením podporují směr, který hlásá tezi "no alternative", aniž si uvědomují, že za daných podmínek jsou jejich souboje o pluralitách směřování směšné.

Dokonce i retardační činnost ČSSD, která působila v těchto vytyčených mantinelech a jen s největším úsilím se bránila jejich rozšiřování, je pro ně něco, co ohrožuje svobodu (jedno ze slov, které si ukořistili, pozměnili a používají jako zbraň) a přirozený vývoj věcí. Kdokoliv se pokouší byť i jen pochybovat o nosných ideových sloupech současnosti je zesměšněn, vymazán, nebrán v potaz, označen za komunistického sympatizanta, milce starých pořádků, křísitele diktatury proletariátu, pošlapávače památky komunistických obětí apod.

Tato mediální hra vyprofilovala dvě spojené skupiny, které se navzájem ovlivňují a oblbují, na jedné straně novinářská rota typově reprezentována "objektivitou" moderátora Nedělní partie Petra Šimůnka a na druhé straně stále více rostoucí skupina recipientů této novinářsky jednostranné, ideologické a předpojaté práce, která se halasně prohlašuje za elitu a předvoj "pravicového pokroku", za vyvolence a nositele nových myšlenek. Zkrátka ti, kteří patří k voličskému tvrdému jádru ODS, které dává sice této straně jistý druh volební jistoty, ale zároveň ji to zbavuje možnosti stát se široce přijatelnou (to co se děje nyní není prolomení hradeb přijatelnosti ODS, ale vítězství veřejného obrazu Paroubka, jako novodobého ďábla a zemského škůdce číslo 1).

Tyto dvě skupiny spojuje zvláštní druh nařvanosti, zploštělého vnímání reality, étos nositelů pravdy, jistý druh pohrdání všemi, kteří nemyslí jako oni. Jistý druh povýšenosti nad "jinakostí", jistý druh zasévání mezigenerační nenávisti. Modelování či spíše válcování reality tímto konglomerátem, je jednou z velkých opor a jistot ODS. Je nutno s tím počítat dlouhodobě a nekalkulovat s možnou změnou postojů těchto "neodemokratů".

Je nutno naopak využít toho, že jakákoliv indoktrinace vyvolává zároveň protiakci, že halasná veřejná produkce těchto mediálních masérů sebou ponese rysy komičnosti a tragikomedie (stačí si vzpomenout na směšnou novinářskou činnost a sterilitu normalizačních žurnalistů), a proto nemá smysl, aby se sociální demokracie a jiné levicové strany snažili jakýmkoliv způsobem vlichocovat do přízně tohoto konglomerátu, snažili se umírňovat rétoriku ve stylu "neoliberalismu s lidskou tváří" apod.

Naopak bude nutné podílet se na vytváření vlastních mediálních kanálů, novin, internetových webů, think-tanků apod. Tyto informační sítě by měly být schopny zprostředkovávat informace, které dnešním mainstream opomíjí, vynechává, osekává či jakýmkoliv jiným způsobem pozměňuje, zároveň by základem těchto infokanálů měla být pluralita, alespoň v tom stylu, v jakém se prezentuje nejlepší současné české médium Britské listy. Je to dlouhodobá záležitost, ale dosavadní hulvátská přetahovaná na "jejich hřišti" a s "jejich publikem" je pouhou ztrátou času.

Druhou věcí, která ODS silně nahrává je nedostatečnost a zastaralost zastupitelské demokracie se všemi jejími metodami práce, s její korupcí, s její náchylností k, Marxem jasnozřivě viděnému, parlamentnímu kreténismu. Dnešní struktuře společnosti již neodpovídá vládní systém spočívající v klasických postupech parlamentarismu 19. století. Protože zároveň selhaly pokusy o nápravu těchto nedostatků vykostěním celého systému a jeho ponechání v pouhé formální podobě, je nutné celý systém demokratizovat.

Je nutné demokratizovat demokracii, jak píše Giddens, Wallerstein apod., je nutné volat po referendech na všech úrovních, zkoušet zavádět instituty odvolatelnosti politiků během funkčního období, prosazovat a důsledně trvat na masivním právu na informace o veřejných zakázkách, je důležité přinutit byrokratické hladové smečky, což jsou v našich podmínkách politické strany, aby fungovaly jako platformy pro širokou veřejnost, ne pouze pro své zasloužilé straníky apod.

Je nutné co nejvíce narušovat představu, že principy klasické parlamentní demokracie jsou posvátné a jejich doplnění či okysličení je něčím, co jde proti demokracii, proti vládě lidu. ODS se samozřejmě bude stavět proti všem inovacím, protože současný stav nehybnosti, necirkulování elit vede k naprostému znechucení a odcizení politiky lidem, v nichž vítězí Marcuseho jednorozměrný člověk se zájmem jen o dnešek, jen o sebe. Zájem o politiku mají poté jen "skalní", kteří rozhodují volby. Evidentní je, že nejtvrdší jádro v současných podmínkách má ODS a vždy jej bude moci mobilizovat antikomunistickými výzvami či apely k obraně "polistopadového vývoje", tato hesla budou mít ještě dlouho mobilizační náboj a budou moci býti s úspěchem (pro ODS) využívána.

Třetím bodem, který umožňuje současnou modrou ofenzívu je psychologie celé postmoderní společnosti. Její nejlepší analyzátor Zygmunt Bauman diagnostikoval 4 typy postmoderního člověka, přičemž ani jeden z nich není vnitřně nastaven tak, aby jej mohla dlouhodobě oslovit vize solidární a participativní společnosti, tak jak ji nastiňuje kupříkladu Milan Valach, Imanuel Wallerstein apod. Levice má za této situace velmi složité postavení, protože je vyrostlá a založená na kolektivistických konceptech, ale tyto cesty již nejsou pro individualizovanou společnost lákavé. Sdružování a boj za společné zájmy je něčím, co odporuje flexibilitě, co odporuje selektivní korupci skrze níž jsou kupovány části společnosti, aby byl oslaben zbytek.

Spekulace o tom, zdali má sociální demokracie budoucnost probíhají v Evropě intenzivně minimálně od pádu Berlínské zdi (u nás zajímavá diskuse v minulém roce na stránkách Listů či texty skeptického Jana Kellera), objevily se modernistické verze (Nový střed, Třetí cesta a jiné víceméně středopravicové vize s lidskou tváří), ale defenzíva a ústup levice vůči neoliberálním konceptům pokračuje, snad s výjimkou Latinské Ameriky.

V českých podmínkách je navíc situace komplikována trvajícím ztotožňováním levice se zločiny komunismu (a vyzdvihování pouze těchto zločinů), na němž se podílí téměř celá elita bez výjimky, až na pár disidentů (viz Milan Valach, Erazim Kohák apod.), což bohužel způsobuje, že potencionální levicoví spojenci - zelení, ČSSD a komunisté jsou rozděleni zákopy a jejich spolupráce je v dohledné době stěží představitelná.

Čtvrtým bodem umožňujícím superioritu ODS je zájmové a psychologické i logické propojení podnikatelských vrstev s ODS a zároveň zájmové a často postkriminální spojenectví kuponoprivatizátorů 90. let a těch, co jim kryli záda. ČSSD do tohoto systému hbitě naskočila v éře opoziční smlouvy a na nižších stupních samosprávy, kde si ODS drží pevné pozice po celých 15 let. Toto společenství vzkvétá vesele dál bez omezení (uvidíme, jak se vyvine situace v Brně, nová radnice by mohla být lakmusovým papírkem možného omezení vlivu těchto vazeb, i když...). Z vazeb ale může ODS čerpat trvale finanční subsidie, podporu psychologickou a navíc jistotu, jež této straně umožňuje trvale takové zázemí, které jí i v dobách, kdy ODS volby nevyhrává, zajišťuje tak významný vliv na rozhodující věci, že i volební vítězství opozice praktický nepřináší změnu, ale jen kosmetické (a i to je tvrdě kritizováno) přesunování hromádek.

Tato jistota je opět dlouhodobá, nezlomitelná a neexistuje možnost, jak na těchto místech ODS oslabit. Co muže totiž ČSSD a zbytek levice nabídnout malým a středním podnikatelům, kteří jsou korumpováni nabídkami snižování korporátních daní, nabídkami okrajování zákoníku práce, nabídkami na úlohu avantgardy společnosti, nabídkami umožňujícími rychlou maximalizaci zisku bez vynaložení jakékoliv invence, nabídkami v jejichž podtextu je zakódováno, že veškerou nejistotu a rizika musí na svá bedra převzít jen zaměstnanci.

Slyšel by dnes vůbec někdo z nich na hesla, jež ještě před 35 lety byla brána vážně, na hesla o společenské zodpovědnosti, o odpovědnosti podnikatelů za své zaměstnance i vůči místní komunitě a lokalitě v níž podniká? Neoliberalismus (neztotožňovat s kapitalismem, je to pouze jeho extrémní verze) je nejkorupčnější ideologií dneška a tolik proklamované útoky na údajné kupování voličů sociálním státem jsou drzostí a výsměchem realitě.

Pátým bodem, nad nímž by se měla celá levice začít rychle zamýšlet je naprostá porážka v boji o "generaci pětatřicátníků" a mladších. Zde panuje vůči celé levici (nejen KSČM, i když vůči ní je to nejviditelnější) přinejmenším odpor a nechuť. I zde to má ODS lehčí než levice, především ČSSD. Mnohem jednodušeji se apeluje na člověka, který je mladý, zdravý, perspektivní, flexibilní, se solidním vzděláním, že je nutné snižovat daně, což poskytne individuu možnost větší osobní finanční svobody, obzvláště, když na obzoru je nutnost zařídit si bydlení atp. a nikoliv přízrak nemoci, finančních plateb na vysokých školách za potomky atp.

Mnohem lépe se argumentuje tím, že se mají snižovat daně i právnickým osobám včetně velkých nadnárodních korporací, v nichž lze nalézt solidní zaměstnání. Zvláště, když alternativou je odchod těchto firem jinam. Mnohem lépe se podbízí lidem s tím, že je nutno osekávat sociální systémy, když média a všichni opinion makeři denně pracují na tom, aby se ukazovaly pouze případy těch, kteří těchto systému zneužívají a už ne těch, komu bylo díky jim umožněno se zvednout či na přechodnou dobu si zachovat důstojné životní podmínky.

Nepříliš složitě se do podvědomí ukládají informace o tom, že sociální stát, sociální legislativa apod. jsou jen kotvou a chamtivou nic nedávající rukou, velmi dobře se manipuluje s podvědomím, když se každá služba státu či veřejného sektoru bere jako nedokonalá samozřejmost (nikdo už nebere v potaz, jak fungovaly služby evropských států před 70-80 lety, pilně se pracuje na tom, aby tyto otázky nikdo nekladl) a každé klopýtnutí téhož se bere jako typická systémová chyba sociálního státu (vždy, když kdekoliv vystupuje nějaký zástupce Liberálního institutu, najmě jejich mediální hvězda Miroslav Ševčík, tak lze s napětím očekávat v kolikáté vteřině jeho vždy bystrého monologu se dozvíme, jak je stát špatný hospodář a jak neviditelná ruka trhu vyřeší všechny bolesti světa a pokud některé zůstanou, tak si za to mohou pouze dotyční neschopní jedinci a jejich nevůle akceptovat "přirozené zákony nejspravedlivějšího arbitra, tedy trhu".).

Miroslav Ševčík dopracoval zásadu "V jednoduchosti je síla" k naprosté dokonalosti. Velmi šikovně se podněcuje novodobá nenávist, nyní už ne třídní, která má ušlapat všechny mající smůlu, průměrné, nemocné, všechny ty, kteří pomoc těch schopnějších, šťastnějších a lepších budou vždy potřebovat, bez této solidarity, nikoliv charity, nemůže žádná společnost fungovat. ODS a její spřízněnci si vychovávají voličskou skupinu, které bláhově slibují "modré zítřky" cudně skrývajíc, že vždy je něco za něco.

ČSSD a celá levice by měla mnohem radikálněji poukazovat na konce těchto "modrých zítřků", měla by mnohem radikálněji poukazovat na nejistotu a vratkost postavení všech, kteří jsou vydání systému všanc, protože neoliberální ruleta přinese víc prohrávajících, než kterýkoliv systém předtím. Postavení ODS je v této oblasti momentálně silné, ale nesmírně vratké.

Posledním důležitým bodem je politika levicových stran, především ČSSD, protože ta jediná má schopnost přetáhnout část voličů ODS nebo ze středopravicového spektra. Je nutno začít i ve straně s uskutečňováním opravdové "demokratizované demokracie", začít s vnitrostranickými referendy, s přímými volbami, s tvorbou programu, jenž by chvíli nekopíroval Třetí cestu, poté se pouze zlidšťoval program ODS, pak se snažil přibližovat ke komunistům.

Je nutné naprosto otevřít stranu veřejnosti, na kandidátky protlačovat i zástupce nestranické veřejnosti, netrvat na centralizovaně řízené straně, která pod jedním předsedou hýká napravo a pod druhým nalevo, je nutné začít s návrhy na pomalé okrajování naddimenzovaného počtu volených zástupců a jejich obslužného personálu na všech stupních samospráv a zákonodárné moci.

Hlavně je nutné přesvědčit sebe sama, že politická rozhodnutí a politická moc už nemůže být absolutně v moci stran, ale že rozhodnutí musí směřovat do rukou lidí v podobě referend, že musí skončit novodobé mnohoobročnictví a nadměrečné požitky pro volené, ale nesloužící (na Blistech o tomtéž například Hošek, mnohokrát Valach aj.). Taktéž je nutné spolupracovat s co největším počtem subjektů na levici, vytvářet lokálně Wallersteinovy "duhové koalice". Teprve poté lze požadovat něco od české společnosti. Do té doby bude sociální demokracie a celá levice jen těžkopádným souputníkem vitální ODS, blokem od něhož se nečeká nic jiného než pouhé korekce těch co udávají směr.

Lze tedy očekávat děsivý vývoj spočívající v tzv. bavorském scénáři? Domnívám se, že i přes výše uvedené plusy a jistoty na straně ODS je to zbytečný skepticismus (pokud nezvítězí myšlenka, že má být zaveden většinový volební systém do sněmovny, to by byl nepochybně krok k diktátorské klasické demokracii modrého ražení). ODS má přese všechny své výhody i značná omezení, která jsou zapsána v její zřizovací listině. Vznikla na vlně začínající získávat obrysy po druhé světové válce, na vlně, která nabrala na síle v polovině 70. let a která kulminovala v posledním desetiletí 20. století.

Neoliberalismus není scelovací doktrínou, neřeší základní otázku každé společnosti - rovnost, ale naopak prohlubuje nerovnost, je to ideologie, která vsadila na to, že bude táhnout vítězně díky tomu, že pomocí ní se vytvoří silná a akceschopná vrstva, jež bude schopná ustát tlak na případné změny. Tato ideologie ovšem jen násobí problémy postmoderní společnosti, nemůže je řešit a ani je řešit nechce. S těmito problémy si ODS nedokáže poradit a ani nevytváří prostor k tomu, aby je mohla řešit společnost sama.

Pro nejbližší dobu 2-3 volebních období (sněmovních i do samospráv) má ODS nepochybně jistotu, že ve všech řídících složkách si udrží převahu, ale nikdy ta převaha nenabude bavorských rysů, hrají proti tomu, jak důvody nedostatečnosti neoliberalismu pro postmoderní společnost, tak důvody historické a psychologické mající specifický český původ.

Bude zajímavé sledovat, jak ODS ustojí svojí politickou prioritu z očí do očí problémům, které začne vytvářet aplikací svého programu. PR agentury budou mít co dělat, aby stačily vysvětlovat, že to vše se činí pro budoucí "šťastné zítřky", že opravdu platí "no alternative".