Zajímavé je, že člověk, jenž takto Paroubkovu osobnost vyprofiluje, se obyčejně předsedu ČSSD snaží tímto označením urazit. Já bych takováto tvrzení o své osobnosti jistě bral jako urážku, nicméně nejsem politikem. Každý politik se přeci z podstaty stranického systému o autoritářský styl snaží a snažit musí. Jinak by nebyl úspěšným. Přeci nikdo nemůže tvrdit, že Miloš Zeman či Václav Klaus se prezentovali a dodnes prezentují nějakou přehnanou tolerancí k jiným názorům, přičemž s tolerancí ke svým spolustraníkům (u prezidenta dočasně pozastaveným) je možné tvrdit totéž ba možné ještě vyhroceněji.

Takovýto vývoj směrem k charismatickému a demagogickému vůdcovství již předjímali mnozí jiní myslitelé, přičemž jejich myšlenky jsou mnohdy již velmi vousaté. Stačí jen připomenout významného německého sociologa Maxe Webera mnohé další. Vývoj stran ke stranám masovým přímo politika nutí k tomu, aby se pokusil takové dominantní postavení zaujmout, protože dav je právě tím, kdo si pevné vůdcovství a jednotu vyžaduje. Strana totiž hledá své možné voliče ve všech vrstvách společnosti, protože strany, které by se obracely jen k té či oné skupině lidí nemohou být dominantní.

Z toho důvodu musí mít strana co nejjednodušší program, nejlépe co nejvíce heslovitý a úderný. Aby tato hesla zněla přesvědčivě musí být artikulována stranou bezvýjimečně. Minimálně v období voleb je toto nutnou podmínkou. Nejlépe k tomu poslouží ztělesnění celého programu v osobě jediného demagoga (vždyť co jiného bylo celé předvolební dovadlo, kdy se neustále na obrazovkách představovali tytéž dvě tváře), který se poté automaticky pokládá a také je ostatními pokládán za přirozeného vůdce.

Jiří Paroubek je jen dalším obrazem takového politika. Není zdaleka prvním a nebude jistě ani posledním v řadě, jíž vévodí Klaus se Zemanem (psáno abecedně). Může nám to být protivné. Nepochybně. Tento typ politika však vyvěrá ze samé podstaty stranictví. Proto buď změňme systém stran (například jakýmsi přeformulováním Havlových myšlenek ještě z dob disentu, jeho myšlenka postmoderní demokracie je jistě velmi inspirativní), já bych byl jen pro nebo přijměme tento politický styl jako nutné doprovodné zlo stranické demokracie. V každém případě se však nenechme ošálit lidmi se stejnou maršálskou holí schovanou za zády, že Paroubek je jediným zlem našeho systému.