My v ČR teď máme "na stole" novou porci povolební politiky. Spojené státy snad ještě naléhavěji budou muset najít v tom iráckém setrvalém krveprolévání zcela nové a kéž by spásonosné řešení nejen pro Irák a vůči celému, nejen muslimskému světu. Lidstvo navíc, jak se zdá být stále zřejmější, mělo by urychleně hledat optimální cestu k tomu, jak efektivně čelit již se hlásícím klimatickým změnám.

Na tomto pozadí asi tolik nezáleží na tom, jak mluvíme. Hlavně že se --- kéž by --- aspoň někdy domluvíme, že? Gramaticky korektní mluva vyšla z módy. Budiž. Lidový jazyk není tak strojený, že ano? Kdyby byla čeština mezinárodně významným jazykem, musela by mít větší ohled na ty uživatele, pro něž není mateřštinou. Pak by byla aspoň v rozhlase a v televizi blíže normě. Zatím nerozvádějme, že samo respektování náležité formy pro oslovování veřejnosti není formalismus!

Před lety se hodně a opakovaně psalo o tom, že slovo "renesance" by se mělo vyslovovat s "s" uprostřed slova. Už proto, že se u tohoto výrazu přejatého z francouzštiny (dosud) píše zdvojené "ss" ("renaissance"). Původní korektní výslovnost už skoro neuslyšíme. Ani mezi odborníky ne. Kupodivu týž vývoj ke znělému "z" lze u tohoto slova zaznamenat třeba v němčině. Nezapomeňme, že bezděčně uvolněná výslovnost způsobí časem nutné korekce i pro příští gramatiku a pravopis. S rizikem stále většího odstupu jak od vlastní "spisovnosti", tak i od jazyků, které udržují značnou měrou historický pravopis. Pokud z takových jazyků sami často výrazy přejímáme, svou příliš uvolněnou jejich českou výslovností ztížíme svým dětem osvojení těchto jazyků. To jistě žádoucí není.

22. 10. byl věnován na ČT2 večer šansonu Hany Hegerové. Klíčové slovo pořadu bylo původně francouzské slovo chanson" (tedy "píseň"; v daném kontextu spíše "popěvek"), s náležitou výslovností uprostřed slova s "s". Málokdo tuto výslovnost v pořadu respektoval. Uprostřed slova to "bzučelo" kdekomu během programu. Všichni říkali suverénně "šanzón". Nic ve zlém. Samozřejmě i špatné příklady táhnou. Proč ale i odborník vyslovuje nenáležitě? Jen proto, že "se" to už takto "jaksi" vžilo?

Ještě jedna perla ze včerejška. Při ohlašování televizního programu do dalšího dne bylo možno na obrazovce číst anglické slovo "liberty". Hlasatel zahlásil "lajbrty"! Jak je možné, že v nejistotě si hlasatel včas neověří, jak má výraz vyslovit? --- To před časem jeden kinematografický odborník pro rozhlasový pořad anglické slovo "thriller" vyslovil suverénně "trajler"!

Mimo tuto souvislost, jiný příklad. Také ještě ze včerejška. Jméno jednoho slavného motoristického závodníka se píše "Alonso". Tvrdošíjně a setrvale je vyslovováno se "z" uprostřed slova. Málem si už netroufám napsat, že náležitá výslovnost je jedině s "s"! Sportovní reportéři se naučí žádoucí výslovnost jmen jen tehdy, když zajedou do země, ve které jsou taková jména doma. I když ne vždycky. Výraz "San José" --- zřejmě už s možným zřetelem k pokleslé zdomácnělé výslovnosti jména "dona José" z Bizetovy Carmen --- také nenáležitě místo "syčení" stále "bzučí"; aniž teď rozvádíme, že se španělská výslovnost liší od americké výslovnosti města téhož jména...

Jde jen o pár příkladů. Jsou to doklady "očividné" (spíše ovšem "sluch mučící"), politováníhodné povrchnosti vůči výrazům, s nimiž často celoživotně pracujeme. Opravdu je to nadlidský úkol respektovat jistá pravidla kultivované výslovnosti, respektovaná dokonce mezinárodní jazykovou komunitou? Nemálo by nám to pomohlo k vnímavosti pro jiné jazyky, než je český; a také bychom se při větší citlivosti k fonetice lépe dorozuměli. Je to málo?