Školení poradců v terénu

Nejprve jsem měl dojem, že jednání prezidenta Klause vyplývá z potřeby podřizovat dění okolo sebe, byť by se jednalo o dění ústavní, svému neutuchajícímu egocentrismu. Pravděpodobně ale není prezidentova sebestřednost a snaha rozšiřovat omezené pravomoci prezidenta do rozměrů pro českou ústavu cizího prezidentského systému jediným zdrojem jeho ústavních hrátek. Věc má i svůj didaktický rozměr -- Václav Klaus udělá rozhodnutí, veřejnost ho podle očekávání napadne a Hrad provede "výsadek" jednoho člena početného hradního komanda do terénu, aby splnil svou misi. Naposledy se takového praktického cvičení dostalo panu Petříkovi, který se v "nepřátelském" prostředí pokusil vybojovat území demokracie a ústavnosti na stranu svého velitele po jeho dalším odvážném pokusu rozšířit hranice tohoto území do nevídaných rozměrů. Obávám se, že pan Petřík nebyl na tuto misi dostatečně vyzbrojen, i když na Hradě asi považují jeho rituální tanec s lukem a šípy při zaklínaní "nepřátelských" zbraní za vítězství v další důležité bitvě...

Intelektuální harakiri

Pan Petřík začíná vskutku slibným počtářským rébusem o tom, co prezident neřekl (jak známo, prezident se setkává s tak malým pochopením, že na hradních stránkách" k tomu musel vyčlenit prostor). Pan Petřík v argumentaci proti článku zástupce šéfredaktora Respektu soudí, že Erik Tabery špatně interpretoval prezidentova slova o požadavcích na další jednání o vládě.

Vyjádřit slova "vylučuji možnost, že bych akceptoval nějaký obchod s jedním hlasem doleva či doprava, nahoru či dolů" jako odmítání stojedničkové podpory podle prezidentova poradce nelze...:)

Místo očekávaného vysvětlení této neřešitelné hádanky ale pan Petřík předkládá jakousi apologetiku toho, proč prezident může stojedničkovou podporu odmítat. Tím bychom s ním mohli skonči, protože když dementuje to, co dementoval na začátku svého textu, nemá asi smysl snažit se očekávat od něj nějakou integritu a konzistenci.

I zbytek je ale natolik zvláštním čtením, že by bylo nefér se nezmínit. Prezidentův rádce ihned potvrzuje, že jde skutečně o problém se "stojedničkovou vládou", čímž asi svůj vlastní úvod považuje za zapomenutý. Prezidentův postoj je podle něj naprosto legitimní a je postaven na tom, že poprvé od roku 1989 nedostala vznikající vláda důvěru sněmovny a že je to poprvé, co si šla pro podporu vláda, která nevznikla dohodou sněmovní většiny.

Rozumí tomu někdo? Já tedy příliš nerozumím tomu, proč by vláda nemohla vzniknout s podporou 101 poslaneckých hlasů. Asi mi unikají nějaké z podhradí těžko srozumitelné souvislosti.

Hlavní argumentační výbavu Petříkova článku je nutné citovat:

Ať čtu citovaný článek ústavy kolikrát chci, nemohu stále přijít na to, jak z tohoto článku lze odvodit odmítání zcela regulérních postupů při vzniku nové vlády. Jediné, co mi odhalení prezidentova způsobu chápání ústavy říká, je fakt, že prezident Klaus se rozhodl určovat na základě svého majestátu, co je a co není "volnou soutěží dobrovolně a svobodně vzniklých politických stran respektující základní demokratické principy."

Nebo snad jde prezidentovi o přemíru hrubého verbálního násilí, které se stalo pro politickou diskusi v České republice normou? Jedině tak by se dalo prezidentovo jednání chápat jako smysluplné a s ústavou nekolidující.

Jak si vůbec prezident Klaus může dovolit určovat, které politická dohoda je přípustná a která ne? I kdyby na krásně někdo z poslanců hlasoval při vyslovení důvěry vládě v rozporu s ostatními poslanci téže strany, jak může prezident toto jeho rozhodnutí "vetovat" tím, že je dopředu odmítne? Co to jsou, pro pána krále, "ad hoc většiny"? Chtěl by snad prezident do ústavy vložit zmínku o tom, že poslanci musí popřít svou individualitu a ctít stranické dohody, která navíc nesmí být uzavírány ad hoc??

V tom případě ale může být poslancem kdokoliv, kdo bude ochoten přizpůsobit se jasně předem danému stranickému řádu a držet vždy krok se stranou. To už ale není politická strana, to je armáda, pane prezidente!

Do armády lze naverbovat kohokoliv, kdo je ochoten prodat svou individualitu za snadné živobytí, což je koneckonců taky problém české politické scény -- příliš mnoho těch, kteří v ní našli snadnou cestu k dosažení vysokého společenského postavení a související moci.

Rád bych věřil, že těmto pochybným individualitám nechce prezident přenechat dohodu o vládě, protože se obává jejich amorality, ale to by musel dělat úplně jiné kroky než snažit se právě takový stav politiky podporovat. Je to jen další důkaz toho, že Václav Klaus není schopen dostatečného nadhledu k tomu, aby se stal skutečným prezidentem.

Pan Petřík se může snažit sebevíc, ale ani v případě, že by byl dobrým obhájcem svého šéfa, by nemohl tento fakt zvrátit. Natož svým "pokusem" na Britských listech. Na Hradu si usmysleli, že "stojedničkový půdorys neexistuje". Značnou část veřejnosti o tom není nutné přesvědčovat a když to budou prezident a jeho družina tvrdit dostatečně hlasitě, posílí dojem, že tomu tak skutečně je. Velkou část lidí totiž nezajímá, co ti pánové říkají, ale stačí jim, že něco říkají. Pouhý fakt existence něčeho, co připomíná argumentaci, jim poskytuje důležitý doklad o pravdivosti tohoto postoje. Vůbec jim nevadí, že je to prapodivný nesmysl:

Tímto tvrzením povyšuje pan Petřík stranu nad individuální rozhodnutí jednotlivce. To je společenské uspořádání typické pro totalitní režimy. Pan Petřík je samozřejmě kovaný "demokrat" a uznává pluralitu stran, ovšem s uznáním individuálního rozhodnutí ústavního činitele v rozporu se zájmy partaje má problém.

Podle pana Petříka za jednotlivce rozhoduje Strana a jednotlivec je pouze orgánem organizace bez možnosti samostatné existence. Poslanec ale svůj slib neskládá Straně, skládá jej veřejnému zájmu a nikdo jej nemůže omezit v tom, aby jednal v rozporu se zájmy strany, za kterou byl zvolen. Poslanec je zosobněním mandátu a ten mu nemůže být omezován míněním prezidenta a jeho poradce. Poslanecký a senátorský slib totiž zní:

Vykonávat v zájmu všeho lidu (odtud demokracie) podle nejlepšího vědomí a svědomí. O zájmech stran ani písmeno, pane Petříku. Je nepochybně mimo jakoukoliv čest, když se nějaký poslanec nechá zkorumpovat a přeběhne. Jediné, co s tím ale můžete dělat, je kritizovat to a poukazovat na podlost takového chování. Zbytek musíte nechat na svědomí poslance, protože snažit se jeho svědomí nahrazovat není nic víc než doktrína. A to je daleko horší "direkt demokracii" než jeden přeběhlý poslanec.

Na závěr by bylo dobré pana Petříka vyvést z omylu, že se snad jedná o "preferenci jiného jednání prezidenta", které by bylo založena na jakémsi přání. Pana Taberyho asi není možné podezírat z toho, že by si přál vládu postavenou na přeběhlém poslanci, v jeho kritice šlo o to, že prezidentův výklad Ústavy ČR překročil možnosti interpretace.

A to je možné buď vyvrátit, jak se snaží pan Petřík, nebo potvrdit. Zda se povedlo jedno či druhé by ale neměla hodnotit pouze veřejnost. Daleko zajímavější než názor veřejnosti by bylo stanovisko Ústavního soudu k tomu, zda se prezident stále pohybuje v mezích ústavy, nebo jestli už je opustil. Něco mi říká, že by prezident Klaus u Ústavního soudu opět prohrál.

Ideologické odznaky se stále nosí

Zajímavé je, že ačkoliv je kritika ze strany poradce Petříka z Hradu zcela plochá a pramení pouze ze snahy vyvážit v mediálním prostoru poněkud nebezpečně se množící názory na protiústavní chování prezidenta (nikoliv z toho, že by snad pan Petřík skutečně mohl cosi skutečného z textu Erika Taberyho vyvrátit), je nad čím se v souvislosti s Taberyho textem podivovat.

Taberyho text skutečně nese určité nesmyslné vady, které poněkud zavánějí snahou za každou cenu komusi dokázat, že se autor není žádný "levičák" a s "bolševiky" se rozhodně nemaže -- aniž by to autor komukoliv dokazovat musel. Je to stejné, jako když v docela dobrých knihách vycházejících za socialismu byly povinné ideologické pindy.

Nejen že autor nazývá současnou KSČM "bolševiky", čímž značně degraduje svoje rozlišovací schopnosti, navíc ještě ve své kritice protiústavního chování prezidenta sám plísněnému prezidentovi nabízí jinou a zcela originální možnost, jak se chovat protiústavně.

Takové věci, jaké se snaží Klaus prosadit veřejným a vcelku transparentním, i když pravda poněkud protiústavním požadavkem na "kvalifikovanou" většinu pro další vládu, by podle pana Taberyho měl prezident dělat v rámci zákulisního jednání nebo snad pomocí "chytrého nastavení pravidel", což by podle autora bylo v pořádku. Hlavně aby o tom nikdo moc nevěděl.:)

Také dost dobře nerozumím tomu, proč by Klaus měl podávat demisi v případě, že by snad KSČM nějakým způsobem podpořilo novou vládu. Proto, aby předešel vítěznému projevu z Hradu se vracejícího Vojtěcha Filipa na Staroměstském náměstí? Jak je možné, že tak přemýšlivého člověka, jakým Erik Tabery nepochybně je, napadají vize návratu roku 1948?

Vrtěti psem na český způsob

Za povšimnutí stojí také redakční zhodnocení článku Erika Taberyho podle LN. "Výkřik", tedy zvýrazněná citace z textu (v on-line verzi na konci pod článkem), obsahuje sdělení o tom, že prezident má morální východisko v případě, že by musel jmenovat vládu podpořenou hlasy KSČM.

Nevím, jak uvažují editoři LN, ale i pro člověka s velmi malým nadáním pro správné chápání psaného slova musí být jasné, že podstatou Taberyho textu je kritika prezidentova rozhodnutí vymiňovat si, co je parlamentní většina a co není. I proto se tak vehementně snažil tuto kritiku diskreditovat pan Petřík, protože i na Hradě dobře pochopili význam textu.

Jestliže ovšem redakce vytrhne pomocí "výkřiku" jinou myšlenku, dopouští se toho, co bylo vytýkáno BL -- komentáře a zásahu do sdělení autora. Tady se ale jedná o poněkud záludnější formu než v případě podepsaných poznámek v BL (jakkoliv s nimi nesouhlasím).

Můžeme si samozřejmě říct, že daný editor je poněkud méně intelektuálně zdatný, ale to je při velmi vysoké srozumitelnosti Taberyho textu nepravděpodobné.

Jediným dalším motivem tedy musí být záměr a ten záměr může být jedině -- při správném pochopení myšlenkového obsahu textu -- takový, aby "konečný" čtenář (říkejme raději klient) měl spíše dojem, že text sděluje něco jiného než skutečně sděluje. Jinými slovy, skutečně dezorientovaný výkřik Lidových novin má být pokusem o tvrzení, že Tabery nekritizoval prezidenta, ale hledal pro něj únikovou cestu z nelehké situace...Směšné.