Snahu postupně prosadit plné členství Izraele v Atlantické alianci již dlouho projevoval generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, bývalý španělský pravicový premiér José Maria Aznar a někteří pravicoví politici v Itálii. O dnešním generálním tajemníkovi NATO je všeobecně známo, že jeho postoje k činnosti aliance jsou souběžné s názory Pentagonu a amerického ministerstva zahraničí, které by uvítaly globální úlohu NATO. Proto nepřekvapí, že v minulých měsících navštívil Jaap de Hoop Scheffer Austrálii, Nový Zéland a Japonsko, aby tam domluvil vojenskou spolupráci aliance s těmito zeměmi, z nichž některé již aktivně přispěly svými jednotkami do akcí NATO, ku příkladu v Afghánistánu.

Dohoda s Izraelem ukazuje, jakým způsobem by se mohla postupně měnit činnost NATO, jež se má podle zakládající Washingtonské smlouvy týkat pouze zeměpisné oblasti členských států. Ovšem zakládající dohoda již byla modifikována na pražském summitu v tom smyslu, že aliance může zasahovat i mimo svůj regionální prostor, pokud se na tom dohodnou všechny členské státy. Příkladem tu je letecké a raketové bombardování někdejší Jugoslávie kvůli Kosovu, převážně letectvem a raketami USA, bez schválení orgány OSN, což stálo život na tři tisíce civilistů včetně dětí a rozbití velké části srbské dopravní a průmyslové infrastruktury.

Podle plánů mnoha vlivných členů Bushovy administrativy by bylo optimální, kdyby se Atlantická aliance přeměnila z regionálního vojenského svazku, původně vytvořeného na obranu před Sovětským svazem, na vojenskou alianci, jež by mohla zasahovat na celém světě. Jinými slovy na jakéhosi " světového četníka". Vzhledem k tomu, že od svého zrodu je vrchním velitelem aliance vždy americký generál a že Američané mají v tomto svazku největší vliv, NATO by se tak mohlo stát vhodným nástrojem globální politiky USA.

Tato snaha USA není nového data. Bývalý francouzský prezident Francois Mitterand konstatoval již počátkem led devadesátých minulého století, že USA nikdy nebyly ochotny použít k jakémukoliv politickému řešení alianci nebo instituci, ve které by neměli převažující vliv. Napsal to Mitterandův dlouholetý minstr zahraničních věcí Hubert Védrine ve své knize "Les Mondes de Francois Mitterand", která je politickou a diplomatickou kronikou let 1981 až 1995. Podle Védrina se to projevilo jak v otázce sjednocení Německa tak v období rozpadu Jugoslávie. Takovou nejvhodnější organizací k prosazování americké politiky v Jugoslávii se tehdy stalo NATO.

Nyní jsou vojenské jednotky NATO v Afghánistánu, ale pouze proto, že Washington uplatnil po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum New Yorku příslušný článek Washingtonské dohody k zásahu proti agresorovi, tedy proti výcvikovým centrům Talibanu v Afghánistánu. Tento článek ovšem již nemohl být aplikován na americké tažení proti Iráku Saddáma Husajna a proto tam nejsou spojenecké síly USA z titulu Atlantické aliance, ale jen na základě rozhodnutí vlád a parlamentů jednotlivých zemí. Česká republika, jak známo, nikdy nebyla součástí vojenské aliance USA bojující proti Iráku.

V NATO se podle Washingtonské smlouvy rozhoduje pouze na základě jednomyslnosti. To si tam kdysi prosadili Američané, aby se tam nemohlo nic dít proti jejich vůli. Nyní ovšem USA často vadí, že by některý člen mohl tak vetovat akci, kterou chtěl Washingtonu prosadit.

Americký tisk nedávno napsal, že tato zásada jednomyslnosti se prý v menších případech v orgánech aliance obchází tak, že velvyslanci států, které se nechtějí k některým akcím Američanů připojit, se hlasování nezúčastní a pak jednomyslné rozhodnutí druhých jen berou na vědomí. Je-li to pravda je to nebezpečný precedent. A je na místě se ptát, jaké je tu stanovisko naší diplomacie i vojenských zástupců v alianci, zda je jejich loajalita na první místě k zem, jež je tam vyslala, či k převládající americké většině v orgánech NATO.

O akcích Atlantické aliance a jejich orgánů, především o cestách a jednání jejího generálního tajemníka Jaapa de Hoop Scheffera, se v naši sdělovacích prostředcích téměř nepíše a podle všech se tím ani příliš nezabývají volení zástupci lidu. A to by se mělo změnit, protože žijeme ve světě plném konfliktů v dalekých zemích, jež se Střední Evropy vůbec netýkají. Bylo by nešťastné, kdyby se měl někdy v budoucnu opakovat případ orgány OSN neschváleného vojenského útoku NATO na Jugoslávii, který pod tlakem orgánů aliance většina ministrů Zemanovy vlády schválila, ačkoliv podle všech průzkumů s tím při nejmenším tři pětiny obyvatel nesouhlasily.

Všechny snahy o rozšíření NATO na další, především neevropské členy, nebo změna jeho všeobecného zaměření by se proto měly projednávat otevřeně i v jednotlivých členských státech, tedy také u nás a neponechávat tyto věci jen nejvyšším představitelům a orgánům aliance. Zvláště když nyní je u mnoha z nich nepokrytá snaha v souladu se záměry některých vlivných představitelů USA prosazovat nové, globální zaměření Atlantické aliance.

Autor je analytikem serveru Res Publica