Marx žil v určité době. Ve svých pracích tuto dobu rozebral a popsal. A to je jeho největší přínos pro lidstvo. Z toho se dá čerpat.

Je potřeba uvědomit si, že Marx žil v době, kdy vrcholily snahy kapitálu o uchopení moci. V době, kdy se strojová výroba stávala hlavním způsobem tvorby hmotných statků. V době, kdy feudálové chránili svoje výhody a postavení a nestarali se o ty, co do sféry jejich zájmů nespadaly. V době, kdy společnost nebyla nucena se nijak starat o postavení a životní podmínky těch lidí, kteří měli u strojů pracovat.

Postavení těchto lidí -- podle Marxe dělníků, ale z celospolečenského hlediska chudých a bezmocných -- bylo v důsledku neexistence jakékoliv právní ochrany vystaveno všem negativním důsledkům bezmezné touhy -- podle Marxe kapitalistů, ale z celospolečenského hlediska bohatých a mocných -- po co největších ziscích.

Feudálové neměli potřebu se o chudé a bezmocné lidi starat, protože nebyli jejich poddanými, a kapitalisté neměli důvod se o tyto lidi starat, protože péčí o jejich životní a pracovní podmínky by zhoršovali svoje zisky. Výsledkem tohoto stavu byly takové životní a pracovní podmínky tehdejších chudých a bezmocných, že je i tehdejší oficiální kruhy (mocní a bohatí) hodnotily jako spíš zvířecí než lidské.

Z Marxova díla vyplývá, že v té době pracovaly i dvouleté děti, průměrný věk chudých a bezmocných byl 15 až 17 let, zatímco bohatých a mocných 35 až 37 let a to ve stejných oblastech, v kterých obě skupiny žily. Byla to doba, kdy při hodnocení stravy a pracovní vytíženosti zločinců odsouzených k nuceným pracím a svobodných dělníků bylo konstatováno, že zločinci mají lepší stravu a chce se od nich asi polovina práce, než kolik mají odvádět svobodní poctivě žijící obyčejní lidé.

Nelze se proto divit, že Marx byl přesvědčen o tom, že doba je zralá ke změně a že tím, kdo změnu přivodí, budou právě tito chudí a bezmocní. Nelze se ani divit tomu, že svůj omyl neodhalil po té, co o deset let později formuloval základní obecně platná pravidla pro střídání jednotlivých společensko-ekonomických formací. Tato pravidla aplikována na současnou společensko-ekonomickou formaci vylučují jakoukoliv možnost jejího zániku stejně, jako vyvrací teorii o tom, že vedoucí úlohu při jejím zániku bude mít dělnická třída (tedy chudí a bezmocní v Marxově pojetí).

Tvrdit, že dělnická třída bude vedoucí silou při změně současné společensko-ekonomické formace je stejně chybné, jako tvrzení, že jedna a jedna jsou tři. A tvrzení, že objektivní podmínky pro zánik současné společensko-ekonomické formace byly vytvořeny již před sto šedesáti lety nebo dnes je stejně nepřesné, jako tvrdit, že jedinou správnou odpovědí na otázku, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce je odpověď, že dříve bylo vejce. Všechna výše uvedená tvrzení se dají vyvrátit.

Objektivní podmínky pro zánik současné společensko-ekonomické formace nebyly vytvořeny ani před sto šedesáti lety a nejsou vytvořeny ani dnes. Ty se teprve musí vytvořit a také se vytvoří a lze tvrdit, že budou poněkud jiné, než o jakých byl přesvědčen Marx.

Nicméně. Právě Marxova pravidla pro střídání jednotlivých společensko-ekonomických formací spolu s dalšími obecnými zákonitostmi vývoje lidské společnosti (jednotlivých společensko-ekonomických formací) jsou po té, co z nich vyloučíme kapitalismus a použijeme je v obecné rovině na všechny dosavadní etapy vývoje lidstva, tím konkrétním, co si může člověk z Marxe vzít.

Přidáme-li k těmto poznatkům i poznatky jiných osobností (např. Aristotela, Platóna, Hobbese, Rousseaua a jiných), pak získáme zcela nový pohled na člověka a jeho společenství.

Zjistíme např., že Marx nebyl jediný člověk, který si byl schopen uvědomit zcela nesnesitelné podmínky života chudých a bezmocných. Že podobně jako on si takové skutečnosti uvědomili i jiní a to před ním i po něm, a že i oni vypracovali teorie takového řízení lidské společnosti, které by zajistilo sociální spravedlnost všem jejím členů, a že i jejich teorie byly nakonec zneužity k tomu, aby pomohly nové skupině bohatých a mocných obhajovat svoje zájmy, zejména zájem mít co nejvíce majetku.

Přestaneme-li se na Marxe dívat jako na člověka, jehož učení dalo vzniknout, podle našeho zákona, zločineckému společenskému zřízení a budeme-li se na něj dívat jako na člověka, který ve svých názorech jen reagoval na tehdejší poměry v lidské společnosti, jako na člověka, který chtěl odhalit příčinu těchto poměrů a najít způsob zlepšení životních a pracovních podmínek chudých a bezmocných, pak je Marxovo dílo velmi významným zdrojem informací a námětů k zamyšlení se nad člověkem a jeho společenstvím.