To je ostatně hlavní důvod, proč reaguji. Jiřího Davida jsem dle mého názoru "vyčerpal" v článku "David jako rukojmí v efektní prázdnotě", kde jsem se snažil upozornit na jeho přínos i negativa. Jindřicha Štreita jsem zase zmínil v textu "Sebastiano Salgado, obchodník s bolestí". Paradoxně přesně to, čím jsem ho vymezil vůči světovému fotografovi "lidského utrpení" Salgadovi, platí i v případě Jiřího Davida.

Jan Čulík mi ale nahrál, neadekvátně a účelově porovnal Jindřicha Štreita s Jiřím Davidem. Nemám rád oslavné články k životním mezníkům, ostatně čeho že jsou padesátiny jubileem? I když je text místy až nekriticky vstřícný a jen v závěru jakoby autora zpochybňuje, nemyslím si, že chtěl napsat oslavný PR článek. Prostě navštívil výstavu, prohlédl si ji, "protrpěl ji", zjistil, že nedaleko vystavuje jiný fotograf a napsal o tom, jenom nevím proč takhle.

A pak jsem si to uvědomil, naletěl, podlehl domnělému kouzlu Davidovi magické "podvratnosti", jež je právě při hlubším pohledu manipulací, vnější hrou na to, co uvnitř není. Fotografie jsou komplikované a právě v té složitosti jsou znepokojující, píše Jan Čulík a tam, kde jindy ostří hrot svého pera (např.film a literatura), stává se nyní shovívavě přitakávajícím a tvrdí, že David zpochybňuje konvenční vnímání, snaží se nás přimět, abychom mysleli.

No právě! To je to, co je se Janu Čulíkovi (mně také) opodstatněně líbí, vždyť "David byl vždycky především konceptuální umělec a v pozadí jeho vizuálních konstrukcí se vždycky skrývala složitá hra významů a pojmů", kterým není evidentně na první pohled rozumět, avšak autor textu z toho vyvodil nejsnáze nabízenou premisu, že v nich tedy něco musí být a tak k Davidovi zaujal čistě intelektuální postoj v naději, že se třeba trefí.

Diváka přece frustruje, píše, že té složité hře nerozumí, komplikovaná struktura těchto podprahových vztahů budí v divákovi až závrať, radši od obrazu utečeme, nemůžeme už snést, jak ostře útočí na naše standardní vnímání světa a jak nevíme, čím to umělec dokáže, jak to sakra dělá! No právě, to měl Jan Čulík napsat, to mělo být meritum věci, obsahem jeho kritiky, v absenci podstatného vyústění se do popředí mého zájmu dostal pisatel sám.

Kladu si otázku, proč jindy tolik bystrý Jan Čulík nevidí, či necítí, že Jiří David ho podvrací tím, že nic vlastně nepodvrací, že mate tělem, byť i svým nahým, "stařeckým" (to je přece pozitivní, když autor nevynechal ani sám sebe), že mate velkým formátem, neuměleckostí, že mystifikuje "obyčejností", jinými slovy trivialitou, která je o to "magičtější", oč je triviálnější. Kolik takových fotografií, jako detaily kůže, podpaží, či části těla, už bylo pořízeno! Například Michaela Thelenová.

Šéfredaktor neříká nic o důsledku zmiňované složitosti vazeb mezi jednotlivými motivy a významovými vrstvami zkoumaného díla Jiřího Davida, a proto zůstanou podobné věty jen intelektuální omáčkou, syžetem kritikovy nerozhodnosti. Základní psychologické dilema Jana Čulíka, čitelné z jeho recenze pouze mezi řádky, je toto: Chtěl bych mu to věřit (rozuměj Davidovi), mám pro to řadu rozumných argumentů, ale stále mi to nějak nejde. Nedivím se.

Jan Čulík píše : "Má-li umělcovo dílo zaujmout, musí něčím diváka aktivně oslovit. Musí připoutat jeho zájem, na první pohled musí být zdrojem magického napětí. Davidovy fotografie, a zejména ty nové, "rodinné", toto právě dělají. Diváka přitáhnou svými znepokojujícími rysy". Jaké jsou ty znepokojující rysy, ptám se já? Viditelně aranžované spoutané dítě, vizuální manipulace otrocky podpořená hračkami, atributy dětství?

Když odstraníme domeček, nic se nestane (viz obrázek), situace zůstane stejná (možná je výstižnější), to znamená, že domeček je navíc. Zůstane dítě v nějaké situaci, nějak oblečené a aranžované. Je spoutané, chce se mi věřit, že autor chtěl ve svém konceptu poukázat na týrání dětí, na manipulaci, avšak skrze prvoplánovou aranžovanost a estetičnost formy nemohu zakusit, prožít to, co chtěl autor říci, jinými slovy mě o utrpení tohoto dítěte nepřesvědčil.

A to je ono "magické" kouzlo, když odstraníme většinu zbytečností, totiž aranžmá na fotografiích Jiřího Davida, nezbude nám nic, respektive nic podstatného. Dále Jan Čulík píše, že "něco divákovi nedá, musí se k nim vracet, musí přijít blíž a zkoumat jejich zakletý význam. V těch fotkách je něco neuchopitelného, co znepokojuje." Všimněme si, jak často používá autor slovo "Něco", aniž by byl schopen říci CO.

Co je onen "zakletý" význam? Co je ono neuchopitelné, znepokojující? Vím, jak je obtížné v umění tyto aspekty posuzovat, ale ptám se na ně jenom proto, protože o ně Jan Čulík opírá svoji argumentaci, když říká, že David demytologizuje, rozhodnut jít ke kořenům lidské existence. V tom případě, pokud by měl jít úzus logickým směrem, je třeba odpovědět na to, co považuje Jiří David sám za kořeny lidské existence, ale ani na to autor textu neodpovídá.

Já osobně to nevím, mohu spekulovat, Jan Čulík ale, aniž by mě přesvědčil o tom, že on to ví, naopak píše, že při procesu odhalování kořenů lidské existence hrají významnou roli i znepokojující explicitně sexuální motivy, například i více či méně zastřené detaily genitálií Jiřího Davida samotného a dalších osob. Fotkami brutálně odhalujícími stárnoucí tělo padesátiletého muže prý hovoří David o smutku z pomíjivosti lidské existence.

Domnívám se, že jestliže David hovoří o smutku z pomíjivosti lidské existence, pak hovoří o tom, že cítí, jakoby mu něco chybělo ve svém vlastním bytí a protože je intelektuálně zaměřený, tak své dílo inscenuje, konceptualizuje, ve snaze říci, že život je složitý. Potíž je v tom, že tuhle informace všichni známe, to už víme, že život je složitý, ale co dál? Není myslím žádné dál, na rozdíl od Štreita, Jiří David ze svých prožitků pro mě nic nenabízí.

Jan Čulík tvrdí, že autor svoji rodinu miluje a proto ji podrobuje sžíravému pohledu. Aby to byla pravda, abych tomu mohl věřit, musel by mě přesvědčit, ale ani Jan Čulík ve svém textu, ani umělec ve svém díle neříká nic o tom, jak moc rodinu miluje, slovo miluje zůstává pouze v rovině tvrzení, kterému můžeme a nemusíme věřit. To je ten rozdíl, Štreitovy fotografie přesvědčují životností, z tváří fotografovaných autenticky cítíme, zda milují, či nenávidí.

David nic neidealizuje, pokračuje Jan Čulík, jeho cílem je ukázat skutečnost, jaká je. Ano, člověk je "věc". Jako by David zdůrazňoval: všichni máme společnou tuto znepokojivě hmotnou existenci. David ale poukazuje maximálně jen na jednu stránku skutečnosti. Člověk je věc pouze tehdy, když sám sebe učiní směnitelným, prodejným, v etickém a humanistickém přesahu přece víme, že člověk je především cítící bytost a námi preferovaná hmotná existence je přesně to, proč trpíme. Jestliže už není, zajímavé by bylo proč, ale na to David neodpovídá.

Nejslabší částí recenze je pasáž, v níž autor interpretuje fotografie z Davidovy výstavy Skryté podoby. I zde považuje Davidův nápad dokonce za podvratný a sloupek zakončuje tvrzením, cituji: "Postavíme-li vedle sebe portréty osobností, jejíž tvář důvěrně známe, vytvořené zrcadlovým obrazem pravé a pak znovu samostatně levé její tváře, zjistíme, že tvář je sice známá, ale oba portréty jsou úplně jiné. Jsme znejistěni, začneme odmítat konvenční portrét celebrit a právem se začneme ptát: Kde je pravda?

Nu, je to myslím velmi prosté, pravda není nikde. Pravda je to, že projekt byl mezinárodně viděn, co je ale pravdivého na podélně přepůlené žížale, oběma převrácenými polovinami zase spojené k sobě? Použiji slova Dariny Martykánové: "elebrity soustavně a cílevědomě vytvářejí svoji STYLIZACI". Konvenční portrét celebrit je tudíž výsledkem jejich propracovaného image, snahou vytvořit ideální obraz sebe sama, není důvod ke znejistění, pakliže to víme a nevidím důvod, proč bychom tak jednoduchou věc, nemohli vědět.

Blížím se konečně k tomu podstatnému, proč se zbavuji možnosti využít tento čas užitečněji. Je naprosto nepochopitelné a účelové tvrzení, že Jindřich Štreit zpochybňuje vážnost lidské existence tím, že na fotografii pohřebního průvodu kráčí opačným směrem hejno hus! To je přece momentka z života, paraela jeho skutečnosti, musely bychom odmítnout celého Hrabala, nebo Jakubiska, když jeho hrdina na pohřbu uklouzne a na rakvi po té sáňkuje.

Je trapné vysvětlovat, že tohle se všechno může stát. Zde jsme u těch diametrálně odlišných tvůrčích přístupů Davida a Štreita, u nesrovnatelných motivací k tvorbě. David spekuluje, předstírá, aranžuje, proč ne, Štreit ale přímo volí, vybírá si segment skutečnosti a mačká spoušť v okamžiku, který se mu zvěčňuje v prožitku. David nepracuje se spontánním autentickým prožitkem, jistě ho výtvarná práce baví, ale prožitek není jeho obsahem.

I kdyby byly Davidovy fotografie složitější, než snímky Jindřicha Štreita, nic to ještě nevypovídá o jejich obsahu. Štreitovy fotografie jsou "atraktivní", protože jsou ponorem do nitra lidské duše. Jestliže fotografuje staré prosté babičky na pozadí komunistické výzdoby, činí to proto, že tak tu šel život, tak tu lidi žili, bez ohledu na onu socialistickou "virtualitu". V Glasgow šel život samozřejmě jinak. Štreitova výpověď je mimořádně prostá.

Zdá se mi, že Štreit nachází v nitru lidské duše naději, David nicotu. Nejde o to, co je pro člověka a výtvarné umění lepší, dokonce ani o to, co je původnější, obé je součástí lidské existence. Svoboda volby, je svoboda individuálního výběru. Mně přijde Jiří David unavený, zklamaný, snažit se být stále na čele peletonu nejde a padesátka může být dobrým důvodem k zastavení. Třeba se o sobě něco dozví sám, když ne od recenzentů, pokud získá prostor pro soustředění a odstup.

Post scriptum :

Jiří David o sobě uvedl : "Nevím co jsem; nevím co znamenám; nevím proč a pro koho dělám; neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací. Podezřele méně a méně je pro mne podstatné, kdo a jak porozumí smyslu mých prací, a to včetně mne samého; jsem svým vlastním cizincem".

Jestliže ho máme brát vážně, pak - řečeno v nadsázce slovy Jana Čulíka -- "komplikovaná struktura těchto slov budí ve čtenáři až závrať, nemůžeme je snést, jak ostře útočí na naše standardní vnímání světa, jak nevíme, jak to umělec vlastně myslí...?! The End.