Několik desítek dokumentárních filmů přinášejících svědectví ze všech koutů světa, zejména toho tzv. třetího, naplnilo v uplynulém měsíci nejprve program pražských kin, aby se festival následně vydal na svou pouť do jednotlivých regionů Čech a Moravy. K vidění byla povětšinou tradiční témata -- chudoba v rozvojovém světě, bezpráví zakoušené tamtéž a boj tamějších obyvatel o svobodnější a důstojnější existenci, nerovné střety bohatých nadnárodních společností a místních výrobců, absurdity světové výroby ústící v nehorázné přebytky a plýtvání na jednom kontinentě a zoufalý nedostatek na jiném. Atd. apod.

V kontextu běžného masmediálního zpravodajství, které má pro vzdálenější a méně blahobytné končiny tohoto světa k dispozici pár odstavečků, případně několik málo vteřin (a jen občas, nejčastěji ve spojitosti s nějakou katastrofou), je festival Jeden svět pro zájemce o světové dění "z té druhé strany" skutečným svátkem. Mnohaminutové dokumenty nadstardardní kvality přinášejí mnohem hlubší pohled do života jiných zemí a kultur, a to často v širokých souvislostech a srovnáních.

Je snadné po těchto velezajímavých a poutavých exkurzech podlehnout dojmu, že naše navyklé stereotypy vnímání jiných kultur jsou tím zlomeny a že jsme konečně mohli "vidět, jak to v té Africe ve skutečnosti je" (abych citoval jednoho z návštěvníků festivalu při diskuzi). Je to závěr velmi svůdný, leč krajně zavádějící.

Je dobré si totiž uvědomit, že značná část dokumentů Jednoho světa se pohybuje ve vleku zaběhlých stereotypů a tradičních témat. Děsivé osudy dětských vojáků v Ugandě, nesnadné dědictví apartheidu v Jihoafrické republice, bezohledně ziskuchtivé chování velkých koncernů v rozvojovém světě, např. firmy Nestlé v Etiopii -- to jsou témata, která si své místo najdou jak v masmédiích, tak na festivalu (viz snímky Ztracené děti, Běž za Luisou nebo Černé zlato). Tyto dokumenty nezpochybňují navyklé stereotypy vnímání jiné kultury, naopak je v jistém smyslu ještě upevňují. Jejich (nesporná) cena tkví v něčem jiném -- díky svému rozsahu pomáhají evropskému divákovi problém lépe zdokumentovat, a tím i hlouběji pochopit.

Afrika -- to je pro běžného Evropana kontinent chudoby, nevyléčitelných nemocí, krvavých konfliktů, či v lepším případě snové dovolené. Festival to do značné míry potvrzuje. Není to nepravdivé -- jenže realita je vždy nekonečně pestřejší, i ta africká... Zdaleka ne jen chudoba a beznaděj. Vybavuju si své cesty nairobským slumem za nedělních podvečerů: bídné plechové chatrče všude okolo, špinavé uličky a zákoutí, protékající říčka (či spíš nadzemní stoka) a v ní skupinka cachtajících se dětiček -- bezprizorních, neopečovávaných, špinavých... Jenže popojdete o pár metrů dál a uprostřed ulice narazíte na pár větších reproduktorů, slušný hrozen lidí -- slavnost plnou hudby, tance, zpěvu a živelné africké radosti, která nepotřebuje zvláštní důvod. V tomtéž slumu za téhož podvečera... Oba obrazy jsou reálné, ba víc -- jsou typicky africké. Jenže my běžně narážíme jen na jeden z nich -- ten, který nám potvrzuje stereotyp chudoby. Jiné srovnání: panoramatické záběry na nekonečné údolí chatrčí v nairobském slumu Mathare patří k tradičním a oblíbeným images of Africa, na rozdíl od pohledů do interiérů jednotlivých domácností -- do prostor stísněných, leč útulných, kde televize je takřka samozřejmostí a často se tu najde i další elektronika. Opět obrázek překvapivý, narušující naše běžné představy, ale proto ještě ne méně africký.

Nemyslím, že podobné stereotypy vnímání (a dokumentování) jsou něco a priori špatného. Jsou naopak svým způsobem užitečné: suplují přímou zkušenost a pomáhají nám jakžtakž se orientovat ve světě jako celku, včetně vzdálených zemí, do nichž sotva kdy zavítáme. Keňa -- to jsou (pro běžného Evropana) maratonci, safari, případně pláže s bílým pískem. Jihoafrická republika -- to je apartheid, minulý i ten současný. Rwanda -- to je genocida, bestiální vraždění mezi Hutuama a Tutsiema. Uganda -- to jsou permanentní partyzánské boje, nelítostní (a přece nevinní) dětští zabijáci a zvlášť akutní epidemie AIDS. Jenže - každé takové schéma postihuje jen pidičást reality a řadu zemí tím nespravedlivě diskvalifikuje. Při své letní návštěvě Ugandy a Rwandy jsem hlavně žasl. Strach? Neměl být z čeho - jsou to země z větší části naprosto bezpečné, v posledních letech s poměrně nadějným a dynamickým vývojem, a jsou nadto i turisticky atraktivní (ač turisté tam pochopitelně zavítají jen pomálu). "Nádherná zahrada od začátku do konce -- opravdová perla Afriky," poznamenal si o Ugandě na začátku století do deníku Churchill a měl pravdu. Škoda, že festival nabídl opět jen dětské vojáky -- ta země jako celek si to nezaslouží.

Je důležitým a pozitivním rysem letošního festivalu, že se o stereotypech evropského vnímání i filmového zobrazování začalo cíleně mluvit. A že se (opět) objevily snímky, které tyto stereotypy radikálně narušovaly. V rámci diskusního semináře Obrazy Afriky se například promítal pozoruhodný film Gustava Deutsche Očitý svědek jinakosti, sestávající ze 600 zhruba třívteřinových klipů, přinášejících v rychlém sledu přepestrou směsku "obrazů Afriky" -- od anonymního bublajícího potůčku přes horské reliéfy, luxusní zahrady, líné oslí povozy na cestách, záběry z jatek až po každodenní pohyb (a vysedávání) na ulicích. Na první pohled experiment s formou, hned na ten druhý ale i něco víc -- snaha destruovat zaběhlé klíče k chápání africké reality, snaha nehodnotit apriorně to podstatné a po vzoru hrabalovské "nerozlišující pozornosti" předložit divákovi proud obrazů a minipříběhů, často banálních, jakoby nicneříkajících -- nechť si to smysluplné vybere sám. Žádné spektakulární obrazy, žádná spektakulární témata, všechno snad až příliš obyčejné... Jenže i taková -- a právě taková! -- je africká každodennost. Stejně jako 90% té evropské...

O narušení tradičních, "velkých" politických a sociálních témat se pokusil i francouzský režisér Christian Lelong v dokumentu Spravedlnost v Agavezu -- jen k tomu použil technický postup přesně opačný. Postavil kameru na dlouhé týdny doprostřed místnosti a nechal ji snímat každodenní průběh lidového soudu v jednom nigerijském městě -- jeho aktéry, atmosféru, mechanismy aj. Přitom se snažil otevřít otázku po "malé" spravedlnosti, v našem bezprostředním okolí -- v Africe stejně jako třeba ve Francii.

Keith Shiri ze Zimbabwe, festivalový porotce a jeden z předních znalců africké kinematografie, mu na to bez milosti opáčil, že při sledování jeho filmu málem usnul a že naléhavě je třeba především snímků o Africe, které odhalují zajímavě a nově podstatné souvislosti - politické, ekonomické i sociální. Jak to prý zdařile předvádí Darwinova noční můra (Tento snímek, propojující téma narušení ekologické rovnováhy ve Viktoriině jezeře s ekonomickým a sociálním rozměrem i s nelegálním obchodem se zbraněmi, míří po festivalu jako jeden z mála do běžné distribuce. A stojí za vidění.)

Je pochopitelné, že dějově i emocionálně nabitý film poukazující na ony velké "globální problémy" bude vždy budit mnohem větší zájem diváků i porotců. To "pomalý" snímek o soudní každodennosti v tuctovém nigerijském městě, či naopak rychlý proud stovek klipů "o Africe vůbec" si žádají mnohem více divákovy trpělivosti a vstřícnosti -- už proto, že nestaví na žádném zavedeném stereotypu. Přesto, nebo právě proto, by tyto a podobné snímky neměly na Jednom světě ani do budoucna chybět -- to aby byly obrazy Afriky (či jiného kontinentu) co nejpestřejší, abychom se neuzavírali jen do těch "správných" či naléhavě potřebných images a abychom následně nepropadli klamu, že festival ony images vyčerpává, a tedy ukazuje, "jak to v Africe ve skutečnosti je". Nic takového totiž v moci jakéhokoli festivalu není -- skutečnost bude vždy bohatší, komplikovanější a méně jednoznačná než sebepropracovanější dokument o ní.

Po závěru vcelku banálním ještě malá poznámka: velký obdiv a dík patří organizátorům -- od šéfů (a šéfových) až po poslední dobrovolníky. Festivalem s takovým záběrem a kvalitou by se jistě ráda honosila spousta jiných "vyspělejších" západoevropských zemí. Což připomíná, že vlastní rozvinutost nemusíme vždy měřit jen ekonomickým růstem či počtem akceptovaných bruselských standardů. Průběh Jednoho světa a zájem o něj dává Česku na každý pád velmi dobré vysvědčení.

Autor studuje na FFUK. V minulém roce pobýval několik měsíců ve východní Africe (Keňa, Uganda, Rwanda).