. Televize odvysílala několika dny archivní záběry mužů na člunech, kteří heroickému lachtanovi házeli potravu a upřímně mu přáli. Přáli jsme mu všichni. I povodeň může být k něčemu dobrá. Dnes bronzově hledí z bazénu, kde žil, kde neměl hlad a děti jej měly rády. Co si víc si přát? Co víc si přát než změnit existenci v autentický život. Kdyby lachtani měli hymnu, zpívali by asi: Kde oceán, tam domov můj. My se ptáme, kde domov náš, v nezpívané sloce si odpovídáme, že mezi Čechy domov můj a dokládáme to četnou emigrací, neboť chováme kdesi v kolektivním nevědomí, je-li jaké, pochybnosti o tom, že praotec Čech měl svou pouť ukončit právě na hoře Říp.

Pro mne osobně měl cestu protáhnout až na portugalské Algarve, tak daleko to zase není. Jsme Seveřané mnoha měsíci mizerného počasí, Jižané zjevně duší, osudem jsme geopolitickým středem - a tudíž nesamozřejmostí územní i politické stability, geneticky jsme pak složitý řetězec národností a ras, že o tom dokonce i neradi mluvíme, natož přemýšlíme a v zásadě si pěstujeme věčnou Gastonovu touhu vyrazit za svobodou, takže se dodnes dojímáme na břehu Sázavy písněmi o krutých pláních Aljašky, kde hyne věrný kamarád a potkat ve vlaku do Senohrab šerifa, který míří o víkendu vládnout své osadě, není žádná rarita.

Z politického hlediska bylo někdejší slibné prohlášení o strdí a mléku jen záminkou k usazení se a obývání průsečíkových prostorů, jimž se v Evropě nikdo nemohl a nemůže vyhnout, čemuž vděčíme za naše stálé účinkování na evropské politické scéně. Tím nás praotec donutil k plnění role a sudby. Kdo by se o nás zajímal, kdybychom byli malou zemí mezi Holandskem a Belgií, třeba.

Pleteme si ovšem jako ostatní národové požadavek a potřebu svobody a nezávislosti, neboť většinou voláváme ve vypjatých chvílích u sochy svatého Václava, že chceme svobodu, přičemž myslíme nezávislost, a jelikož organizované společnosti nezávislost regulují povětšinou až k ideální nule, probouzíme se z revolučních euforií do tvrdých realit poznání, že s padajícím režimem nepadá klinicky hloupý šéf a o míře našeho rozhodování lze diskutovat jen podle míry našeho konta.

V texaském městečku Mineral Wells nám kdysi místní sektáři vysvětlili, že jejich náboženská omezení, k těm nejmenším patřil zákaz "hříšného smíchu a ještě hříšnějšího tance", jsou vrcholem lidské svobody, neboť zásady života sekty přijímají její členové dobrovolně a svobodně a upřímně nás litovali, že jsme žili v zemi, kde náboženské sekty patřily na marxistický index nepřípustného činění a konání.

Dodnes marně hledám argument, který by popřel, že svoboda rozhodnutí je kvalitativně vyšší než závislost dobrovolně přijímaných pravidel způsobu života.

Znalci mne mohou přesvědčovat o výhradním vlivu instinktu v chování lachtana Gastona, přesto v jeho činu vidím doklad abstraktního myšlení, působení potřeby i přání, schopnosti rozhodnutí ve službě čehosi tak racionálně nepostižitelného jako je starosvětsky pojímaná touha, nemající potřebu formulace a definice, vysvětlení, smyslu a důvodu.

Jen betonový bazén bránil Gastonovi v činu, jehož uskutečnění se chopil při první příležitosti, kterou mu poskytla milosrdná velká voda. Nejsem si jist, zda by bronzové sochy zvířat v klecích zoologické zahrady nebyly výchovnější než osud tygra nebo slona odsouzených k pobytu na omezeném prostoru, kde většinou marně čekají na příležitost obětovat závislost na existenčním pohodlí nejistotě a riziku vlastní svobody.

Naším betonovým bazénem a klecí je ovšem vesmír a žádná galaktická povodeň nám nenabízí možnost, kterou měl Gaston.

Obávám se, že se jedná o podstatu "mezí interpretace",námětu stejnojmenné knihy Umberta Eca, která vyšla v roce 1994 pod titulem The Limits of Intepretation v Indianapolis.

Jako vždy u podobných publikací "rozumím v nejlepším případě každé dvacáté větě, ale souhlasím úplně se vším".

A podobně těžko dokáži přímou souvislost s bitvou Gastona v proudu českých řek s útěkem maloměšťácké paničky s kouzelníkem Arnoštkem do světa, kde patří k všednímu životu chůze po provaze a magická hůlka kroužící nad odřeným cylindrem.

Nikdo z nás si nikdy nemůže být tak úplně jistý, že se jednoho dne, při střetu příznivých okolností nevydá na pouť světem s krásnou krasojezdkyní z plakátu nikdy neuskutečněných přání velkého cirkusu svět.

Už jednou jsem do Britských listů psal o projektu rozhlasové stanice Leonardo, o "reality show" goril z pražské zoologické zahrady. Nečiním si valné iluze, že by rozhlasové nebo televizní pořady tohoto druhu zaznamenaly srovnatelný divácký nebo posluchačský zájem, nebo dokonce , až na čestné výjimky, přiměly lidi vnímat obsah a poslání karikatury vyděračských pořadů jakými jsou Big Brother, Vyvolení nebo Výměna manželek.

Přesto jsem "čestnou výjimku" potkal. Jeden známý pravil zasmušile, že si při sledování gorilí rodiny uvědomil, jak rozumně se ta zvířata chovají. Nic nepředstírají a tudíž nic neskrývají, konstatovala Čestná výjimka.

Zbývá tedy konstatování, že má-li cosi svůj začátek, má ono cosi mít i svůj konec. Zde je.

Bronzová socha lachtana Gastona , rozmnožující pražskou galerii v plenéru,je počin přesahující rozměr "prvního plánu". Jen politici , naši zvláště,se domnívají, že jsou nesmrtelní a po dobu své velice dočasné vlády se nám ostatním pokoušejí toto přesvědčení vnutit a přesvědčit nás, že v jejich betonových bazénech nám má být nejlépe.

O opačných, zřetelně přijatelnějších úmyslech než je jejich vytrvalá dřina na omezování lidské svobody a zvyšování lidské závislosti, by mne přesvědčil pouze politik, zvláště náš, který by docházel klást /vhazovat do vody/ věnce se stuhami k pomníku lachtana Gastona -- a při té příležitosti by si nenechal ujít možnost stisknout srdečně pravici gorile a setrvat s ní v delším přátelském rozhovoru zajímajícím obě strany.