Satelitní městečka ohavná trapnou jednoduchostí, vředy narostlé mezi lesy, luhy a háji, barevnými domečky s týdenními slaměnými vdovami a dětmi opuštěnými i anděly. Pomalu se dotýkáme hvězd, ale dochází nám kyslík. Zůstaneme zaskočeni a pokořeni v nepopsatelném chaosu a panice, pokud uvěříme snadno daným slibům brzkého blahobytu, všech ekonomů zla a inženýrů bezduchosti, partajních marionet houpajících se na nitích principálů, opilých vlastní důležitostí a neskromnou marnivostí Narcise.

I zanotoval si hospodský nádeník a příležitostný veršotepec u korbelu vyčpělého pivního moku: ubývají ledovce, přibývají pitomce. Přijde den a mohli bychom potom říkat nahlas, ale zbytečně: Hier beginnt der Arsch der Welt.

Bataliony mrzačící krajinu táhnou jako mongolsko-tatarské hordy ve středověku a nezastaví je slova, zákony, domluvy; loupení nezná smíru, loupíš-li, nesmíš být usmířencem. Bezpáteřný služebník mamonu se stěží zastaví k malému zamyšlení nad budoucností -- jeho budoucnost příští generace vůbec nezajímají a nedojímají. Člověk má žít teď - a hned! Nečekat, nefilozofovat nad záležitostmi vedoucími k chudobě a okrajovému zájmu vládních kruhů.

Lesy a přírodu ohrožuje především Lýkožrout úřední. V mutaci s Nosorožíkem pivním dokáže vyrabovat lesy, stráně, kopce rozdrolit, změnit je na štěrk, vodu znehodnotit na dlouhá léta -- ale na druhou stranu vetká všude betonové silnice, asfaltové ulice, hmouří oči nad špatnými skládkami odpadů, nad nezničitelnými látkami ohrožujícími spodní vody; příchozí bytosti po nás budou děkovat na kolenou, že něco zbylo a nezmizelo díky nám osvíceným mudrlantům k čertu.

Mámo, příroda je chrám, vydechl s něhou Brontosaura protagonista úspěšného filmu o rodince ryze české. Pravdu děl, akorát nám jí nějak fofrem ubývá. Jenže, přírody je, že, nezvedenci?

Rabování země je vedeno snahou dosáhnout rychlého a snadného zisku. Hospodáři pověření správou společného majetku, dříve společného koláče, obkličují právníky a společně s nimi dokáží snadno žalujícím zeleným mužíčkům, že jsou odpornými zemskými škůdci, škoda jen, že s nimi nelze zatočit jednou provždy. Papírové právo platí u nás doma vždy zpola, držíme se dobrého starého pořekadla, pij do polopita, jez do polosyta, mluv polopravdy, vydržíš na dlouhá léta.

Ovládáme nedostatečně vodní toky, nedokážeme zabránit polomům lesa, necháváme pustnout a planět horské louky, pole. Ukládáme odpady do lůna matky země a neznáme někdy přesně dosah následných možných škod, žijeme způsobem nehodným myslícího tvora. Dokážeme chovat lesní a polní zvěř ve velkochovech, abychom si naplnili střeva žrádlem a později si nechali kuchat žlučníky, žaludky a slinivky, vyměňovat játra a ledviny od dárců, denně zmírajících na úděsných komunikacích, i když my bez rozmyslu tvrdíme, že jezdíme po dálnicích. Stáváme se dokonalými řezníky, přízračnými pachateli nepravostí, ubohými vládci světa; planeta nerozumných pomalu hyne na nesoucit a pýchu bláhových nadějí na neustálý pokrok.

Ozveš-li se, pozvedneš hlas, proti nátlakovým skupinám kořistícím z dosud vlažné právní úpravy a nemohoucnosti vykonavatelů moci, pak se dočkáš výtky, že jsi kverulant. Dříve se požadovala konstruktivní kritika, zakryta jedinou pravou konstrukcí, dnes takový požadavek pro jistotu nemáme, ale máme demokratické postupy: budeš-li se rozkecávat a zpochybňovat naše jedinečné úsilí, snadno tě umlčíme za pomoci účinných ekonomických pák. Vyletíš z práce, z bytu, nakonec prolítneš komínem krematoria za tiché účasti nejbližších. Nasypou tě do urny, urnu uzmou hřbitovní zloději, skončíš kdesi vysypán, nejsi užitečný, ale schrána bude odevzdána do sběrných surovin k dalšímu zpracování.

Kritika je kritika a kverulantství je kverulantství. Snadno je zaměníš, podle potřeby, podle osob, stavu ve společnosti, záleží pouze na tobě. Kolektivní chytračení, špatné odhady, přemítání o poznaném a průkazném, ambice tyranů, invaze hlupství, genocida duchovního práva, krutosti povolené náladovými kormidelníky pltí, strategické plánování z ničeho, masakry přírodního bohatství, rabování, ambice potrhlých kapitálistů, někdy přehlížené blbství a nedoučenost na školách a k tomu sametová ultimata, provokace, podlézaví halamové, ne nebojte se, nehrozí nám masové nepokoje, protože příroda je prý pod naši kontrolou, tak jako i zásoby přírodních zdrojů. Kasandřina věštba nedochází sluchu.

Oponenty je třeba rozleptávat louhy obsahujícími dostatek zničujících pralátek, osvědčených vždy v okamžicích nevítaných pravd. Protitahy význačných čekatelů na mauzolea, oněch chvastounů a jediných nositelů lepších zítřků a pozítřků, musíme vzít na vědomí. Toť vše. Záleží na naši osobní srdnatosti či hluchotě, nevolejme jen po odvaze a kritičnosti, nevolejme a nechtějme, aby druzí za nás nastavovali hruď(pokud se neudělují zrovna řády, čekali bychom marně na náhradní prsa), vycházejme z poznání klasika, ten říkal: I ta husa zakejhá, když jde na popravu. A mysleme na to, že už zase někdo nesnáší kritiku, protože, pokud dlíš nahoře, zdá se ti, že všechno co činíš, ku prospěchu všech a všeho činíš, pak spadneš dolů a hledíš -- nebylo to nic moc, druhým Karlem IV. nebudu.

Věrozvěstové blahobytu vábí nerozhodné nadcházející vysokou prosperitou. Sbohem matičko přírodo, musíš se proti nám lidem bránit sama.

Pěkné pořízení.