Sám mám s různými Cimrmany, kteří na něco přišli dříve než já, nebo si to alespoň dali dříve patentovat, bohaté zkušenosti. Když mi bylo dvanáct let, lelkoval jsem na chatě a pozoroval kapičky vody stékající z hrnce s polévkou na spirálu elektrického vařiče. Všiml jsem si, že když padla kapka na nepříliš rozehřátou spirálu, ihned se vypařila, zatímco když padla na spirálu rozžhavenou, tančila po vařiči a k vypařování se neměla. Samozřejmě, že mne ihned napadlo, že za jev může pára, která kapičku nadnáší. Bylo mi jasné, že jde o vynález, který dokonce může mít nějaké využití, ale celkem správně jsem předpokládal, že si toho musel všimnout již někdo přede mnou. Pak jsem na dvacet let na celou věc nemyslel a připomněl jsem si svůj miniobjev vždy jen, když jsem viděl chodit různé fakíry a dobrodruhy po žhavém uhlí. "Možná, že tento jev spoluúčinkuje," myslíval jsem si. A nedávno mi jeden opravdový vynálezce potvrdil, že úkaz levitující kapky byl již vědecky popsán dřívenarozenými badateli a je znám jako tzv. Leidenfrostův jev.

Ještě mnohem dříve, snad již ve svých šesti letech, jsem učinil jiný neméně významný a stejně zneuznaný objev. Díval jsem se jako obvykle v koupelně na svou maminku, jak vypouští při praní vodu z vany, lelkoval jsem (což je pro vynálezce zřejmě nejplodnější stav mysli) a položil jsem sám sobě v duchu kacířskou otázku: "Jak to že se voda točí ve výtoku vždy doprava?" Napustil jsem si trochu vody do umývadla a vypustil ji. Také v umývadle se točil vír při vytékání ve výlevce doprava. "Mami, proč se voda točí při vytékání vždy doprava?" zeptal jsem se matky. Matka mi to nevěřila a zjevně, ani kdyby mi to uvěřila, by si nedokázala připustit fakt, že její syn právě při namáčení prádla učinil vědecký objev. "Je to náhoda," řekla a další pokusy mi s ohledem na stoupající cenu vody zarazila.

Nedávno jsem viděl v televizi film o rovníkové Africe. Jako velkou atrakci tam předvádějí turistům, že na severní polokouli se otáčí voda vytékající otvorem z kokosové skořápky opačným směrem jako na polokouli jižní. A stačí poodstoupit pouhé dva metry od rovníku na opačnou stranu, aby smysl rotace změnil své znaménko a voda s několika pro názornost vloženými třískami na hladině se začala toči opačným směrem.

Námořníci slavící přejezd rovníku v mé milované dětské knize Plavčící kapitána Bontekoea tedy nepotřebovali žádné náročné přístroje ani výpočty, aby přesně zjistili okamžik, kdy přepluli rovník. Samozřejmě, že i tentokrát jsem přišel s křížkem po funuse a můj známý, opravdový vynálezce (tedy vynálezce, který na rozdíl ode mne přicházel se svými objevy včas), mi sdělil, že jev je známý pod označením Coriolisova síla. Domyslel jsem si, že zdrojem této síly je rotace Země a že má co dělat s odstředivou silou. Jeden počítačový expert mě dokonce usadil tvrzením, že tento fyzikální jev je podstatou řešení jedné "banální" hádanky pro lidi s IQ nad 130: Nacházíte se v temné místnosti bez oken a dveří s jedním umývadlem a v ruce máte krabičku se dvěma zápalkami. Jak zjistíte, na které polokouli se nacházíte?

Tento matematik, který mě předběhl téměř o dvěstě let, podrobně také studoval tření. Je to zajímavé, protože z oblasti tření je i můj třetí skorovynález. Mohl jsem snad mít nějaké 4 roky, když jsem hloubal nad nesmrtelností chrousta a mimoděk jsem vykonával intelektuálně nepříliš náročnou činnost: Přes látku své košile přitisknutou ústy k ruce jsem se snažil protlačit svůj dech. Prostě jsem foukal do svého předloktí a vnímal jsem teplo, které mi nečekaně silně zahřálo ruku. Měl jsem náhle pocit, že teplo látky je vyšši než teplota mého dechu. Začal jsem foukat, div mi plíce nepraskly. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, ale s uspokojením jsem si uvědomoval, že má hypotéza byla správná. Teplo, které jsem vyvinul mne pálilo jako oheň a bylo jasné, že zde dochází k fyzikálnímu jevu, jehož podstatě jsem zatím nerozuměl, ale který jsem celkem správně chápal jako výsledek protlačování vzduchu látkou pod určitým tlakem. Oznámil jsem své zjištění otci a ten mě s úsměvem za můj pozorovací um pochválil, ale - stejně jako já - netušil, k čemu by byl takový poznatek využitelný. Uplynulo dvacet let a mne napadlo, že můj dávný dětský postřeh by bylo možné využít na topení. Stačilo by protlačovat vzduch skrze nějaký mechanický odpor, například válec s azbestovou textílií a vzduch by se ohřál. Ve výměníku by mohl ohřát topné médium nebo by sám mohl sloužit k topení. Začal jsem pátrat po odborných časopisech, abych sestavil potřebný plánek a model a s hrůzou jsem zjistil, že právě před rokem si skupina maďarských inženýrů nechala zaregistrovat patent na teplovodní kotel na stejném principu. Tady mi prvenství uniklo jen o vlásek.

Nesu to však statečně a ve chvílích odpočinku vynalézám dále. Naposledy jsem "vynalezl" varhany z vlnitého plechu. Procházel jsem se takhle (a lelkoval) u jedné ohrady z vlnitého plechu, když tu jsem si uvědomil, že každý můj krok vyvolává vysoké písknutí. Ihned jsem zbystřel, protože zvuk byl zcela netypický a rozhodně nepřipomínal běžnou ozvěnu ani vrzání bot. Zadupal jsem jako oddíl hitlerjugend a s uspokojením jsem zjistil, že to opravdu funguje -- k plotu jsem vyslal poctivé dupnutí a k mým uším se vracelo ostré písknutí.

Jako člověk, který měl vždy rád fyziku, jsem byl s řešením rychle hotov: Plot mi nevrací ozvěnou původní zvuk, protože je vlnitý. Vrací mi vlastně sérii miniozvěn, protože každá vlna plotu původní zvuk odráží zvlášť. Navíc je ode mne každá vlna jinak vzdálená, takže se ke mne nevrací souhlasná ozvěna, ale řada ozvěn, řada klepnutí s určitým časovým rozestupem. Rozestup je frekvence, frekvence je tón. A to je právě to písknutí, které jsem slyšel. Vidíte, že jde opravdu o hodnotný vynález, ale kdo příjde na to k čemu? Na obří varhany poháněné dynamitem? Na moderátor energie z jaderné syntézy? Na měříč hustoty zalesnění? Na kontrolu kvality vlnitého plechu? Kdo ví?! Obávám se však, že zase někdo jiný bude první, kdo to dotáhne do konce. Jedno však dnes vím jistě.

Opoždění vynálezci by si zasloužili přinejmenším stejný pomník, jako má v Praze Jára Cimrman.