Nejde jen o to, že ČSSD se ocitá na úrovni preferencí z roku 1992. Došlo to tak daleko, že občané přestávají věřit samotné sociálnědemokratické myšlence. Slova jako sociální stát, solidarita, boj proti špinavým penězům nebo sociální cítění se stávají ikonami, kterým se občané maximálně usmějí, ale nevěří jim.

Tento fakt si soudní sociální demokraté bezesporu uvědomují. Ptám se však, zda mají vůli s tím něco dělat. Zdá se, jako by se převážná část vedení nechávala ukolébat tím, že do konce volebního období zbývají ještě více než dva roky pohodlného života v exekutivě, přistoupíme-li na fakt, že bez ČSSD není možné za současné politické konstelace vládnout.

Ale příčinami tohoto vážného stavu jako by se kompetentní funkcionáři odmítali zabývat. Přitom příčin není mnoho a jejich odstranění by bylo tak snadné. Jsou však pro odpovědné činitele zaklínadlem, které se bojí vyslovit. Odhalili by jím totiž své slabosti v úplné nahotě a museli by přiznat, že se dopustili chyby, navíc ne jediné.

Zamyslím se stručně nad dvěma příčinami, které jsou dle mého názoru klíčové. První z nich je kontinuita. Mám na mysli kontinuitu stávajícího vedení ČSSD s tím předchozím a kontinuitu současné exekutivy s tou předchozí. To, že se z úst koaličních partnerů sociální demokracie dozvídáme, že léta 1998 až 2002 byla temným obdobím polistopadového vývoje v ČR, to, že stávající ministr zahraničí veřejně uráží svého předchůdce a přitom se od něj nechává podporovat ve Sněmovně, nebo to, že z akce čisté ruce nezůstalo vůbec nic.

To všechno mate národ natolik, že přestává představitelům státu věřit. "Jak mohu sympatizovat s člověkem, který byl druhým mužem předešlého kabinetu a vede ten stávající a přitom kritizuje svého předchůdce na každém kroku a zpochybňuje rozhodnutí vlády, pro něž sám hlasoval?" Tak se neptají jen zasvěcení novináři, tak se ptá většina občanů České republiky.

A přitom by stačilo jediné. Přihlásit se k historické tradici ČSSD, mám na mysli tradici nedávnou. Tradici menšinové vlády v předchozím volebním období, která nejnovějšímu vedení sociální demokracie příliš nevoní, ale díky jejímž úspěchů je u moci.

Mezi desítkou dalších příčin vidím jako druhou nejpodstatnější styl komunikace. A to nejen komunikace s veřejností, ale i s členskou základnou ČSSD. Zaznamenal jsem jako novinář několik pokusů o nápravu stylu komunikace, ale jak mohu věřit v upřímnost postoje, když na mě někdo hledí strnulým výrazem plným nedůvěry, neupřímně se na mě šklebí a v neposlední řadě je výrazně nejistý? Zdaleka to neplatí jen o premiérovi, na kterého by tahle charakteristika platila asi nejvíce. Takhle se totiž chová celá stávající exekutiva.

Současným chováním si ČSSD získá důvěru veřejnosti jen těžko. Sociální demokracie není přesvědčivá, neplní svůj volební program, v mnohém jej dokonce porušuje a stává se pro voliče nesrozumitelnou.

Tento fakt samozřejmě nelze změnit ze dne na den. Tlak musí přijít zezdola. Poptávka je na straně voličů a nabídka musí přijít z členské základny sociální demokracie, která musí ze svých řad vygenerovat alternativu, a to jak vnitrostranickou, tak vládní. ČSSD musí získat zpět sebevědomí. Nesmí se nechat svými koaličními partnery vydírat a musí být hlavním nositelem programu této vlády, musí přejít z defenzívy do ofenzívy.

A jestli to nepůjde, má možnost koalici opustit. Pro jednobarevnou menšinovou vládu s jasným levicovým programem by se podpora ve Sněmovně hledala snadno.

Zdroj: 4D