Richard Pipes je význačný historik Sovětského svazu, který před dvaceti lety přerušil svou univerzitní kariéru a pomohl Ronaldu Reaganovi vytvořit asertivní zahraniční politiku, která byla předchůdcem "Bushovy doktríny" dneška.

Pipes už od padesátých let studoval brutální podstatu hierarchické ruské moci a její zásadní křehkost. Pipesovy postoje vedly ke vzniku "druhé studené války" koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech, kdy bylo vyjednávání se Sovětským svazem nahrazeno politikou konfrontace. Pipesův vliv vyvrcholil v letech 1981 - 1982, kdy jako činitel americké Národní rady pro bezpečnost přesvědčil Ronalda Reagana, že je možné Sovětský svaz porazit a že je to zároveň i nutné.

Pipes nyní vydal svůj životopis: Vixi: Memoirs of a Non-Belonger (Žil jsem: Paměti člověka, který se nespojoval s davem). Kniha začíná jeho zážitky jako mladého žida, žijícího v nacisty okupované Varšavě.

Pipes uprchl s rodiči v roce 1939 z Polska přes Itálii do Spojených států. Syn se stal Američanem, bojoval ve druhé světové válce, vystudoval Harvard a od roku 1958 dostal trvalé univerzitní zaměstnání. Stal se brzo jedním z největších západních odborníků na Rusko. Soustředil se na studium přežívající ruské tradice autokracie.

Dnes ze svého pohodlného důchodu pohlíží Pipes na nejnovější politické události s určitým pobavením. "Jak mohou Američané říkat, že dnem 11. září 2001 začala nová historická éra?" diví se. "Zemřely tři tisíce lidí. Za Stalinovy vlády v letech 1937-1938 bylo popravováno 3000 lidí každý den."

Pipes argumentuje, že v důsledku ruské revoluce v roce 1917 byla nahrazena jedna elita druhou. Kremelská nomenklatura, jako předchozí královští despoti, se prostě zmocnila národa pro sebe. Masa ruských občanů, ať už to byli poddaní nebo soudruzi, tomuto pořádku rozuměla a kontinuita pokračovala pouze seshora. Rusko nemělo žádné trvalé světské instituce, žádnou vládu práva a zákonnosti, žádný soukromý majetek. "Kultura je důležitější než ideologie," argumentoval Pipes: "Myšlenky se přizpůsobují kulturní půdě, do níž padají."

V šedesátých letech se setkal Pipes v Americe s kritikou. Mladší sovětologové argumentovali, že kapitalismus a komunismus se od sebe zase tak moc neodlišují, a hlásali teorii konvergence obou systémů. Pipes s tím nesouhlasil, argumentoval, že je sovětský systém katastrofální a že se zhroutí.

Neposlouchali ho na univerzitách, ale začali ho poslouchat ve Washingtonu, ti politikové, kteří zastávali názor, že je Rusko pro svět hrozbou a že je zranitelnou hrozbou. Měla by se proti němu vést válka.

Koncem roku 1975 se po rekonstrukci Fordovy vlády dostal k moci nový ministr obrany Donald Rumsfeld, nový šéf armádního štábu Dick Cheney a nový šéf CIA George Bush. Bush schválil vytvoření týmu 16 expertů, kteří měli zhodnotit sovětskou vojenskou sílu. Tým byl opakovaně terčem kritiky, ale Pipes zdůrazňuje, že jediným jeho účelem bylo zjistit, jaká je sovětská strategie pro jaderné zbraně. A dospěl k závěru, právem, že Sověti plánovali v případě války jaderných zbraní použít. Debata o těchto závěrech i metodologii pokračuje dodnes.

Někdy tým dělal logické kotrmelce, podobné dnešním výrokům Bushovy vlády o Iráku a zbraních hromadného ničení. Jen proto, že neexistovaly důkazy, že Sovětský svaz nemá nové hypermoderní zbraně, neznamená to, že by je Rusové nemohli vytvořit, přestože k tomu nemají technické předpoklady, argumentoval Pipes.

Pipes zajímavě svědčí o tom, jaký byl Ronald Reagan. Líčí ho jako muže energických názorů, avšak chabého intelektu, který byl zdeprimován tím, když zjistil, že shromáždění sovětských disidentů už zná celý jeho repertoár vtipů z komunismu a který často "nestačil" politickým debatám.

Pipes také zaznamenává, že byla Reaganova vláda tvrdě nejednotná. Pipes, Národní rada pro bezpečnost a Pentagon byly pro tvrdý postup proti Rusům, diplomati a ministerstvo zahraničí byli pro kompromisy.

Podle Pipese "cyničtí a sobečtí partneři Ameriky v NATO začali vytvářet onen druh problémů, které jsme pak zažili v devadesátých letech a po roce 2000, kdy komunismus zmizel a oni se odmítli postavit proti hrozbě islámu."

Byla tedy studená válka jen zkouškou pro "válku proti terorismu"? Je zjevné, že se dnešní prezident Bush snaží napodobovat Reaganovu a Pipesovu politiku vůči USA z osmdesátých let.

Pipes si myslí, že bylo správné zaútočit na Irák. Jenže ohledně dalšího vývoje v Iráku - "domnívám se, že je americká vláda příliš ambiciózní". Zastává názor, že vytvoření demokracie v Iráku je nemožné. Je to fantazie - podobně je to nemožné i v Rusku: "Demokracie vyžaduje především individualismus - rozbití starých, klanových, kmenových organizací. Jednotlivec musí stát tváří tvář státu sám. To na Blízkém východě neexistuje. Irák je založen na klanovém systému."

Nová irácká ústava nic nevyřeší. "Stalin měl tu nejlepší ústavu na světě."

Pipes uznává, že to je přímá kritika dnešního Bushova vládního týmu. "Paul [Wolfowitz, náměstek amerického ministra obrany] není příliš vzdělán v historii. Není to jeho obor. Jako většina vědců, nerozumí dost dobře jiným kulturám."