Nejprve pohovořím o Africe a hlavně o její západní a subsaharské části. Ve všech tamních zemích zemědělství vždy bylo motorem rozvoje. Když se podíváme na to, jak je postaven národní rozpočet, který se snaží pomoci modernizaci tohoto sektoru, jsme šokováni. V některých zemích do něj investují 3 % rozpočtu, v jiných 5 %. 95 % státních rozpočtů tvoří úvěry, úvěry od Světové banky a dalších bank, které investují do rozvoje zemědělství. A tak jistě chápete, že my jsme vlastně přišli o možnost volby. Přibližně 70 - 80 % africké populace jsou zemědělci či pastevci. Jak to, že se tedy nevěnuje víc úsilí tomu, aby docházelo k lepšímu rozvíjení těchto aktivit?

Druhá věc, nejenom že vlády nevěnovaly této záležitosti žádnou námahu, ale nevěnovaly se ani otázkám vývozu, protože prostředky získané z vývozu se nevrací do zemědělství, ale naopak se investují do rozvoje urbanizace a průmyslu. Dnes máme v Africe města, která mají 3, 5, 6, 10 miliónů obyvatel. Jsou to města, která nejsou bezpečná z hlediska hygieny ani jinak a nejsou tu pracovní příležitosti. A přitom moudré by bylo umožnit nezávislost venkovských oblastí. Během osmdesátých let se mělo co nejvíce investovat právě do rozvoje zemědělství, aby venkov mohl žít lépe. Pak by lidé neodcházeli raději do měst.

Dnes venkovská Afrika pomalu zaniká. A jak jsem již říkal, rozvoj zemědělství je dnes velmi nedostatečný a situace je o to vážnější, jak naše vlády a vlastně celý svět, vyjednávají o zemědělství z hlediska světového obchodu. Jak víte, vztahy, které dnes existují mezi našimi státy a zbytkem světa nejsou úplně vyjasněné. Právě jsme vyslechli pověřenkyni Kofi Annana. Hovořila o lidských právech. Těžko můžeme pochopit, proč jsme nuceni k těmto obchodním vyjednáváním, kde se nehovoří o lidských právech a právech občana, ačkoliv světové organizace k tomu každého vyzývají a naše vlády vyzývají k respektování demokracie lidských práv. To znamená, že naše vlády by měly brát v úvahu názory obyvatelstva a víte, že od získání nezávislosti my zemědělci sledujeme neustálý pokles cen naší produkce, ať už jde o kávu nebo o banány. Všechny tyto produkty mají prostě postupně nižší a nižší cenu. Tyto ceny jsou stanovovány zvenku. Co je dnes tedy WTO schopna udělat pro to, aby se situace změnila?

A je tu ještě jeden významný prvek,který nás nutí klást si hodně otázek. V Západní Africe máme v podstatě dvě hlavní komodity. Jednak jsou to hlíznaté plodiny a jednak obiloviny, jako například maniok, a pro nás je velmi obtížné vyvážet tyto komodity na jiné trhy. Evropa stanovila 40 hygienických nařízení. Proč musí tyto produkty, mají-li být dovezeny do Evropy, splnit 40 norem, aby si je Evropané mohli koupit?

Další věc jsou bilaterální jednání se Spojenými státy. Ta jsou založena na tom, že bychom měli my dovážet produkty ze Spojených států, u nás je zpracovat a pak je se ziskem prodat. A teď si jenom představte náklady, na to, aby jeden americký farmář mohl normálně žít. Jak může tedy africký zemědělec kupovat americké zboží, pak je zpracovat a vrátit do Ameriky a ještě mít zisk? To je skutečně jako stavba jakýchsi vzdušných zámků. Když se podíváme na to, jak je zemědělství organizováno, musíme prohlásit, že je prostě potřeba mít určité moratorium pro země, které ještě nejsou připravené. My nemáme stejné technické, finanční ani technologické prostředky. A mělo by se nám umožnit, abychom se připravili na konkurenci. Nic proti ní nemáme, nejsme proti obchodu, nejsme proti vyjednávání, ale myslím si, že dnes nemáme žádné komparativní výhody, které by nám umožnily pokročit dál.

Nemůžeme říct, že jednou najdeme nějaká opatření, chceme jen, aby naše země, naše státy přijaly závazky k rychlému vytvoření integrovaných regionů. To je naprosto zásadní. Už dvacet let hovoříme o regionalizaci Afriky. A ještě se to nestalo. Potřebujeme všechny nezbytné ekonomické nástroje k tomu, abychom byli schopni zúčastnit se mezinárodních jednání. Víte, že Evropa se vybudovala tím, že uzavřela své hranice a vytvořila jakousi vnitřní provázanost. Síla Spojených států spočívá v padesáti státech v jedné federaci a nemůžeme doufat, že Burkina Faso, Senegal nebo Jižní Afrika mohou vyhrát, když budou jednat pouze samy za sebe. Takže my chceme, aby v našich státech byla skutečná politická vůle zavést patřičné rozpočty výdajů na zemědělství. Ve všech zemích se vždy rozvíjí zemědělský sektor za pomoci státních nikoli soukromých financí. Musí se vybudovat jeho struktura a je nutné, aby probíhal zemědělský a potravinářský výzkum. K tomu slouží státní prostředky, na to nestačí soukromé fondy a o tom je také potřeba přesvědčit africké země. Čili my chceme, aby OSN spolu s ostatními státy pomohla zajistit, aby byly státní prostředky využity k rozvoji zemědělství.

Druhý návrh je takový, že bychom chtěli moratorium, abychom se dokázali připravit, abychom dokázali vytvořit důvěryhodné, otevřené, demokratické regiony, kde se organizace farmářů a prvovýrobců také zapojí do definování jednotlivých postupů a aby ve WTO byl jakýsi respekt k dodržování lidských práv a práv jednotlivce, aby obchodní prostředky nebránily drobným zemědělcům žít dál ze své práce, aby prostě aby byli schopni produkovat a sklízet a zajistit si tím obživu. Myslím si, že to co dnes nabízí WTO, nemůže pomoci těm šestistům miliónům hladových zemědělců a také jsme přesvědčeni, že dnešní Afrika může najít alternativy ve vyjednávání sama. Pane prezidente, to bylo několik bodů, několik problémů. Potom se sejdeme na workshopech. A myslím si, že je důležité, že se zemědělci obracejí na africké vládní orgány a na orgány OSN a naléhají na ně, aby se obrátily k těmto pravidlům hry. Dnes jsou pravidla hry proti nám a my nemůžeme hrát podle takových pravidel, která ničí to málo co nám ještě zbylo a která nás ještě více ochuzují.

Autor je čestný prezident senegalského Conseil National de Concertation et de Coopération Ruraux (CNCR). Výbor působí na národní i mezinárodní úrovni jako zastřešující organizace pro zemědělce, chovatele, rybáře a ženy pracující v zemědělství. Mamadou Cissokho je členem Evropského ekonomického a sociálního výboru, nadále se však věnuje své farmě v Senegalu. V roce 2001 obdržel cenu René Dumonta za rozvoj venkova a zemědělství.

Publikováno ve spolupráci se sekretariátem Fórum 2000