Každou neděli uvádí prezident Hugo Chavez ve státní televizi svůj vlastní pořad."Allo, prezidente!" - pořad, do něhož telefonují diváci a který je do značné míry politickou propagandou, trvá mnoho hodin a je symbolem agresivně populistického stylu tohoto prezidenta.

Od té doby, co se v roce 1998 dostal Chavez k moci, odstranil staré venezuelské politické strany, které prosperovaly během ropného rozkvětu, který začal v padesátých letech. Chavez odsoudil korupci a přislíbil sociální revoluci. Venezuela se rozštěpila na dvě části. Buržoazie Chaveze nenávidí. Je přesvědčena, že vede zemi ke katastrofě.

Když převzal Chavez v roce 1998 politickou moc, cena ropy byla rekordně nízká. Chavez ale pozval šéfy organizace OPEC na jednání do Caracasu a dohodl tam s nimi přísné nové těžební cíle. V následujících dvou letech cena ropy podstatně vzrostla. Prezident Chavez investoval tento nový příjem na sociální opatření a školství pro chudé lidi. Daniel Hallinger, profesor politologie na Webster University v St. Louis a editor nedávné knihy o Chavezově Venezuele konstatuje, že si v důsledku tohoto aktivismu v organizaci OPEC americká vláda Chaveze zrovna nezamilovala, naopak. Úsilí stabilizovat cenu ropy snížením jejího prodeje někde kolem 22 - 26 dolarů za barel bylo radikálním obratem od politiky předchozí venezuelské vlády platící od devadesátých let do nedávné doby.

V dubnu loňského roku se někteří činitelé venezuelské armády pokusili o armádní puč proti Chavezovi a jmenovali novým prezidentem jednoho podnikatele. Ostatní jihoamerické země puč odsoudily, ale Spojené státy přijaly verzi pučistů, že prý Chavez dobrovolně odstoupil. Když nová vláda rozpustila parlament, i Venezuelané, kteří byli proti Chavezovi, byli rozhořčeni. Konaly se obrovské demonstrace a požadovaly Chavezův návrat. Část armády ho podpořila. Chavez se triumfálně vrátil do prezidentského úřadu z vojenské základny, kde byl držen ve vězení.

Těsné styky mezi americkými činiteli a venezuelskou opozicí vyvolaly podezření, že se o puč proti Chavezovi pokusily Spojené státy. Americký velvyslanec Charles Shapiro se často setkával s mnoha čelnými představiteli venezuelské opozice. Chavez a jeho stoupenci to posléze interpretovali jako důkazy, že se Spojené státy podílely na pokusu o puč. Bylo také jasné, že před pokusem o puč došlo k určitým přípravám americké armády.

Bushova vláda vysvětluje to, že výsledek puče ve Venezuele přijala, tvrzením, že prý bylo obtížné se orientovat v tom, co se během tří bouřlivých dnů v Caracasu vlastně dělo. Tvrdí, že pučistům nepomáhala. Hallinger zastává názor, že Američané ale pučisty před pokusem o nezákonný puč nevarovali. Američané jim neřekli: "Nedělejte to," a to pučisté přijali jako americký signál, aby puč provedli. Bushova vláda však silně popírá, že by spiklence povzbuzovala i třeba jen mlčky.

Chavez Američany však záměrně veřejně nekritizoval ani Bushovu vládu neobvinil.Venezuelský velvyslanec ve Washingtonu se také záměrně vyhýbá jakémukoliv obviňování americké vlády v této věci.

Loni v prosinci se venezuelská opozice znovu pokusila donutit prezidenta Chaveze, aby odstoupil, tentokrát uspořádáním generální stávky. Avšak do dvou měsíců Chavez nad stávkou zvítězil a zdálo se, že je silnější, než kdy předtím.

Politolog Robert Kaplan se domnívá, že by více prospělo záměrům Bushovy vlády, kdyby loni otevřeně podpořila ve Venezuele puč proti Chavezovi. "Nyní by ve Venezuele vládli umírnění středostavovští generálové a už by teď předávali moc civilním politikům a celá tato krize by byla zažehnána. Byla to polovičatost, protože Amerika měla plné ruce práce na Blízkém východě. "

Je ironické, že během generální stávky v lednu 2003 odřízla právě venezuelská středostavovská opozice, lidé, které by Bush rád viděl ve venezuelské vládě, dodávky ropy Spojeným státům těsně před útokem na Irák. USA přišly o půldruhého milionu barelů ropy denně, a tak začínali činitelé ve Washingtonu panikařit. Irácká ropa ještě do Ameriky plynula, ale očekávalo se, že po útoku na Irák se zastaví. Mohlo to vyvolat obrovský růst ropných cen a světovou energetickou krizi. Proto se Američané obrátili na své staré spojence, na Saúdskou Arábii, aby začali prodávat více ropy. Saúdská Arábie to slíbila.

Při útoku na Irák bylo nejdůležitějším cílem britských a amerických vojsk zajistit irácké ropné zdroje. Ropný průmysl v Iráku neutrpěl takových škod jako po první válce v Perském zálivu. Bezodkladně se do Iráky nastěhovaly americké ropné firmy, najaté Pentagonem, aby uvedly ropné instalace znovu řádně v provoz.

Ale první prioritou bylo začít těžit dost ropy pro samotný Irák.

Brzo se ukázalo, že rekonstrukce iráckého ropného průmyslu je ochromována, zejména na jihu, chronickou absencí bezpečnosti. Původním cílem bylo začít těžit půl druhého milionu barelů irácké ropy denně do konce května 2003. Tento cíl byl rychle opuštěn jako nedosažitelný. Američané tvrdili, že příjmy z irácké ropy budou financovat rekonstrukci Iráku. Už před útokem na Irák byli Američané velmi citliví na obviňování, že je cílem invaze ovládnout irácké ropné zdroje.

Avšak už před útokem na Irák byly ve Washingtonu vypracovány plány na to, jak zreorganizovat po pádu Saddáma Husajna irácký ropný průmysl.

Ariel Cohen vypracoval na privatizaci iráckého ropného průmyslu. Měl být prodán tomu, kdo zaplatí nejvíc. Projektem se zabývali čelní činitelé Bushovy vlády. Podle Cohena to povede ke splnění Bushova slibu, že z privatizace iráckých ropných zdrojů budou mít prospěch sami Iráčané. Státní irácký ropný průmysl má být prodán na globálním trhu. Budoucí irácká vláda jej bude moci zdaňovat.

Avšak překážkou tohoto projektu není jen absence bezpečnosti v Iráku. Ne všichni v Iráku podporují privatizaci iráckého ropného průmyslu. Jak konstatoval jeden irácký ropný odborník: "Irák není poražený národ. Iráčané se nepovažují za poražený národ, takže si nemyslí, že jsou tabula rasa, na níž si mohou ideologové z Washingtonu zkoušet své politické plány. Bude velmi obtížné přimět Iráčany, aby plnili americké plány. Iráčané chtějí, aby irácký ropný průmysl dál vlastnil jako strategický majetek irácký stát. Nechtějí, aby irácký ropný průmysl ovládal někdo jiný, tak, jak to fungovalo od dvacátých do sedmdesátých let."

Irák má obrovské zásoby ropy. Je tedy podivné, že Bushova vláda odmítala v souvislosti s útokem na Irák hovořit o ropě. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld tvrdil otevřeně, že ropa s útokem na Irák nemá nic společného. Avšak loni v srpnu americký viceprezident Dick Cheney spojil útok na Irák s iráckou ropou. Uvedl, že cílem Saddáma Husajna je ovládnout Blízký východ a tak ovládnout velkou část světových ropných zdrojů. Už to pak Cheney nikdy neopakoval a američtí vládní činitelé to nechtějí opakovat už ani dnes.Dokonce jeho tehdejší tvrzení dnes popírají. Přiznávají ovšem, že z hlediska bezpečnosti světových ropných zdrojů bude na tom svět nyní lépe bez Saddáma Husajna.

Avšak šly by Spojené státy do této války, kdyby ropa nebyla hlavním exportním artiklem na celém Blízkém východě? Michael Clare, profesor na Amherst College v Massachussets a autor několika knih o energii a o bezpečnosti je přesvědčen, že by tomu tak nebylo. "Byla to válka kvůli ropě, nikoliv však nutně jen kvůli irácké ropě, byla to válka o celý Perský záliv a o ovládnutí obrovských ropných zdrojů v této oblasti. Všichni američtí prezidenti od Roosevelta až dodneška vždy opakovali, že světová moc Ameriky vyžaduje, aby ovládala celý tento region."

Od ukončení druhé světové války nahradily na Blízkém východě Británii jako dominantní mocnost Spojené státy. V roce 1944 sdělil prezident Roosevelt britskému velvyslanci, jaké budou po válce poměry na Blízkém východě. Britové si mohou ovládnout Írán, ropa z Iráku a Kuvajtu se bude dělit, ale "Saúdská Arabie je naše," řekl Roosevelt. A toto uspořádání v podstatě existuje dodnes. Po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 vyhlásil americký prezident Carter, že Spojené státy půjdou na pomoc Saúdské Arábii a státům kolem Perského zálivu, kdyby je Sovětský svaz chtěl okupovat: "Pokus ovládnout oblast Perského zálivu bude považován za přímý útok na životně důležité zájmy Spojených států a takový útok bude odražen všemi možnými prostředky, včetně vojenských," řekl Carter. Saúdská Arábie stále ještě doslova poslouchá USA. Saúdská Arábie je pro Spojené státy rezervou ropy, a to proto, že je tamější ropa od státní kontrolou.

Útoky z 11. září však otřásly americkou vírou, že je Saúdská Arábie pro ně spolehlivým spojencem a trvalým zdrojem ropy. 15 únosců letadel z 11. září bylo ze Saúdské Arábie. Pro některé washingtonské stratégy neměl útok na Irák jen svrhnout Saddáma Husajna - měl také vést k tomu, aby Spojené státy nebyly tak plně závislé na saúdské ropě. Vítězství v Iráku mohlo umožnit Američanům i to, aby vyvíjeli tlak na Saúdskou Arábii, aby zasáhla proti al Kajdě. Mohla by tak Saúdská Arábie být donucena k ekonomické a demokratické reformě. Bývalý šéf CIA James Woolsey chce prosadit demokracii na celém Blízkém východě, aby byly tamější ropné zdroje pro svět zajištěny.

Od 11. září 2001 se Američané obávají závislosti na zahraničních ropných zdrojích. Hovoří se hodně o tom, jako snížit americkou závislost na ropě. Podle Roberta Kaplana je Bush přesvědčen, že zajištění ropných zdrojů a bezpečnost amerického státu jsou v současných Spojených státech jednotným cílem: "Impéria se vždycky snažila zajistit si domácí území. Americká veřejnost chce co největší možství bezpečnosti za co nejnižší ceny. Proto se angažuje americká armáda a americké ministerstvo zahraničí ve všech zemích světa. A součástí tohoto úsilí je ropa, protože my jsme hlavním impériem ropného věku."