Šlo o ekologický text, v němž se vypočítávalo, kolik která země čeho spotřebuje; z uvedených čísel jasně vyplývalo, že vyspělý svět žije z hlediska spotřeby přírodních zdrojů na úkor světa nevyspělého, a že je to tedy on, kdo je zdrojem potenciálního ekologického ohrožení lidstva. Od té doby jsem uvedený obrat - kdyby byl svět jedna vesnice..., slyšel mnohokrát. Není ostatně nijak nový - o světě jako o jedné vesnici poprvé, pokud vím, mluvil Marshall McLuhan, a to už někdy v první polovině šedesátých let...

Uplynulo oněch jedenáct let. Pokud by někdo psal uvedený leták dnes, musel by napsat: Svět je jedna vesnice..., protože svět se v jednu vesnici proměnil. Zaznamenejme následující paradoxy:

Paradox č. 1: Společnost se tak dlouho urbanizovala, až byla totálně ruralizována.

Paradox č. 2: K ruralizaci společnosti došlo rozšířením nového, technického média, internetu.

Paradox č. 3: Tato proměna není společenskými vědami, až na malé výjimky, reflektována.

At 1) Procesy, jimiž společnost v několika minulých stoletích procházela, byly dosud vnímány převážně jako procesy urbanizační, a takto byly společenskými vědami i popisovány. Pokud se společenské vědy ruralizací vůbec zabývaly (převážně v několika posledních desetiletích), pojednávaly o ní jako o marginálním chování několika málo jedinců, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli odejít z města na venkov. Co však znamená tato totální ruralizace? Znamená, že se pomyslné kyvadlo obrátilo a namísto rozpadu společnosti v anonymní beztvarou masu, tj. namísto pádu do anomie, jak se jí kdysi obával např. Durkheim, hrozí její protiklad, totalitarismus, tj. pád do společnosti podrobené totální sociální kontrole? Technické prostředky pro nastolení takového stavu by už byly a důvod pro jejich použití, např. válka s terorismem, se vždycky najde.

Je totiž rovněž možné, že současné masivní porušování mezinárodního práva není výsledkem okamžité konstalace politických sil, resp. nesprávných rozhodnutí jistých politických činitelů, ale jedním z projevů dlouhodobě probíhajícího procesu degradace práva a jeho opětovné nahrazování systémem socilní kontroly, tj. systémem, který právu předcházel.

Je totiž rovněž možné, že na takto nově vzniknuvší světové vesnici lidé budou znovu užívat dnes polozapomenuté kulturní vzory jednání v rámci veknovské komunity -- mluvit jen s těmi, které známe a být nepřátelský k těm, které neznáme, a to bez ohledu na skutečný stav věcí.

Ad 2) Rurální způsob života je často nahlížen jako primitivnější, předchozí stadium společnosti urbální, a je velkým paradoxem, že k jeho opětnému zavedení nedošlo ani zjednodušením dosavadního životního způsobu (jak mnozí očekávali a jak by si nejspíš přáli ekologové, aspoň někteří), ani úpadkem technologií, např. jejich úplným zničením válečnou apokalypsou, ale naopak, jejich rozvojem a rozšířením.

Ad 3) Společenské vědy vznikly proto, aby podobné, většinou však daleko menší proměny, reflektovaly a je neuvěřitelné, že proměna, která je svým rozsahem a významem srovnatelná s jakoukoliv z předchozích klíčových proměn, jimiž lidstvo kdy prošlo, a která se od nich liší jen svým závratným tempem, kterým se odehrála, uniká, až na malé výjimky, které ale spíše než co jiného jen potvrzují pravidlo, jejich pozornosti, a to přesto, že po několika staletích vývoje jsou konečně vypracovány metody, které by probíhající změny mohly zachytit. Tento paradox lze do jisté míry vysvětlit skutečností, že se vznikem světové vesnice zanikl vnější svět (alespoň v rámci globu), a s ním i jeho vnější neznámo, tj. to, co svou neznámostí dráždilo a probouzelo zvědavost výzkumníků.

A protože společenské vědy na svoje poslání rezignují (pěknou ukázkou takové rezignace je stať prof. Bělohradského Jak přežít vědy o člověku aneb Století Patrika Ouředníka (Vulgo.net únor 2002), nový Marshall McLuhan se zatím nenarodil, aby domyslel všechny konsekvence internetu, nezbývá, než se vrátit ke klasice.

Na mysli mám knihu Ferdinanda Tönniese Společenství a společnost z roku 1887, která má např. ve srovnání se Spenglerovým Úpadku Západu tu výhodu, že nestraní žádné z možností, proto také postrádá Spenglerův pesimismus. Koneckonců, kniha původně byla jako konceptuální rámec pro analýzu evoluce moderní společnosti i zamýšlena, proč ji tedy nepoužít! S jedinou opravou: Podle Tönniese podstatným znakem sociálních vztahů je jejich chtěnost, my dnes ale, poučeni Zykmundem Baumanem víme, že ne všechny sociální vztahy vznikají na základě našeho chtění; globalizace nemusí být něčím, co se děje na základě naší vůle; může být i něčím, co se děje na základě naší nevůle, resp. naše vůle je vůči ní irelevantní -- jen někteří z nás globalizují, všichni jsme však globalizováni.

Píši o celé věci proto, že vznik světové vesnice má i jeden naprosto konkrétní dopad na můj osobní život: Nikdy jsem nepatřil k ranním ptáčatům. Ať jsem se snažil sebevíc, s prací jsem obvykle začínal až v době, kdy s ní ostatní již byli hotovi, a musím přiznat, že mě proto několik mých šéfů opravdu nemělo rádo. Ono příslovečné `aby to měl šéf ráno na stole`, bylo zkrátka nad moje schopnosti. To se s mým přesídlením na Tchaj-wan změnilo. V porovnání s Prahou jsme tu o sedm hodin dříve (teď se to s tím letním časem v Praze trochu pokazilo, ale pořád je to šest hodin k dobru).

Teď už budu muset končit, trochu jsem si přispal, a tak jsem dnes začal trochu později - moje hodinky už ukazují tři čtvrtě na dvě, a to znamená, že v Praze už je před osmou. Text už tedy raději uložím, soubor zavřu, přiložím k mailu a odešlu. Pan Čulík to bude mít ráno na stole.

blížícím se tajfunem vyčištěný tchaj-wanský kout světové vesnice, 22. 7. 2003