Takže nechci ani kritizovat Lukáše Kašpara, když píše ve své reportáži o tom, že budou zrušeni celníci na českých hranicích, vzhledem k tomu, že "vstoupíme do Evropské unie". Dělají to tak v ČR snad všichni novináři. (Kdysi dávno jsme v Britských listech za tuto podprahově nacionalistickou praxi kritizovali Jiřího Peheho, který žil dlouhá léta na Západě a přece by měl vědět, jak to je: sdělil nám pak, že skutečně vždycky psal "český" a nikoliv "náš", jenže mu to redaktoři v českých médiích začali opravovat na "náš", tak rezignoval a přizpůsobil se "domácímu" úzu...)

Naproti tomu Don Sparling v hesle Collective vs individual podotýká m.j.:

Je tam samozřejmě velká spousta příkladů, ty asi nemá smysl citovat. Celkově to na mě působí dojmem, že možná nejde o nějaký "podprahový nacionalismus", ale že takto prostě funguje český jazyk (a patrně i další slovanské jazyky "v zemích směrem víc na východ" od té západní Evropy). Že možná jste se Vy i pan Pehe naopak přizpůsobili "západnímu" úzu, když jste navykli říkat "český" místo "náš", a přiblížili se tedy hledisku p. Sparlingem zmiňovaného anglického mluvčího tak, že se i pro vás stalo hojné používání osobních a přivlastňovacích zájmen "neobvyklé". A že možná tento rozdíl mezi "našimi" ;-) a západními novináři neodráží nějakou různou míru (ne)profesionality či nacionalismu, ale pouze rozdílné fungování používaného jazyka.

Čili bych si myslel, že sice máte pravdu, že "náš" lze snadněji vnímat s nějakým nacionalistickým zabarvením, než "český", nicméně že to tak obecně místními mluvčími/čtenáři vnímáno není, a proto to jen stěží lze považovat za prohřešek --- nezávisle na tom, jak by to bylo vnímáno a hodnoceno po případném (v určitém směru doslovném) překladu do nějakého jiného jazyka.

Trochu mi to připomíná snahu některých skupin prosazovat používání obou rodů u některých podstatných jmen místo bezpříznakového mužského zastupujícího oba (studentky a studenti vs. pouze studenti). I v tomto případě je pravda, že je druhý případ možné vnímat jako diskriminující, ale dokud to tak obecně vnímáno není, je používání pouze mužského rodu dle mého soudu v pořádku. Už jen proto, že je tak informace předávána kondenzovaněji. Nehledě k tomu, že narozdíl od zcela bezpříznakového "Učitelé uvažují o stávce" (kde samozřejmě každý chápe, že o stávce uvažují i učitelky), "Učitelky a učitelé ..." už myslím trochu praští do očí. To by ale asi, pravda, nebyl případ "český" versus "náš".

Poznámka JČ: Pana Sparlinga znám, je vynikající, ale možná je jeho pohled trochu úzký.

Potíž je, že nejde pouze o dichotomii českého proti britskému pohledu, ale je to širší věc. "Náš", "naši" místo "český", "turecký", "řecký" se nepoužívá jen v ČR, ale i ve všech těchto a dalších zemích, které mají tendenci se vůči vnějšímu světu definovat trochu defenzívně a nacionalisticky. V Británii používají výrazu "náš" bulvární noviny. Podívejte se na knížku Ladislava Holého, "Čecháčci a malý český národ", tento antropolog to tam velmi zajímavě a podrobně vysvětluje. Je ovšem možné, že i Ladislav Holý, stejně jako Jiří Pehe a já, byl po letech života v anglosaském prostředí jím ovlivněn.

Jde však, myslím, o toto: nedovolil bych si předepisovat "českému národu", jak má mluvit, zda mají "normální" lidé říkat "náš" anebo "český". U novinářů, myslím, je to ale jiná věc. Dobrý novinář by si asi měl uvědomovat, že se nemá přičleňovat k žádnému etnickému společenství, tedy ani českému, aby tím nekompromitoval svou nezávislost. Ten by tedy měl asi ve svých textech psát "český" a nikoliv "náš".