Po čase se ovšem situace opakovala včetně upoutávek, doprovázených vždy zamyšleními k aktuální vnitropolitické situaci. Znovu jsem ho žádal o totéž, avšak možnost stůj co stůj vnutit mi svou produkci a správně mě názorově orientovat, je pro něho zřejmě mnohem důležitější, než splnit korektní dohodu.

Jaroslava Hutku, který má nepochybně své místo v české kultuře, znám. Znám jeho písničky které jsem poslouchal a jsou mi známy i jeho názory, které mi za normálních okolností nevadí. Když si budu chtít koupit jeho desku, vím kam si mám pro ni jít. Neměl by mě ale nutit číst své vlezdoprdelní texty o tom, jak byl naposledy pozván na Hrad, jak svět Václava Havla miluje a co bude, až Havel nebude.

"Zvykli jsme si na něj po těch třinácti letech jako na vzduch. Fakt je, že nám končí jeden velký prezident, a že to pocítíme. Teď se nám nabízí hulvát Zeman a hochštapler Klaus", píše mimo jiné zpěvák familiérně zřejmě proto, že pomyslně stále promlouvá z oné tribuny letenské pláně, zatímco já s napětím poslouchám dole. Nikoliv. Nesdílím nadšení příliš závislého zpěváka, jehož slova se mi mění v propagandu. Havel dnes není Havel včera.

Hutka končí pozoruhodně : "Po tom strašném minulém století je vlastně nemožné, ale i nebezpečné, přemýšlet o jiné formě státního zřízení, než o té demokratické. Ale demokracie se stává také divnou odcizenou pastí, která tvoří příliš mnoho nedemokratických výsledků. Přijďte někdy na koncert", vybízí mě v závěru, vydechl jsem si, že to nebude něco jiného.